SPRAVEDLNOST PROSTŘEDKŮ (Matyáš Hodek)

Dvě třídy, práce a kapitál, jsou v podstatě i v poměru příliš rozdílné. Sloučit je pod jiné vlastnictví, značí pomíchat všecky názory na právo a bezpráví, spravedlnost a nespravedlnost vlastnictví.

Dům a pozemek, na kterém stojí, jsou stejně vlastnictvím, poněvadž jsou v držení někoho, a od právníků též stejně se nazývají usedlostí. Než svou povahou a vztahem velmi se od sebe rozlišují. Jedno je výrobkem lidské činnosti a náleží k třídě v národospodářství nazývané statky. Druhé je částí přírody a náleží k třídě v národohospodářství nazývané půda. Podobná povaha jedné třídy věcí je, že ztělesňují práci, že vyrobeny byly lidskou činností, že jejich jsoucnost a nejsoucnost, jejich rozmnožování nebo ubývání na člověku závisí. Podstatná povaha druhé třídy je, že neztělesňuje žádné práce a že nezávislostí od lidského namáhání a člověka, sama o sobě obstojí. Je to pole nebo okolí, ve kterém člověk se pohybuje; skladiště, z kterého musí se brát suroviny a síly, na které jeho práce jedině může účinkovat.

V témž okamžiku, kdy se pozná tento rozdíl, lze též vidět, že schválení, které ukazuje přirozeně ospravedlnění jedné třídy (věcí), neplatí pro druhou, že oprávněnost soukromého vlastnictví věcí vyrobených, obsahuje v sobě neoprávněnost soukromého vlastnictví půdy; že uznání jednoho všechny lidi učiní stejnoprávné a každému pojišťuje náležitou mzdu jeho práce, kdežto uznání druhého značí popírání stejnoprávnosti a oněm, kteří nepracují, dovolují osvojit si mzdu pracujícího.

Nechť se tedy cokoliv podává k obhájení soukromého vlastnictví půdy, tolik je jasno, že ze stanoviska právního nelze je hájit. Rovné právo všech lidí na zužitkování půdy je tak jasné, jako jich rovné právo dýchat vzduch. Je to právo, se kterým se každý člověk narodí. Neboť nemůžeme věřit, že jedni lidé právo to mají, jiní nikoliv. Jsme-li ale zde všichni s týmž právem, jsme zde všichni i s právním nárokem na požitek toho, co se nám podává, s týmž právem na zužitkování všeho, co nám příroda tak nestranně poskytuje. To je to právo, které je přirozené a nepopiratelné. Je to právo, které každému člověku při narození uděleno bylo a které může být omezováno toliko rovným právem jiným. V přírodě není ničeho, co by se rovnalo výhradnímu právu na půdu. Není na zemi žádné moci, která by oprávněně mohla udílet výhradní vlastnictví půdy. A kdyby všichni lidé na tom se usnesli, vzdát se svých rovných práv, nemohou přece zbavit se práv svých potomků, či jsme toliko požívači na den? Nebo stvořili jsme zem proto, abychom právo oněch, kteří po nás budou, promarnili?

Právo výhradního vlastnictví lidského výrobku je jasné. Je jedno kolika rukama prošel, než začátkem celého byla práce: někdo, kdo svou činnosti ho udělal nebo vyrobil, a který proto oproti celému lidstvu měl jasný nárok právní, který zajisté koupí, nebo darem od jednoho se mohl dostat druhému. Ale na konci kterého pořadu prodejů a darů, může být dokázán, nebo předpokládán právní nárok na nějakou část hmotného světa? Při zlepšení lze sice takový nárok nalézt, ale ten platí právě jen pro zlepšení a ne pro půdu. Zřídím-li les, nebo upravím močál a bahno vysuším, tu je vše, nač mohu právem činit nároky, pouze cena způsobená touto činností. Tato však mi ještě nedává nároků na půdu samu, žádného jiného nároku na cenu půdy.

Tato však mi ještě nedává nároků na půdu samu, žádného jiného nároku na cenu půdy, kterou tato obdržela vývinem lidstva, vyjma toho nároku, k němuž každý člen lidské společnosti stejné má právo. Než mohlo by se říci: Jsou některá zlepšení, která během času nemohou se od půdy opravdu více odlišit? Než pak nárok na zlepšení smísí se s nárokem na půdu a individuální právo mizí v právu obecném. Větší pohlcuje menší a nikdy ne opak. Příroda nevychází od člověka, nýbrž člověk od přírody a do lůna země musí se vrátit on i jeho díla.

Mohlo by se také namítnout: Ježto každý má právo na užitek a požitek z přírody, musí onomu, kdo má v držení půdu, též výlučné právo na užitek dát, aby obdržel užitek z výtěžku své práce. Není však těžko určit, kde končí právo jednotlivce a kde počíná právo celku.

Jemnou a dokonalou zkoušku podává cena o pomoci její, třebas bylo obyvatelstvo sebehustší, není těžko dokonalé právo jednotlivce a rovné právo všech ustanovit a zjistit.

Cena půdy je, jak jsme viděli, cenou monopolu. Nikoliv absolutní, nýbrž relativní schopnosti ustanovují její cenu. Bez ohledu na její vnitřní vlastnosti nemá půda, která není lepší než jiná půda sloužící k užívání, žádné ceny. A cena půdy vždy určí rozdíl mezi dotyčným pozemkem a nejlepším, který je možným. A tak cena půdy v důkladné, chápavé formě vyjadřuje právo společnosti na půdu vzatou od jednotlivců. A důchod vyjadřuje dokonale obnos, který by individuum společnosti mělo platit, aby vyhověl rovnému právu jiných na půdu. Kdybychom tedy nerušené užívání půdy tomu přiřkli, kdo dříve tuto měl v držení a důchod bychom zkonfiskovali ve prospěch společnosti, tedy bychom usmířili trvalé vlastnictví, které pro zlepšení je nutným, s plným uznáním rovného práva všech na vlastnictví půdy.

Co se týče vývodu dokonalého a výhradního práva na půdu z dřívějšího držení půdy, je to pošetilý důvod ku obhájení vlastnictví půdy. Dřívější držení majetku mělo by dodávat výhradní a stálý nárok na povrch země, na němž dle pořádku přírodního, četná pokolení po sobě následují? Měli by lidé posledního věku před sty neb tisíci léty větší právo na požitek z půdy než my? Měli je snad obyvatelé jeskyň, snad vrstevníci mastodonta a trojkopytného koně, nebo lidé ještě starší periody, kteří v temných, od nás toliko jako periody geologické tušených za sebou na zemi následovali, na které teď obýváme my.

Má první příchozí na hostině právo, všechny židle obrátit a žádat, aby žádný z ostatních hostů na hostině se nezúčastnil, než aby se s ním o tom dorozuměl. Získá ten, který u dveří divadla první odevzdá lístek a pak vstoupí, tímto dříve vstoupením právo, dát zavřít dveře a pro sebe samého odehrát představení? Získá ten, který první do vozu železničního vstoupí právo svými zavazadly všechna sedadla obložit a tím následující nutit k stání?

Tyto příklady jsou si naprosto rovné. Přicházíme a jdeme k stále pokrytému stolu, jako diváci a účastníci zábavy, při které pro všechny příchozí je místo, jako cestující od stanice ke stanici, na kouli, která letí prostorem světovým — naše právo vzít a mít nemůže tedy být výlučné, musí odevšad být omezeno rovným právem druhých. Tak, jako cestující na dráze může vzít pro sebe míst kolik chce, dokud nepřijdou jiní cestující, může i osadník vzít a užívat půdy co chce dotud, dokud půda obydlena není více osadníky a její nezužitkovává jiný — okolnost to, která se jeví při stoupání cen; a tu je omezeno právo jeho právem jiných a žádné dřívější přivlastnění si půdy nemůže propůjčit právo, které rovné právo druhých zkracuje. Kdyby tomu tak nebylo, tedy by si mohl někdo dřívějším přivlastněním netoliko získat výlučné právo na celé město, ale i na celý kraj, anebo i celé země.

K tomuto zřejmému nesmyslu vede uznání osobních práv na vlastnictví půdy, když tato provedou se do krajních důsledků: že nějaký člověk má osobní právo na držení půdy jisté země a že proto dle libosti všechny ostatní obyvatele může zahnat. A kdyby soustředil v sobě osobní právo na celou plochu zemskou, měl by jediný ze všech obyvatel zemských zde přebývat.

Co by u přijetí této věci mohlo nastat, to vskutku v menší míře se děje u nás. Statkáři britští opětovně vyhnali domorodé obyvatelstvo, jehož předkové od nepamětných časů na této hroudě žili, zahnali je do vyhnanství a vydali je na pospas bídě a smrti hladem. A na nevzdělané půdě v novém státě Kalifornii vidět lze dýmem zčernalá ohniska bývalých obydlí, ze kterých obyvatelé násilím zákonů vyštváni byli, které nešetří práva přirozeného. Velké plochy půdy, které by mohly být obydleny, jsou pusty, poněvadž uznání výhradního vlastnictví půdy lidskému tvoru přiznalo moc, uzmout svým spolulidem právo na užívání půdy. Těch několik lidí, kteří mají v držení půdu britských ostrovů, činilo by jen to, k čemu britské zákony jim dávají právo — a co někteří z nich již v menší míře učinili — kdyby milióny britského lidu vyhnal z ostrovů domácích.

A takové vyloučení, kde by několik set tisíc lidí mohlo vyhnat více než 30 milionů lidí z vlasti, bylo by nápadnější, ale ani trochu protivnější proti přirozenému právu, než ukázaný příklad, kde velké množství britského lidu je nuceno, aby platilo několika ze sebe neobyčejný poplatek za dovolení, by směl bydlet na půdě a jí užívat, kterou tak rádi nazývají svou vlastní, která jim slavnými upomínkami je drahou a pro kterou v případu nutnosti krev prolévají, svůj život obětují.

Zmiňuji se toliko o britských ostrovech, poněvadž tam vlastnictví soustředěnější a pro to ukazuje krásný příklad, co soukromé vlastnictví půdy nutné sebou přináší. „Ať patří komukoliv půda nějakou dobu, patří mu také její ovoce”; to je pravda, kterou lze stále určitěji poznávati, čím hustší je obyvatelstvo, čím více vynálezy a zlepšení zvětšují sílu produktivní. Všude pokládá se to za pravdu, v nových státech neméně než na britských ostrovech a na poříčí Indu.

zdroj: “Dělnické listy” (1896), časopis českých anarchistických komunistů v USA.

Matyáš Hodek (1856 – 1924) patřil mezi významné české anarchistické komunisty v emigraci v USA. Působil v Chicagu, kde byl zapojen do zdejších spolků českých anarchokomunistů. Byl zároveň členem anarchokomunistické celonárodní organizace Mezinárodní dělnická jednota – MDJ (1883 – 1900). Později se stěhuje do New Yorku, respektive nedalekého Newarku. Zde byl členem místního Česko dělnického vzdělávacího spolku, jenž byl součástí MDJ. Přispíval články do anarchokomunistického časopisu “Dělnické listy” (1893 -1898). Přeložil v roce 1896 do českého jazyka publikaci Petra Kropotkina „Mravouka anarchie“, která pak vyšla na pokračování v „Dělnických Listech“ i jako samostatná publikace. Ve stejném roce přeložil třeba i statě Lva Tolstoje a další texty.