LIDSKÉ MÍNĚNÍ (Václav Kudlata)

Chceme-li na zvrácení dnešních zlopoměrů a na zbudování anarchistického komunismu pomýšlet, pak musí být lid v té míře vzdělán. On musí především prodělat stavu takému odpovídající období lidského vývinu, nebo jinak bude vítězná revoluce sociální pouhou záměnou nové reakce.

Toť hlavní doklad, který nám od každého uspávače, tichošlápka v dělnickém hnutí předhazován, pakliže je na jejich pokulhávající počínání si upozorníme. Na místě, aby se zabývali „duchem“ lidu tak, jak zabýváme se vědeckým způsobem s „duchem“ každého jednotlivce totiž my posuzujeme jej, co zjev vlastností, který s fyzickou povahou každého jednotlivce těla souvisí. Naši předhazovači pojmuli však tohoto „ducha“ lidu, co něco samostatného, mimo tělo se nacházejícího a na základě tohoto pojmu mnohými nesprávnými úsudky nás obdařili.

Postavíme-li jich nesprávné předhůzky na zdravé nohy, nebo jinak řečeno, zanecháme-li blouznivosti a vrátíme se ku pravidelnému, důslednému přemýšlení, pak se přesvědčíme, že ten duch lidu, jeho mínění ve velkém i malém tomu společenskému pořádku nebo nepořádku odpovídá, v jakém právě žije.

Pokud bude, ve zřízení žít, v němž každý pouze za majetkem se honí, potud podrží i to zlo přinášející Já, jakmile však opadnou motivy, které dnes v člověku egosimus uchovávají, jakmile společenské poměry v komunistické budou převráceny, pak stane se i lidský duch totožným se solidárností.

Ve zřízení, v jakém my žijeme, z něhož jedna poměrně menší část nekonečný užitek má, kdežto druhá, ohromná většina, pod vždy větší tíhou zakrnět musí, až ku nejnižšímu stupni barbarství je odsouzena, bude vždy lidské mínění — lidský duch rozdílným. Jedni budou stávající velebit, do nebe povznášet, kdežto druzí, ti utiskovaní, budou je proklínat a přát si jeho vzrácení.

Mezitím, co první nevědí, jakým nejlepším způsobem nebeský ráj na zemi trvale by si zaručil, nepochopili ještě poslednější, co by na místo prohnilého zřízení postavit měli, a jak by se domohli lepšího postavení.

Každodenní styky nám však dokazují, a to je jisto, že nespokojenost vůči panským vždy většího rozsahu nabývá, a že v kruzích zbožňovatelů dnešních systémů vždy nápadnější nejistota se uhošťuje. Že tomu skutečně tak, dokazují dnešní sloupy samy. Ochránci pořádku, policisti i kati maji plné ruce práce, parlamenty namáhají se rok k roku červené strašidlo zahnat, jehož vliv tak bolestně pocitovat musí. Kapitalistický tisk uvádí tolik každodeních obrázků ze života, že i ten nevědomý mohl by poznat steré příčiny ku zvrácení zlotřilého systému. Kapitalisti dohospodařili však k tomu povšechnému bankrotu, že dnes burácí nespokojenost ve všech zemích, jako mocný proud, vše se sebou unášející. Ona nepřichází najevo pouze ve hnutí dělnickém, ale i mimo toto, a sice u těch, jimž dnešní systém žádné vyhradnosti nezabezpečuje, nýbrž spíše ohrožuje.

O této všeobecné nespokojenosti až ku poznání důsledného a všeobecné uspokojujícího cíle, nastává zajisté ohromná práce, nad jejímž vykonáním mnohý se zarazí. To pochází od těch nekonečných reforem a plánů, jež každý třeba poloviční politikář navrhuje a lid takým způsobem ku zmatení a konečně plné otupělosti odsuzuje.

Z toho však nesmíme soudit, že smýšlení veškerého lidstva ku jednotnému jednání přivést se musí dříve, než-li můžeme pomýšlet na zlepšení našeho postavení. Kdo by tak filozofoval, ten by nejlépe dokázal neznalost lidských dějin. On by chtěl dokázat, že veškeré dějinné úkazy v minulosti na základě usnášení většiny, nebo dokonce na základě dohodnutí se veškerenstva se uskutečnily, kdežto my předce víme, že právě opáčně tak se stalo, že poměrně malá menšina činy počala a jejich výsledek pak ostatní masy, ač třeba nerady, akceptovaly.

Ani jinak tomu nebude v příští revoluci. Ona bude menšinou aktivně započata a masou, která její účel, jakož i konečný pro všechny prospěšný výsledek byla poznala, přivedena. Skutečná pak přeměna lidského smýšlení uskuteční se mnohem dříve, než-li v celých desetiletích minulosti, nebo nebude stávat důkazů frázovitých, nýbrž důkazů činu.

V podobném okamžiku, v jakém se nalézáme dnes, kdy víra ve stará přenešená učení vždy klesá, kdežto budoucnost téměř neznámou je, zůstává i smýšlení lidí bázlivým a zároveň nedějným.

Nejvíce lidi přeje sobě přeměnu. Ať již jakoukoli. Avšak nevlastní tolik odvahy, by revolučně si počínali. Pakliže ale naskytne se jim jednou vhodná příležitost ku akci, pak i oni přispíší, aby učinili valící se lavinu sociální bouře vše drtící, pak mnohý se diví, kde vzali se ti všichni revolucionáři.

Lid chopí se každého prostředku, který mu jen zdánlivě zlepšení přislibuje, proto použijme toho a pracujme především k tomu, aby ta nespokojenost vždy pevnější základy si zjednala a předváděním každodenních srdcervoucích obrázků ze života se utvrdila.

Pracovat však ku všeobecnému vzdělání lidského smýšlení za dnešních koruptních poměrů, bylo by velmi malicherno, ano přímo nemožno, také ale nepotřebno; získali jsme pouze část dělnictva pro naši věc, získali jsme tím vše.

Ačkoli na bíle dni, že převrat společenský revolučně uskutečnit se musí, přec nacházíme ve hnutí dělnickém přemnohé, kteří také na velkou masu vzdělaných čekají a revoluci za nemožnou pokládají, jsou to sociální demokraté. Jejich maloměšťácká politika stala se nyní tak bázlivou, nejistou, že chytá se každého prostředku od kompromisu až ku slibu, aby za každou cenu, co nejvíce voličů polapila. Tento hon za voliči přivedl celé hnutí sociálně demokratické na takou cestu mírnou, zákonodárnou, která rozhodně korupci propadnout musí.

Lid nemůže za dnešní doby vůči smrtonosným kanónům a bodákům revoltovat, není prý dosti vzdělán a početně silný. Povážíme-li však, že tato sociální demokracie revolučního ducha všude potírá, nejen prakticky, ale i teoreticky, pak nemůžeme se divit, že hnutí revoluční nevzkvétá tak mocně, jak bychom si přáli. A mimo to, kdyby sociální demokracie svému původnímu povolání byla věrnou zůstala a na místě dobře placených žlábků strany revoluce si hleděla, pak mohli bychom vzdor bodákům a kanónům jinak mluvit a činy odpovídat, nebo samotno vojsko jen tehdy silno, pokud se může soustředit nebo jakmile jeho takzvané vůdce odstraníte, tím zlomíte i jeho moc. Bylo by směšno, aby dělnictvo se svými bratry se potýkalo, jeho zbraně musí být vždy na povýšence namířeny. Totéž v době revoluce samé.

My nesmíme čekat rozkazů revolučních výborů, nýbrž musíme jednat samostatně, jak teoreticky, tak prakticky. Pařížská komuna je toho dokladem. My nebudeme též lid odbývat žádnými ochrannými zákony sociální demokracie, ani zákony pojišťujícími, nýbrž učiníme se všemi zákony tabula rasa a zavedeme komunismus a anarchii.

zdroj: “Dělnické listy” (1895), časopis českých anarchistických komunistů v USA.

Václav Kudlata (1871 – 1917) v Čechách vystudoval teologii. Do USA emigroval v roce 1893, kde se zapojil do českého anarchistického hnutí. Patřil mezi významné české anarchistické komunisty v emigraci v USA. Působil nejdříve v New Yorku Chicagu, kde byl zapojen do zdejších spolků českých anarchokomunistů. Byl zároveň členem anarchokomunistické celonárodní organizace Mezinárodní dělnická jednota – MDJ (1883 – 1900). V New Yorku byl čiiný především v anarchistickém spolku „Literární a řečnický kroužek „Pokrok“. Poté se stěhuje do Clevelandu. Od roku 1896 vedl časopis „Dělnické listy“ a přestěhoval je do Clevelandu, kde v roce 1898 zanikly. Již v roce 1896 přeložil do češtiny „Bůh a stát“ od Michala Bakunina. Sepsal brožurku „Po deseti letech – k desetileté úmrtní památce chicagských mučedníků“, která vyšla nákladem „Dělnických Listů“ na podzim roku 1897. Zasloužil se o překlad Kropotkinova „Blahobytu všem“ (Dobývaní chleba) z francouzské jazyka do češtiny. Ve stejném roce vydal publikaci „Poloviční a celé svobodářství: časové a kritické pojednání o zřízení stávající společnosti, vzhledem ku životu česko-americkému“. Po zániku „Dělnických listů“ vydával anarchistický časopis „Pochodeň“ v roce 1899 – 1900. Později po přestěhování do New Yorku byl ředitelem Národní budovy. Zemřel v roce 1917 v New Yersey.