Doktorát je taky práce”, “Srdcařinou nájem nezaplatíš”, nebo “Potřebujeme víc než tužku a papír”. To byla některá hesla z transparentů, které v březnu tohoto roku nesli nad hlavami akademici a akademičky protestující proti neúnosným podmínkám na katedrách vysokých škol. Nic se nezměnilo a letos 17. listopadu, v den, kdy byl násilnou mocí omezen provoz vysokých škol, jdou do ulic znovu.
Tentokrát nejsou vysoké školy ohrožovány diktaturou politickou, ale diktaturou ekonomickou. Vyučující zejména humanitních oborů se mzdově pohybují na tak nízkých částkách, že nezvládají pokrýt základní životní potřeby. Zatímco ceny potravin, nájmů a energií raketově rostou, příspěvky doktorandů zůstávají již mnoho let na stejné výši. Akademici však nejsou železničáři ani horníci. Jejich stávky žel nemají potenciál ochromit infrastrukturu státu, a proto vláda předstírá, že je neslyší. Důsledky této ignorace jsou sice společensky méně viditelné, o to větší škody však podfinancování vysokých škol přinese. Pokud strojvůdci nevyjedou s vlaky, je to vidět ihned. Pokud ale postupně začnou chybět filoložky, sociologové či politoložky, až se zpožděním nám dojde, proč je všude kolem tak nízká politická kultura, lhostejná a stále chudší střední třída utíká k laciné popkultuře a zavírá oči nad korupcí, policejním násilím či sociální krizí a do čela se dostávají neofašisté a populisté, kteří hájí zájmy těch privilegovaných.
Řešení není složité – neprivilegovaní se musí podporovat vzájemně. Situace, kdy prodavač v supermarketu pohrdá filozofkou a naopak je výhodná právě pro ty, co nám vládnou. Jakmile si uvědomíme, že nás pojí stejné třídní zájmy, bez ohledu na práci, kterou děláme, pomůže nám to vyvinout mnohem silnější tlak.
Československé anarchistické sdružení – ČAS
Přidejte odpověď
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.