KAŽDÝ PODLE SVÝCH MOŽNOSTÍ, KAŽDÉMU PODLE JEHO POTŘEB

Jestli chceme společnost skutečně si rovných lidí, pak musíme ekonomické vztahy položit na těchto základech: každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb!

Jak tomu máme rozumět? Co znamená „každý podle svých možností“?

A zároveň dodáme „podle svých schopností“. Myšleno tím je, že každý práceschopný člen společnosti se podílí svojí pracovní činností na vzniku veškerého bohatství společnosti. Nezáleží, jestli se jedná o práci intelektuální nebo manuální, každá z nich je důležitá. 

Každá z těchto prací či služeb vytváří svým dílem ucelenou mozaiku. Každá slouží k uspokojení lidských potřeb. Když to zjednodušíme, tak intelektuální pracovníci potřebují výsledky práce manuálních pracovníků a obráceně. Jeden bez druhého se nemohou těšit blahobytu.

Každá práce je důležitá a svého úplného významu nabývá až teprve jako celek, není možné proto říct, že jedna stojí nad druhou, že je jedna cennější než druhá a měla by být lépe hodnocena. Není ani možné vyměřovat její skutečnou hodnotu pro společnost, tak aby jiná nebyla podhodnocena. Děje se tak nyní a proto vznikají nespravedlnosti a nerovnosti, které chceme odstranit.

Proto ve společenské samosprávě není zapotřebí ohodnocování vykonané práce mzdou. Není zapotřebí peněz, pracovních poukázek či kreditů.

To vše bylo vytvořeno pouze proto, aby zaměstnavatel, vlastník kapitálu mohl zaměstnance oloupit o část hodnoty (větší) z práce, kterou vykonal. Aby bohatí a privilegovaní mohli rozmnožovat své bohatství na úkor zbytku společnosti; aby poté, co oloupili námezdně pracující lidi o větší část výsledků jejich práce, je mohli podruhé okrást tím, že jim s marží prodají výrobky, které tito sami vyrobili a nakonec, aby je při prodeji potřetí ožebračil třetí zloděj stát v podobě daní.

Pokud však vytvoříme společnost s ekonomikou, která je založená výhradně na uspokojování potřeb společnosti a ke spokojenosti všech členů této společnosti bez rozdílu, pak je bezpodmínečné zřídit ji na principu „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“. A odstranit systém mezd a směny za peníze či poukázky, ať už fyzické či virtuální.

Možná někteří namítnou, především ti, kteří z daného stavu profitují a bohatnou na úkor druhých, že bez platového ohodnocování a mzdy nebudou lidé pracovat, když vše dostanou bezplatně, zdarma.

Pochybovači z řad zaměstnavatelů a manažeři si však neuvědomují kvůli své omezenosti, že příčinou dnešní nechuti zaměstnanců k práci jsou oni sami. Že odpor a nechuť k práci cítí proto, že jsou špatně platově ohodnocováni, dostanou na výplatních páskách jen zlomek hodnoty své práce, zatímco většinu shrábne vlastník a akcionáři.

Zatímco ti první si bez práce žijí jako v pohádce, oni, přestože se lopotí a vysilují, musí řešit existenční problémy a bát se toho, jestli bude vůbec čím zaplatit nájem a další životní potřeby, uživit sebe a své rodiny. Aby byli lidé pracovití, není potřeba buzerujících šéfů, ani mezd ani pohrůžky nezaměstnaností. 

Podívejme se dnes na lidi věnující se zahrádkaření či nějakému jinému koníčku, dělají to svědomitě, poctivě a pracovitě, protože je tato činnost naplňuje a mají vědomí, že slouží k jejich vlastnímu obohacení. Tak tomu bude i v systému svobodné práce bez šéfů a námezdních vztahů.

Někteří namítnou, že lidé nebudou pracovat, když beztak dostanou veškeré životní prostředky zdarma. Základní prostředky budou zdarma pro každého člena společnosti, protože je to přirozené, nebudeme přeci přihlížet, jak někdo opodál zmírá hlady, to je projev naší lidskosti a vyspělosti. Základ solidarity a vzájemnosti, který jako lidé máme v sobě od přírody zabudovaný, stejně tak, jako že jsme živočišný druh společenský.

Skutečnost, že se i ve společenské samosprávě najdou lidé, samotáři nebo tací individualisté, kteří budou chtít žít zcela nezávisle a stranou od ostatních jako tuláci či trempové a podobně, ničemu nepřekáží, je to přeci jejich svobodné rozhodnutí a zbytek společnosti ctící svobodu jednotlivce to bude respektovat i to že se nebudou podílet prací na budování společenského blahobytu. Přeci to nijak neohrožuje blahobyt ostatních. Nebude jich ostatně mnoho. Nebude jim proto upíráno volně užívat základní životní potřeby, nebudou-li si je nakonec i sami obstarávat. Co vyplývá i z jejich svobodného rozhodnutí žít „mimo společnost“. Musí však počítat s tím, že jim budou ostatními členy společnosti odepřeny další nadstandardní produkty a služby, na kterých se svým rozhodnutím „žít jinak“ odmítli vlastní energií podílet. Obě strany budou respektovat svoje rozhodnutí a z toho plynoucí důsledky. Prosté a jasné, bez donucování a vynucování z obou stran.

Další možnou námitkou může být, že když si každý bude moci vzít co potřebuje, že se nadstandardně zvedne spotřeba a že se poté některé produkty a služby stanou nedostupné, že vyjde jen na někoho. Pokud některé produkty a služby, například dopravní prostředky, budou případně nedostatkové, budou distribuovány na příděl, nebo jinak řečeno na zakázku, tak aby bylo postupně vyhověno všem, kteří si jej žádají a aby se nestalo, že jedna rodina nebude mít žádný a druhá tři.

Musíme mít na paměti, že v hospodářství, kde bude vše přístupné bezplatně a každý si to bude moci dovolit pořídit, nebude možné, aby s produkty někdo kšeftoval a šmelil. Jak platí, kde není odbyt, není ani poptávka.

V případě, že by se vyskytla snaha u některých jedinců nejen nepracovat (co nemusí a nikdo je nenutí), ale zneužívat práci jiných a čerpat nadstandardní produkty a služby, může se zavést systém pracovních smluv, podle kterých bude zřejmé, kdo se na tvorbě společného bohatství podílí a kdo nikoli a když se prokáže touto pracovní smlouvou, bude pak moci volně čerpat, co potřebuje.

Koneckonců, návrhy o možnosti takových „smluv“ respektive „pracovních dohod“, o kterých jsme mluvili v kapitolách věnujících se výrobní samosprávě, tak mohou být řešením i v tomto ohledu.

Stejně tak se obce mohou bránit proti případným spekulantům s byty a pozemky, kdy se zde jednotliví obyvatelé přihlásí k bydlišti a prohlásí se za členy obce, tato je zaregistruje a vydá jim případné osvědčení, že zde patří, aby mohli čerpat veškeré výhody z toho vyplývající. O přijetí za člena by měli rozhodnout všichni sousedé, tedy všichni obyvatelé obce na obecním shromáždění. Samozřejmě toto opatření se netýká stávajících obyvatelů, ale nově přistěhovalých. Tak může obec kontrolovat, koho vezme do svého kruhu.

Stejně tak, pokud se v obci objeví někdo, kdo nerespektuje pravidla a narušuje sousedské soužití, může být na obecním shromáždění vyloučen. Aby nedocházelo k nespravedlnostem, musí o dané věci rozhodnout všichni obyvatelé obce. Obdobným způsobem probíhá komunitní praxe i u přírodních národů a je to očividně ideální stav při řešení společenského soužití. Určitě lepší, než aby o osudu lidí rozhodovali státem určení soudci neznající místní poměry ani vztahy mezi místními lidmi a lidi samotné. Vždy je lepší provinilce vypovědět z obce, než ho na náklady na společnosti věznit a jen v něm posilovat asociální chování.

zdroj: knížka „Společenská samospráva: nástin správy společnosti bez šéfů a politiků“ (2023)