ANARCHISMUS: NAŠE SNAHY A NAŠE CÍLE (František Hlaváček)

Naši úhlavní nepřátelé ze řad panující třídy, snaží se snahy a zásady anarchistů co nejvíc zostudit, vylíčit za ohavný zločin a tak je obecnému lidu zošklivit, aby se od nich odvrátil a stal se zároveň jejich rozhodným nepřítelem, jako všichni despotové, šlechta, kněžstvo, kapitalisté a buržoazní paraziti. Že tato rota takto jedná není se co divit, neboť má v tom svůj třídní zájem, vždyť jedná se tu o udržení jejího panství. Jak ale mohou dělníci a chuďasové, pro které nemá panující třída nic než dřinu a bídu, opovržení a pronásledování, těmto svým nepřátelům věřit a zároveň považovat anarchismus a anarchisty za takové, jak jsou kapitalistickým tiskem a vládními pochopy líčeni, to je opravdu podivné. Smutná tato skutečnost dá se vysvětlit jen tím, že pracující lid je dosud většinou velice nevědomý, pohodlný k hlubokému přemýšleni a zvyklý věřit to, co se mu v listech a z úst bohatých podvodníků hlásá.

Anarchismus není představitel pouhého násilí anebo zmatku a nepořádku, jak protivníci jeho rozhlašují a nevědomci tomu věří — nikoliv, anarchismus je představitel té nejširší svobody, toho nejvzornějšího pořádku a míru, té nejdokonalejší soudružnosti a v největší míře dosažitelného všeobecného blaha a štěstí. On je představitelem úplného bezvládí, vylučuje tedy každou tyranii a potlačování. Anarchismus je zkrátka pravý opak toho, za co je od nepřátel vystavován. Že anarchisté pracují pro sociální revoluci, doporučují proti násilí panující třídy násilí k obraně i k útoku pracující třídy, to nemá s principem a cílem anarchismu nic co činit, to je pouze prostředkem k cíli a prostředkem taktiky a boje anarchistů co stoupenců a bojovníků této ideje.

Každá pokroková strana pracuje k revoluci a používá taktiky násilí, když nabyla přesvědčení, že snahy a cíl její nedají se cestou mírnou uskutečnit. Žádná strana ale nepoužívá tolik násilí k prosazení svých účelů, a k udržení svého panství, jako právě panující třída a vzdor tomu pro toto násilí nenazývá a nesmí nazývat se anarchistickou.

Proč? Protože násilí není anarchismus a anarchie neznamená násilí a vládu, nýbrž opak obojího, tj. bezvládní volnost a soudružné žití a obcování. Socialisté všech zemí a směrů, ať se již nazývají komunisty, kolektivisty, anarchisty, sociálními demokraty, všichni mají základní zásadu odstranění soukromého vlastnictví země a půdy, pracovních prostředků a surovin. Všichni jsou tedy sjednocení, jedná-li se o zrušení systému nynější společnosti, neboť všichni ví, že tato soustava musí být z kořene vyvrácena, chtějí-li zásady své uskutečnit.

Spory mezi různými směry socialistů vedou se hlavně o to, jakým způsobem a v jaké formě po pádu dosavádní soustavy budoucí společnost má být zbudována.

Nezapomeňme tedy, primární cíl: zvrácení dosavadního zřízení, je všem socialistům, od nejmírnějších až k nejradikálnějším, společný. V dalších cílech se od sebe rozcházíme. Jsou to ovšem dosud jen teoretické otázky, o něž se vede spor.

Sociální demokraté horují např. pro sociální stát lidu, tedy společnost přesně zcentralizovanou a od centra až do posledního článku, ba individua řízenou, v níž by rozhodovala většina nad menšinou i jednotlivci. Jednotlivci i menšiny ztráceli by se v této monstrózní centralizaci jako kapky a řeky v moři a jejich intelekty, vlohy a talenty nemohly by nikdy opravdu vyvinout se a přijít k platnosti, bez toho aby byly
kázni a aparátem většiny dušeny, potlačovány. Vždyť většina v každém centralistickém tělese znamená vládu, potlačující slabší menšinu i jednotlivce. Proto všichni pokročili socialisté jsou toho přesvědčení, že socialistický stát lidu, nebyl by nic jiného, než novou formou státní centralistické soustavy se všemi škodlivými přívěsky a důsledky a že by v něm ani společnost celá, ani každý jednotlivý člen nebyli opravdu svobodní.

Následkem toho zavrhuji anarchisté každou státní a každou centralistickou formu a snaží se tedy zbudovat volnou, federalisticky sdruženou společnost na zásadách anarchistického komunismu.

To je náš druhý cíl po dosažení prvního, tj. po dosažení pádu nynější soustavy. Rozumí se samo sebou, že k oběma cílům pracuje se společně, vzdor tomu, že nejdřív dosáhnout musíme prvního; jelikož ale od tohoto je k druhému pouhý krok, musí již každý bojovník znát aspoň základní rysy stavby budoucí společnosti.

Ačkoliv dnes ještě ohledně tohoto cíle, totiž zbudování příští společnosti, panují mezi socialisty všech směrů spory a nesjednocenost, tož přece, aniž bychom se chtěli vydávat za neomylné proroky budoucnosti, jsme toho pevného mínění, že princip anarchistických komunistů zvítězí, jakmile jen hlavní balvan — dosavadní soustava — bude odstraněn.

Koneckonců princip tento postupem času a vývinu socialismu nabývá stále více a více stoupenců, neboť mírnější socialisté pozorováním a přemýšlením stávají se pokročilejšími v náhledech i požadavcích.

Dejme tomu, že sociální revoluce vypukla a byla vítěznou. Kapitalistická vykořisťovací společnost byla poražena. Co bude pak potřeba učinit? Samo sebou se rozumí, že vítězný revoluční lid, který konečně po takovém boji zbavil se tyranie a potlačující vlády, nebude tak neprozřetelný, aby si hned zase utvořil vládu novou a byť by to byla i „lidovláda“ socialistického státu lidu. Naopak, vítězný lid neodhodí hned zbraň z ruky a nenechá hned dělat každého co by chtěl, nýbrž zůstane ve zbrani, podrží v jedné ruce pušku, aby střežil mladou svobodu před možnými útoky reakce, aby se znova ve společnosti zahnízdit nemohla a druhou rukou bude budovat nové zřízení osvobozené společnosti.

V tomto přechodném stavu vítězné revoluce ze žalářních zdí tyranské společnosti, do širé volné společnosti je třeba největší opatrnosti. Dokud základy a celá stavba nové společnosti není dohotovena a zabezpečena, nesmí lid pustit zbraň z rukou. Každá neopatrnost mohla by mít ty nejosudnější následky.

Nejpovolanějším činitelem při budování nové společnosti nemůže být nikdo jiný nežli obec, družstvo nebo skupina lidí, kteří na společném, přirozeně vytčeném území pohromadě žijí. Tato obec vezme dříve v privátním vlastnictví nacházející se majetek, pozemky a pracovní prostředky tohoto území (v obvodu obce se nalézající), ve společné vlastnictví a všeho tohoto majetku použije k výrobě potřeb a požitků všech svých členů.

A způsob výroby a práce v takové obci bude zcela přirozený. Obec shromáždí se a předá zemědělským dělníkům pozemky k obdělávání a pěstování na nich plodin. Tito dělníci budou tedy tvořit abychom tak
řekli družstvo zemědělských dělníků. A podobně bude se jednat v oboru průmyslové výroby. Například: oděvní dělníci obdrží nástroje a látky k této výrobě potřebné, truhláři, obuvníci, strojníci a zkrátka dělníci všech prácí a řemesel taktéž; každý obor práce utvoří družstvo, jehož členové vyrábět budou pro obec potřebné výrobky. Nic není přirozenějšího nežli tento systém anarchisticky seskupených výrobních družstev dle oboru práce. Tolik přece každý uzná, že dělníci jsou těmi nejpovolanějšími soudci jedná-li se
o organizaci dělníků jejich zvláštního oboru. Dělníci ví nejlépe, jak se dá práce pro dělníka nejsnáze a pro společnost nejvýhodněji vykonat.

Takováto organizace dělníků bez bossů a pánů je daleko výhodnější, než organizace, jež neřídí se sama sebou, nýbrž řízena je shora od poručníků a pánů. Společnost, rozčlánkovaná v takováto organizovaná družstva a obce, je schopna zajistit všem svým členům opravdovou svobodu a blahobyt, kdežto ve stát zcentralizovaná společnost, byť by se i společně dle vzoru sociálních demokratů (marxistů) vyrábělo, zůstane vždy státní autoritě podřízenou a tudíž nesvobodnou.

Jak každý pochopí, je velký rozdíl mezi „volnou společností“ anarchistických komunistů a „sociálním
státem lidu“ sociálních demokratů (marxistů)!

Přistupme dále k věci. Každé řemeslné výrobní družstvo vejde ve spojení, jak se samo sebou rozumí, s družstvy jiných míst, aby své práce co možná nejrozumněji a nejvýhodněji mohlo provádět. Též družstva všech těch různých řemesel a obce, budou za účelem snažší výroby, výměny a existence vcházet mezi sebou v spojení. Toto spojení a vůbec všechny styky budou úplně dobrovolné.

Každá družina nebo obec budou se spravovat, žít a vyrábět dle svého nejlepšího dobrozdání a jak se jim bude líbit. Do ničeho nebudou nuceny co se jim příčí, co je jim na škodu. Bude to federační zřízení družstev, družin a obcí, prostých vší autority a vlády. Představme si toto zřízení rozšířené na všechny obory práce v průmyslu, zemědělství i dopravy a máme tu v představě obraz na všechny strany rozvětveného spojeni lidské práce a pracujících dělníků, jejichž střediska a sídla mohou být na tisíce různých místech a přece nepotřebuji žádné vlády ani zákonů a právě proto jsou svobodní a šťastní. Jediným zákonem těchto lidi je zdravý rozum a svobodná smlouva; jedinou morálkou lidskost; jediným cílem všeobecné blaho a pokrok; jedinou snahou učinit si život co nejpříjemnější a nejvolnější, jak to lidské poměry a zákony přírody jen dovolí; jedinou vzpruhou a pohnutkou lidské potřeby a lidská vzdělanost.

A jak ve výrobě a tvoření, tak jednáno bude i v spotřebě a v požívání. Nikdo nebude v ničem zkracován, nikdo nebude mít v ničem nedostatek co k životu potřebuje a nikdo nebude mít ani vůle ani příležitosti, brát víc než potřebuje, poněvadž všechny jeho potřeby budou vždy dostatečné ukojeny a existence jeho bude doživotně zajištěna samotným zřízením svobodné společnosti.

Vyobrazí-li si každý tuto společenskou organizaci ve všech podrobnostech a představili si k tomu rozumné, svobodné a ušlechtilé lidi, tak nabude jasný pojem o anarchokomunistické společnosti,
existující a prospívající bez státní formy, bez vlády, bez zákonů a donucovacích prostředků, v níž není ani vladařů ani ovládaných, ani boháčů ani žebráků, nýbrž jen lidí rovnoprávných, svobodných a po nejvyšší dokonalosti toužících.

Odstranění dosavadní soustavy a zbudování takovéto volné společnosti — to jsou naše cíle.

Zdroj: noviny českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1894)

František Josef Hlaváček (1853 – 1957) byl jedním z hlavních průkopníků anarchismu v Čechách. Stál u zrodu anarchistického hnutí na konci 70. a počátku 80. let 19. století. Proslavil se jako básník a autor dělnických písní. Kvůli perzekuci nucen emigrovat do USA počátkem roku 1886. V USA se zapojil do anarchistického hnutí v Chicagu a vstoupil do redakce zdejšího slavného anarchistického časopisu „Budoucnost“, vydávaného anarchokomunisty z MDJ. Po přestěhování do New Yorku působil jako šéfredaktor novin českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1893 -1896). Byl členem anarchokomunistické celonárodní organizace Mezinárodní dělnická jednota – MDJ v letech 1886 – 1896. Koncem devadesátých let pro osobní neshody s některými členy MDJ odchází z hnutí, aby se nakonec stal umírněným sociálním demokratem a redaktorem dělnických časopisů. Zemřel 11. února 1937 v Ciceru u Chicaga. Ve Slaném a Prostějově je po něm pojmenováno náměstí, na němž má sochu.