SPOLEČENSKÁ ZMĚNA: VYHLÍDKY NA JEJÍ PŘÍCHOD? OTÁZKA NĚKOLIKA DNŮ ČI DEKÁDY?

„Usilováním o nemožné člověk vždy dosáhl to, co možné je. Ti, kteří z opatrnosti neudělali více, než považovali za možné, nikdy neudělali ani jeden krok dopředu.“

Michal Bakunin

Možná mnohé z nás napadne myšlenka, že uskutečnění společenské samosprávy by bylo potřebné okamžitě, ale zároveň propadají skepsi, že je to jen krásný sen, kterého realizace se zdá být v nedohlednu, když se rozhlédnou kolem sebe.

Přirozeně, není možné provést společenskou změnu z čista jasna, bez uvědomění většiny pracujících. Skutečnost, že dnes převážná část našich kolegů a kolegyň nemá vědomí o možnosti společenské samosprávy a ani vůli ji realizovat neznamená, že tomu tak musí být i zítra. Vzpomeňme jen na 80. léta 20. století. Kdo by ještě třeba v roce 1987 v Československu očekával, že se lidé přestanou bát, kolektivně a masově vystoupí proti vládě jedné strany? Kdo by očekával, že ČSSR ochromí generální stávka zaměstnanců a lidé vystoupí z pasivity? Nikdo to tehdy nepředpokládal a ani ne během dvou let bylo vše jinak. Celospolečenské kvašení a nespokojenost zde byla, stačila malá jiskra, další z mnoha bití studentů a mladých pracovníků během demonstrace.

Rok 1989 nám zároveň ukazuje další důležité ponaučení, že bez potřebné teoretické a praktické přípravy se mohou pracující ocitnout ve slepé uličce, kdy poslouží jen za „užitečné hlupáky“, kteří několika „šmejdům“ pomohou jako výtah k moci. Že nestačí vyměnit jednu vládu za druhou, jinak se pro nás jako pracující nic podstatné nezmění. A pamětníci z řad pracujících nám rádi ochotně dosvědčí, že si zaměstnanci přechodem od státního socialismu k soukromému kapitalismu nijak nepolepšili, naopak – jejich situace a podmínky se rapidně zhoršily a budou nadále zhoršovat.

Abychom se přiblížili ke společenské změně, je potřeba se naučit sebeorganizaci a znát možnosti takové přeměny společnosti, která bude podle našich přání a potřeb. Nejvhodnějším prostředkem k tomu se ukázal syndikalismus. Proto je potřeba budovat silné a masové odborové hnutí zdola, založené na totožných principech, na jakých má nová společnost fungovat. Prostředky musí odpovídat cíli.

Takové odborové hnutí může vzniknout ze skromných počátků, z iniciativy několika málo přesvědčených odborářů a studentů. Avšak během krátké doby může sílit a mohutnět, aby se nakonec stalo masovou organizací, reprezentující a sdružující většinu obyvatel z řad zaměstnanců, ale i dalších skupin jako nezaměstnané, studenty, živnostníky a další.

S růstem počtu a vlivu odborových organizací bude růst také intenzita bojů za každodenní požadavky – od zvýšení mezd po nižší nájmy. Stávky, boje na pracovištích a různé nátlakové kampaně na obecní či celonárodní úrovní (bezplatná doprava či zrušení poplatků ve zdravotnictví, proti zdražování potravin, energií a podobně), se stanou pro každého člena a členku odborové organizace praktickou školou. Naučí se vlastní iniciativě, jak se organizovat a jak spolurozhodovat a spolupracovat s ostatními jako rovný s rovným.

Dosažení vítězství při konkrétních zápasech na pracovišti nebo v obci naučí členy a členky odborových organizací sebedůvěře, hrdosti a nabytí vědomí o možnosti měnit věci kolem sebe vlastní silou. Pak už je jen krůček k tomu, aby se lidé rozhodli – místo spokojit se s drobky vzít si celý koláč, který vznikl jejich prací a prací předchozích generací.

Nevíme dopředu, jak dlouho může trvat proces vybudování silného syndikalistického hnutí. Může to být otázka okamžiku, může to trvat 1–2 roky, ale také třeba celé desetiletí. Podíváme-li se na španělské odbory CNT při jejich počátku, trvalo jim asi 15 let, než se staly masovým odborovým svazem s všelidovou podporou, avšak nutno říct, že tato musela růst za velice ztížených podmínek, tvrdých represálií. Odbory to přesto dokázaly. Pracující a rolníci to dokázali vlastní aktivitou, vlastní zásluhou a nadějí v budoucnost.

Navíc dokázala CNT připravit své členy a členky na společenskou přeměnu. Když v roce 1936 propukl ve Španělsku fašistický puč, na dočasně osvobozeném území, zabírajícím značnou část země, dokázala CNT rozjet a zkoordinovat průmyslovou výrobu, zajistit služby a infrastrukturu, zemědělství a distribuci. Proto je syndikalismus dobrou školou, jak se teoreticky a prakticky připravit na převzetí společenské samosprávy a plynulé rozjetí výroby a služeb pod kontrolou zaměstnanců ve prospěch celé společnosti, jak o tom budeme referovat později.

Jak dlouho potrvá, abychom došli ke stavu, kdy bude možné uskutečnit společenskou změnu a na jejich základech zbudovat společenskou samosprávu, může ovšem ovlivnit každý pracující člověk svým osobním přístupem, svým rozhodnutím se odborově organizovat a přesvědčit své okolí, aby jeho příkladu následovalo. Představte si, že v lednu 1000 členů odborů přesvědčí ke vstupu pouhé 2 kolegy či sousedy a učiní tak každý měsíc. V únoru to budou již 2000, v březnu 4 000, v dubnu 8 000, v květnu 16 000, v červnu 32 000, v červenci 64 000, v srpnu 128 000, v září 256 000, v říjnu 512 000, v listopadu 1 024 000, v prosinci pak 2 miliony a 48 tisíc. Pak může následovat lavinový efekt a syndikalistické hnutí se může stát silou, schopnou změnit naši budoucnost.

Odborové hnutí nemusí být jediným prostředkem. Podobně mohou sloužit ze začátku tzv. agitační skupiny či spolky, které se budou zabývat šířením informací o možnosti společenské samosprávy. Dále pak různá samosprávná výrobní a spotřební družstva, či svépomocná či zájmová sdružení. Možností je nepřeberně, nesmí však ztratit ze zřetele svůj konečný emancipační cíl.

zdroj: knížka „Společenská samospráva: nástin správy společnosti bez šéfů a politiků“ (2023)