ANARCHISTÉ A MARXISMUS (Josef Nastoupil)

Přinášíme další anarchistickou kritiku marxismu v rámci seriálu na toto téma z pera českého anarchistického komunisty Josefa Nastoupila, která ačkoli byla sepsána před víc jak sto lety, nic neztratila na své aktuálnosti a argumentační váze. ČAS Sever

Je též úplně jasné, jaké postavení my, jako anarchisté, jako nepřátelé všech vládních forem, oproti těmto vládním nohsledům, máme zaujmout. Ne vedle sociální demokracie, ne proti sociální demokracii je nám náš tábor postavit. Ovšem, bylo to již dříve naše stanovisko, však přece byly tu i tam hlasy slyšeny, které se pro důsledné jednání nemohly rozhodnout.

Pojem slov sociální demokracie (marxismus) a anarchismus je ten, že se tyto dva pojmy vzájemně vylučují; však mnozí nemohou zapomenout, že jsme se my z větší částí jako dřívější sociální demokraté stali anarchisty. To je ta příčina, že mnohý anarchista, chce vést boj po boku sociální demokracie.

Ještě nyní, po ukončení marxistického kongresu, zdá se, že volání po „smíření”, dorozumění atd. dosud neutichlo. Proto na nás tím více je, ty protivy, tu nepřekročitelnou propast, která nás od sociální demokracie dělí, odkrýt.

My jsme socialisté — ti jsou také socialisté! To je nepopiratelné, ale co to dokazuje? Že máme s nimi jeden cíl? — Ne, nikdy! Náš cíl je anarchie. Anarchie je něco dalekosáhlého, velikého.

Socialismus je něco úzkého, do sebe uzavřeného. Anarchie platí pro celé bytí a život lidstva. Socialismus vztahuje se jen na hospodářskou organizaci společnosti. On platí pro výrobu životních prostředků v širším smyslu slova. Anarchismus stojí nad socialismem. Ideál náš, který se v lesku před námi vznáší, je anarchie, bezvládí, svoboda jednotlivce, vždy a všude, ve všech případech života, v myšlence i jednání, toho chceme docílit. Proto jsme přesvědčeni, že k tomu třeba, aby soukromý majetek byl zrušen a pak převzat společností do vlastní správy, proto nazýváme se též socialisty.

Že ale tento socialismus, ve skutečnosti docela jiným je, jako ten vládních socialistů (sociálních demokratů) rozumí se samo sebou. Anarchismus činí ze socialismu socialismus protiautoritářský. Ona centralizační (soustřeďující) síla, společenská majorita (většina) je nemožnou, protože četné samostatné skupiny, tvoří základ společenského tělesa.

Socialismus sociální demokracie je také pod vlivem konečného cíle, ke kterému směřuje — demokracie (vláda lidu). V demokracii nemůže stávat samostatnosti. Jednotlivec zde stojí pod železným tlakem většiny (majority), která se soustředí v rukou výkonných orgánů společnosti. Socialismus této společnosti je autoritářským socialismem, jedno jediné množství vyrábí dle železného zákona, „vůle majority” — vedoucí ústřední moci. Takto je anarchistický socialismus, demokratickému úplně v odporu.

Co mají společného, je jedině zrušení soukromého majetku, dále rozcházejí se úplně. O společném zájmu se sociální demokracií (marxisty) v tomto směru nemůže z naší strany být řeči, tak jako náš konečný cíl, odstranění státu a zákonů, se tímto blíže neposune. Sociální demokracie stojí principiálně i takticky úplně na půdě státu a hájí tuto státní „reprezentační” (zastupitelskou) formu, kterou my chceme v první řadě odstranit. Tuto hájí proti nám všemi úskoky diplomacie i násilím.

Dle toho stojí sociální demokracie proti nám, a my musíme tuto potírat jako stát udržující stranu tak, jako všechny jiné politické strany. Ano, my musíme právě nyní proti ní, co možná nejostřeji vystupovat, protože svým pokrytectvím nejvíce je nebezpečnou.

My se snažíme odstranit panovačnost a vykořisťování. Naši první nepřátelé jsou následovně vládnoucí a vykořisťovací třídy. K zlomení jejich síly, je třeba spojené moci všech ovládaných proletářů. Proto naší úlohou, uvědomit proletáře o jejich smutném stavu, jim příčiny a původce jejich poddanství naznačit a podat jim nástin cesty, kterou je třeba jít, aby ono zlo bylo z kořene vyvráceno. Neboť stát, zákon a majetek jsou těmi netvory, kteří střeží bránu na cestě k lidskému štěstí a bláznovská důvěra v autoritářství potlačuje vždy probouzející se snahu, která směřuje tyto pouta rozbít.

Zde právě leží hradba na bojišti našeho, mezi námi a masou lidu, tato hradba je sociální demokracie. Kdežto těm potlačeným vždy chléb přislibuje, pomáhá sobě reformami, tj. záplatováním na hospodářském, zpuchřelém stavu nynějších států a takto napomáhá do nekonečna bortící se systém společenský dále udržet i se stávajícím vyděračstvím. Proto je sociální demokracie ta první hradba nepřátel, které my jako nepřátele státu opomíjet nemůžeme – nesmíme.

Až dotud mluveno o sociální demokracii, jak se dle vlastních principů projevuje. Jinak ale objevují se protivy tyto ba ještě křiklavěji, máme-li co činit s takzvanými nebo jinak řečeno vůdci sociální demokracie. Tyto živly, tito praví chovanci parlamentarismu, strachují se a nenávidí nás, tak jako jen podvodník toho nenávidí, jenž jej na jeho bídáctví odhalil.

Plni jedovaté zášti, napadají nás bezohledně, a každého jinak smýšlejícího hledí špinavým podezříváním zničit, byť by třebas i v jejich vlastních řadách stál a ukázal se rozumnějším, než oni si toho přejí, dávaje svému vlastnímu mínění průchod.

Zde bychom páchali zradu na nás samých, nechtíce lháře lhářem a bídného utrhače, darebou zvát. Jako musíme masám lidu, u vztahu k příčinám společenské mizérie pravdu říci, tak také jsme povinni mezinárodně spolčeným politickým snaživcům, Marxovým nohsledům, škrabošku strhnout z pokrytecké tváře.

Ať jen volají, že my „pracujeme panujícím třídám do rukou” — my, a také oni, víme to dost dobře, co na tom je pravdy.

Jako odměnu a zotavení za tyto služby, roky trvající státní zaopatření v kriminále, je přec jen špatné a my zakoušíme tuto slast neustále.

A když fanatické množství nám pro nepřátelské se chování k sociální demokracii nedůvěřuje, nebo nás haní, tedy je to jen pobídkou, sociálně demokratické poručnictví vším úsilím ničit.

Zásada sociální demokracie, jakož i chování se její vůdců, nutí nás těmto se oproti postavit. Byla by to bezúčelná práce chtít se sociální demokracií se přátelit a protivy, které nás od nich dělí, přehlížet.

Náš boj směřuje proti sociální demokracii, tak jako proti všem vlády a vykořisťování chtivým stranám. Republikáni, demokraté, anebo sociální demokraté a tudíž nepřátelé svobody, a kdo svobody nepřítelem, ten nepřítelem naším. Boj nepřátelům osobní svobody! Nechť zvítězí anarchie!

Josef Nastoupil (1860 – 1947) patřil mezi významné české anarchistické komunisty již v Čechách, respektive ve Vídni, kde vydával anarchistický časopis „Volné listy“ do roku 1893. V politické činnosti pokračoval i v emigraci v USA, kam dorazil v roce 1896. Živil se jako stavební příručí. Působil nejdříve v Chicagu, kde psal články do časopisu „Duch času“. Po přestěhování do New Yorku psal pro anarchokomunistické časopisy „Dělnické listy“ (1893 -1898) a poté pro „Volné listy“(1890 – 1917), které mezi lety 1899 – 1903 řídil jako šéfredaktor. Svoje články podepisoval pseudonymy „Pepa“, „José Lipuotsanti“, „J. N. Červenověřský“ a „-il“. Byl zapojen do zdejších spolků českých anarchokomunistů. Byl zároveň členem anarchokomunistické celonárodní organizace Mezinárodní dělnická jednota – MDJ (1883 – 1900). Po jejím zániku působil v anarchistické skupině „Bezvládí“. V roce 1912 stál u zrodu České anarchistické federace v Americe.