DĚLNICTVO A ANARCHISMUS (Ludvík Cimler)

Jeden každý soudruh zajisté již dost přečetl a slyšel mluvit o tomto tématu. Já s mými náhledy odvažuji se na veřejnost, aniž bych mohl více povědět něco jiného, než psali schopnější a výmluvnější soudruzi. Z té příčiny žádám, aby soudruzi mé chyby opravili, a na pravou cestu mně uvedli. Domnívám se, že povinností nás všech je, nechválit ani neodsuzovat.

Ten jež je schopen vládnout pérem, má hledět by se více soudruhů tomu přiučilo. Ten jenž ovládá výmluvnost, má pracovat k tomu, aby i ostatní soudruzi se přiučili řečnění, neboť jen tímto způsobem je možno více agitátorů vypěstovat.

Vezměme do ruky buržoazní časopisy, přečtěme je a shledáme, že celý směr a smysl čítací látky je jediná chvála dnešního společenského zřízení. Jednou se páni redaktoři kapitalistických listů pustí do chvalozpěvu o dnešní vzdělanosti, pokroku, spravedlnosti a svobodě, v souhrnu o té slavné civilizaci, ve které „prý“ se cítí být jeden každý šťastným a spokojeným! Jen ti „ztřeštění“ anarchisté jenž ruší dnešní zařízení, a chtějí sebou do toho nerozumného proudu v kterém se sami nacházejí strhnout též dělnictvo, kterému se dle jejich (kapitalistických novinářů) zbrklých náhledů v dnešním společenském zřízení dobře vede, tak že není třeba si něco lepšího přát.

Ponechme kapitalistickým škrabalům jejich chvalozpěvy, kterými ještě dnes většina dělnictva je unesena, protože to, co vyčerpá z kapitalistické literatury, je její vědomost. Obraťme svůj zrak a svou pozornost v tu stranu, odkud nám bude možno odhalit pravý obraz dnešní společnosti. Když obhájci panující třídy tvrdí že se dělnictvu dobře vede, tedy začneme od té strany, kde se pracující lid nachází.

Nacházíme-li se v průmyslovém městě a zajdeme sobě do dělnické čtvrti, tu shledáme pravý opak toho chvalozpěvu, kterým jsme byli po přečtení kapitalistických listů tak opojeni. Abychom prohlédli a seznali co je k vidění v dělnické čtvrti pro člověka, jenž se snaží z vlastního názoru stávající (ne) pořádek seznat, je zapotřebí časně ráno vyjít na ulici, a shledáme všude plno neveselého života. Tu uzříme muže, ženy a nedospělé dítky spěchat jeden přes druhého jako o závod. A stopujeme-li tento běžící lid dále, zpozorujeme, že to vše jen kvůli parní píšťale, která oznamuje každé ráno o 7. hodině, že železní tovaryši (stroje) které noclehují v továrnách se počínají probouzet a tu čekají na naší sílu a schopnost, kterou potřebují ku svému životu jehož se jim dostává denně 10-14 hodin od milostivého pana kapitalisty, který se zálibou přihlíží, když je místo mužů obsluhují ženy a nedospělé děti. Mužská obsluha prý pro železné tovaryše se nehodí, jelikož je drsná, nepříjemná a pro dobrotivého pána příliš drahá. Tu je jim pravým pamlskem obsluha našich žen a dětí, při které často okusí lidského masa a kapitalistovi se též líbí pro svoji spokojenost, s jakou přijímají odměnu za obsluhu železných tovaryšů, jež pomoci páry a elektriky se pohybují.

Tu se též hleďme přesvědčit jakého přání žádostiví jsou tito tovární nocleháři. Tu seznáme, že si přejí abychom jim věnovali veškerou pozornost po celý běh jejich života, naši zručnost, tu nejnapínavější sílu, ba jejich žádost jde tak daleko, že praví nám: „Co sluhové mocného pána, jste povinni obětovat svou krev, tuk, ba celé své tělo, máme-li uspokojit našeho živitele.“; nebo jeho přání je větší než naše a praví nám: “Chcete-li žít, musíte mi za tu milost že vás nechám žít, zaopatřit tolik zlata (peněz), aby moje nekonečná touha po něm byla ukojena, i kdyby to vyžadovalo celé hekatomby lidských životů, jinak jediné mé hlesnutí vás učiní mrtvolami.“ A skutečně, sotva pobydeme v této budově, v níž tovaryši spí a žijí, z jejich pohybů vidíme, že jak železní tak i tito tovaryši z masa, se pohybují v té největší rychlostí a v tom největším běhu.

Náhle se vše zastaví v neurčitý čas a mlčky se táže jeden druhého, co se přihodilo, a ve chvíli jde od úst k ústům, že se ten železný tovaryš neohrabaně otočil (totiž že nebyla ze strany továrníka učiněna opatření proti úrazu) a rozdrtil svoji posluhovačku. Toť její odměna za dvacetiletou práci, jež věnovala onomu železnému obru, který obohatil svého majetníka, jenž miluje zlato nadevše třeba se červenalo lidskou krví. Sotva rozdrcené tělo oddělí od železného tovaryše a již opět se počíná vše vracet do svého běhu, jako by se nic nepřihodilo. Jdeme-li z tovární budovy s těmi jenž odnáší ubohou oběť (zlato jež musela vydobývat by kapitalista ním se mohl obohatit), až tam odkud ráno vyšla nic netušíc, že její hodiny života jsou sečteny. Opouštějíc ráno své miláčky zanechávajíc je doma bez dohledu dospělé osoby sami sobě, jen aby jim zaopatřila skývu chleba, by jí hlady nezemřeli. Jaký div, vždyť jsou to její dítky, jež nadevše miluje v té naději, že šťastnější budou než ona. Při ranním odchodu rozloučí se svým mužem, jenž též každé ráno s ní odchází, avšak nikoliv do práce, ale o práci. Celé tři měsíce chodí do trhu, kde lidé „dobrovolně“ se musejí zaprodávat, a tak je i on nucen činit, aby pomohl své ženě živit rodinu.

Tak pokročilo lidstvo ve svém vývinu od starověku, kde otrokáři posílali své ozbrojené tlupy, kterým ukládali za povinnost přepadat lidí, je oloupit a násilně zavléknout do otroctví.

Ke konci devatenáctého století řekne se, že otroctví je zrušeno, mělo by se však říci, že násilné otroctví se odstranilo a jiné mnohem horší nastoupilo. Tím je námezdné otroctví, čili svobodné a dobrovolné. Žádný nenutí druhého aby dělal otroka, to je jisté, ale chce-li být živ a nechce-li zemřít hlady na ulici nebo někde za plotem, je nucen v dnešním kapitalistickém pořádku se jít zaprodat. Stane-li se případ, že dělník poznal své právo na život, tu se mu představí moderní tlupa starověkých pochopů mezi kterými je ten rozdíl, že ti dnešní mají vražednější zbraně, než ti starověcí, pomoci nichž nutí lid by „dobrovolně“ se zaprodával do námezdného otroctví. To je ten rozdíl. Kapitalistické otroctví je ještě horší neboť ono nechce silné otroky muže, ale ženy a děti, protože jsou lacinější.

Tu jsme opět nuceni vrátit se na cestu tržišť lidské síly a schopnosti. Tak odchází otec rodiny ráno pln trudných myšlenek, nevěda ani kam by se obrátil, neboť sešel již vše a vždy se opět vracel bez práce, bez chleba. A tak zase vrhl se v ten proud toho běžícího lidu, aby mohl oběhnout několik tržišť, kde by se mohl zaprodat. U každého tržiště shledá se s vícero sobě rovnými nešťastníky, jenž jsou též volni nést své tělo železným tovaryšům za pokrm, vše za kus chleba.

Moderní otrokář z boží milosti kapitalista řekne: „Nepotřebují žádných otroků.“ Následkem toho, že každodenně se nabízejí dělníci, tu továrník se svými lidmi, jenž obsluhují stroje, jako s otroky zachází.

Tak ráno vychází dělník v naději, že bude šťastnější než minulé dni, a večer všecek zklamán vrací se zpět, na místo naděje zmocňuje se jej zoufalství, že opět se vrací s prázdnem, jeho hlavou krouží jedna myšlenka za druhou, vidí se být své manželce jenom za obtíž, neb zná její slabou konstrukci tělesnou, jak musí napínat veškeré své síly aby zaopatřila to nejnutnější živobytí a on co silný muž, jest nucen chodit od továrny k továrně a přece není sto svou sílu prodat za žádnou cenu.

Takto ubíraje se k svému bytu, spatří tu zástup lidu před domem v kterém byl nucen se uhostit až u nebes by snáze mohl zaplatit nájemné, které majetník domu žádal vždy v určitý čas, jinak hrozil vyházením na ulici. Jsa celý polekán oním zástupem, protože v tom tuší nějaké neštěstí, avšak toho si nebyl vědom, že je to jeho neštěstí, a to největší jakého se mohl ve svém životě dožít.

Kdo dovede se vpravit v postavení takového muže s jeho dosud nedospělými dětmi. Kdo dovede vypsat ty myšlenky těch nešťastných tvorů?

Ti jež kladou životy své za volnost národů, jsou prohlašováni za mučedníky a každý k nim s úctou pohlíží. A není takový dělník, jenž od své mladosti nepoznal nic jiného než bídu, dědictví to po svých rodičích, pronásledován všemi svízeli jenž kapitalistická „civilizace‘‘ ve svém pokroku ku otročení dělnictva si vytvořit dovedla, též trpitel a mučedník dnešní doby?

Prchal před bídou z kraje do kraje, ze země do země, a všude jej pronásleduje, až konečně jej hrozí sklátit v hrob. Při pohledu na rozdrcenou mrtvolu své manželky a nedospělé dítky, počíná jej opouštět síla a naděje v budoucnost, jediná myšlenka se jej zmocňuje, učinit všemu konec, a zakončit svou vlastní rukou život, v kterém nepoznal ani jednu chvíli štěstí, spokojenosti a lidského žití, zato ale užil dosti otrockých pout, které nesl přes celý věk, stálý boj o existenci, o sebezachování. Tu vidíme bojovníka jenž hledí zachránit existenci vůči škůdcům lidského blaha. Pro něho nemá takovýto život již žádnou cenu a ukončuje jej sebevraždou. Tak se uzavírá život dělníka v té dnešní společnosti, která je kapitalistickými novináři prohlašován za tu nejlepší všech minulých, a v které se vede pracujícímu lidu nejlépe. Mnohý dělník též tomu věří a to následkem, že neměl ještě příležitost poznat důstojnost člověka, je vychován v otrockých poutech, myslí, že ani jinak být nemůže.

Mnohý čtenář a čtenářka bude se asi divit, proč líčím postavení jednotlivé dělnické rodiny, kterou snad „náhodou“ stihne to neštěstí, že muž, žena nebo dítě padne za oběť kapitálu. O nikoliv jednotlivý případ, naopak peněžní žok vyžaduje ne jednotlivce, ale celé hekatomby lidských životů. Kdo spočte ty ztráty lidu na poli průmyslu? Kolik lidských životů zhyne pod zemí, na zemi a na vodě, jenž pro uhájeni existence musejí prodat duševní a hmotnou silu svou kapitálu, aniž by se oproti tomu vzpíral, který z ní těží na újmě jich samotných. Jak vede se dělnictvu jenž pracuje méně namáhavou prací, žije v poměrech jenž by odpovídali lidskému žití?

Zajisté jeden každý dozná, že u dělníka nemůže o lidském žití být řeči. Všichni ze zkušenosti víme v jakých poměrech se nacházíme, a tu zajisté každý dosvědčí, že pracující lid v dnešním kapitalistickém zřízení nemá nic jiného, než to, že smí při hladu vykonávat ty nejnamáhavější práce, ve prospěch kapitálu. Za jeho práci a snažení dostává se mu od jeho utlačovatelů jenom tolik, co by uhájil holý život, jsa považován za pouhý materiál, jehož prameny bohatství plynou do ohnivzdorné pokladny boháčů. Nedá-li se z něho více vymačkat je odkopnut, jako staré nepotřebné zboží.

V prvních dvou odstavcích, poukázal jsem na poměry dělnictva v dnešní společnosti. Nyní chci poukázat v jakých poměrech žije panující třída, protože jsem v takových poměrech nežil, tu spokojíme se jen tím, co je nám dovoleno pozorovat ze zdáli. Když zajdeme do čtvrti bohaté třídy, tu nám mizí s očí ty polo zbořené činžáky, špinavé ulice, skupiny ve špinavé cáry zaobalených dětí.

Zde objeví se nám zcela jiný obraz, tak že při prvním pohledu připadá nám, že se nacházíme na jiném světě. Panující třída nechala si od otroků práce pro své pohodlí vystavět ty nejnádhernější paláce s nejmodernějším vnitřním zařízením z nichž každý zaujímá prostoru 2 — 8 činžovních domů. V takovém domě bydlí obyčejně jen jedna rodina, kdežto v činžovním domě bydlí 10 — 100 osob, a mnohdy ještě více.

Jdeme-li po ulici kolem sídla panující třídy a pohlédneme do oken, spatříme vše vyzdobeno nejrůznějšími květinami a okrasami, a uvnitř nejčistějšími malbami nejpřednějších malířů světa, o nichž se nám obyčejným smrtelníkům ani nikdy nezdálo. Ano, tak je vše vyzdobeno tím, co jen důmysl a ruka lidská dovedla pro okrasu vytvořit.

V našich bytech spatříme pravý opak toho všeho, co v paláci boháče – vše to nejlepší, a u nás, správně řečeno to nejhorší. Mnohý dělník je často ještě uražen, když čte, že naše poměry jsou špatné, protože se stydí za svou bídu aniž by porozuměl, že ti, co to řeknou nebo napíšou, nečiní jej za ní zodpovědným, protože dobře vědí, že ne on, ale ti pro něž on celý život pracoval jsou vinni na jeho bídných poměrech.

Jaké pokrmy si nechá ta panující třída připravovat a co za nápoje? Tu jeden každý si již představí, že když na stěny dá to nejlepší, že zajisté do svého žaludku neposílá takovou potravu jako my když přijdeme z „roboty“. Naopak že hledí ty nejlepší pochoutky si zaopatřit, a to tím spíše, protože všecky ty malované stěny, a co se na nich nachází, nemají pro ně daleko takovou cenu, jako jejich labužnický žaludek.

Vláda vždy stála na straně peněžního žoku, který chránila celou svoji mocí milici, policii, úplatnými soudci, kteří zjednávají zákonité spravedlnosti v platnost. Takovýto soudce nebo moderní inkvizitor devatenáctého století v nejsvobodnější (?) republice Spojených států, když dostane před svou soudnou stolici některého „zločince“, který zavadil o zákon (o kterém ani nevěděl), tu vezme soudce na sebe škrabošku přísné spravedlnosti, vyslechne onen hrozný „zločin“, jenž z velké části spočívá v tom, že ten, jenž jej spáchal, chtěl zachovat svůj život, byl kapitalistickou knutou k zoufalství dohnán, sáhl tam kde viděl přebytek všeho toho, čeho se jemu v tak hrozné míře nedostávalo. Za to žádá spravedlnost, aby se mu dostalo trestu jednoho roku do státní robotárny.

Jiný podobný nešťastník, jenž neměl tolik smělosti, by sáhl po potravě tam kde je, za to ale chce učinit svému životu konec, a nepodaří-li se mu to, je tím samým soudcem odsouzen do žaláře proto, že jemu nepatří rozhodovat nad svým životem, to má ponechat tomu „na nebesích“, tak to chce vládní spravedlnost.

Zástupci lidu nemají nic jiného na práci, než za peníze od kapitalistů, zpracovávat zákony v jejich prospěch, na újmu lidu, a takovéto zákony má lid zachovávat. Stane-li se někdy případ, že si dělnictvo vynutí nějaký jemu zdánlivě prospěšný zákon, tu se mu kapitalisté hned vzepřou, a ženou to až k nejvyššímu soudu Spoj. států, kde zasedá již předem zaprodaná stvůra soudcovská, která prohlásí takovýto zákon za neústavní, a dělnictvo je opět na starém stupni. Jediné, co z toho má pracující lid je to, že může přijít k poznání, že kapitalisté neuznají žádný zákon, který by směřoval k omezení jich vyděračství.

Proč se zde nepostaví ozbrojená moc státu na stranu zákona, který je schválen od vyvolenců lidu? Proto, že není ku prospěchu majetné třídy!

Je-li pracující lid bezohledným vykořisťováním svými trapiči tak daleko dohnán, že se osmělí žádat o úlevu (stávkou) tu hned panující třída křičí, že je ohrožen posvátný majetek, a veřejný pořádek a státní moc je hned pohotově, aby chránila oboje a co možno nejvíce potrestala původce této vzpoury, jenž měla za účel zlepšit poměry dělnictva. Jak v takové době řádí vládní pochopové v řadách dělnictva, to ukázalo se v posledních stávkách dost zřejmě.

Tak shledáváme, že kapitalisté a vládní moc jdou vždy ruku v ruce proti dělnictvu. Kapitalisté hledí dělnictvo vykořisťovat, na ten nejvyšší bod, vláda je jim vždy k službám, a pracující lid udržuje v té největší porobě.

Proto stoupenci myšlenky bezvládí (anarchismu) pracují na zničení každé vlády, nechť je barvy jakékoliv, nebo tam, kde stává vlády, musí být i ovládaných. Má-li lidstvo být svobodno, musí jeden každý člověk pracovat ku svržení každé nadvlády a řídit se dle přirozeného pravidla: „Nestrpím žádné poručenství od žádného člověka, zároveň nechci žádnému spolučlověku vládnout. Nechť vládne každý jednotlivec sám nad sebou, aby prospěl sobě a neublížil ostatnímu lidstvu“.

Anarchisté přišli k tomu přesvědčení, že pravá svoboda lidu může se uskutečnit jen tenkráte, až bude lid hospodářsky si roven, kde každý bude mít stejného podílu na bohatství jež nám příroda poskytla a zároveň budeme stejně povinni dle své schopnosti a síly, pracovat na rozmnožení jeho, aby naše žití zde na zemi, bylo co nejpříjemnější.

Avšak chce-li lid jedenkrát spokojeně žít, musí především pracovat k zničení soukromého majetku, největšího toho zla a původce sociální mizérie.

Lid mohl již dávno si vydobýti svobodu, kdyby nebyl panující třídou jak fyzicky tak i duševně zotročen. K tomu nejvíce působí hlasatelé pohádek o bohu a čertu, nebi a peklu, všech odstínů. Tito lupiči zdravého lidského rozumu, hledí se zmocnit hned z prvopočátku člověka, aby v něm udusili každou jiskru samostatného přemýšlení.

Tu praví anarchisté, chce-li se lid vymanit z drápů svých utlačovatelů, musí odhodit pohádky stranou, a řídit se svým vlastním rozumem, poučení čerpati z dějin minulosti a přírodní vědy, jediného to pramenu ryzí pravdy.

Boj mezi panující třídou a stoupenci anarchismu končí jen tenkráte, až bude ze základu vyvrácen kapitalistický systém dnešního zařízení. Proto připravují anarchisté pracující lid k tomu přesvědčení, že je mu možno se vybavit ze své poroby tou samou cestou, jakou buržoasie udržuje svoji moc, to je násilím. Pryč se soukromým majetkem, bohem a státem! Budiž válečný pokřik všeho po svobodě a blahu práhnoucího lidstva. Pročež k agitaci pro sociální revoluci, která odstraní veškerá zla z cesty, lidskosti a svobodě.

Zdroj: noviny českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1895)

Ludvík Cimler (1870 – 1935) byl jedním z hlavních průkopníků anarchismu v Čechách. Stál u zrodu anarchistického hnutí na konci 70. a počátku 80. let 19. století. Kvůli perzekuci nucen emigrovat do USA počátkem roku 1890. V Americe se živil jako perleťářský dělník, později jako sazeč. V USA se zapojil do anarchistického hnutí v New Yorku a vstoupil do redakce zdejšího slavného anarchistického časopisu „Dělnické listy“, vydávaného anarchokomunisty z MDJ. Po přestěhování do New Yorku působil jako administrátor novin českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1893 -1898). Byl členem anarchokomunistické celonárodní organizace Mezinárodní dělnická jednota – MDJ v letech 1886 – 1896. Později přispíval do anarchistického časopisu „Volné listy“. V roce 1898 otevřel v New Yorku „Dělnické knihkupectví“, aby zprostředkoval i zahraniční četbu českému dělnictvu. V roce 1900 sám vydával anarchistický časopis „Nový život“. Vypomáhal v redakci „Volných směrů“ a byl velice aktivní v ateistickém hnutí. Z New Yorku se nakonec přestěhoval do Clevelandu, kde byl zaměstnán jako tiskař „Amerických dělnických listů“. Zemřel 30. srpna 1935 a je pochován v Clevelandu.