INDIVIDUÁLNÍ AKCE (Václav Kudlata)

Každá nová myšlenka, která povolána byla staré zlořády a prohnilé základy společenské z kořenů vyvrátit, potkala se u zastánců zřízení stávajícího s krutými překážkami. Ona vyžadovala ke svému poznání dlouhá staletí a jen málokteří osvojili si tolik ráznosti, aby se zápalem, nehledíce na „sloupy“ bohatých k uskutečnění nových, světem otřásajících myšlenek pracovali. Avšak dnešní doba je dobou elektřiny, otázky společenské přetřásají se rychlostí blesku.

V našem století mohli jsme v dějinném vývinu společnosti znatelně sledovat, že čas od času vzešli velcí mužové vědy, kteří uchýlili se od všeobecného mínění a vzdor staromódním názorům teologické filozofie, své Já prohlásili a pravdu, tu nenašminkovanou pravdu, hlásat počali. Avšak tito jednotlivci tvoří pouze výjimky ve společenském životě, neboť ta masa nerada odchyluje se od starého, v ní utvrzena myšlenka, že vše dle vůle boží při starém musí setrvat. Moderní dějepisci dávno již pohřešili sebevědomí proletariátu ve starověku, které se nám v bojích námezdních otroků, jak v Římě, tak Řecku zračí. Oni předkládají dnes mase celé množství stranických dat, k udržení vůle páně na zemi sloužící.

Mezi tím co ve starověku objevili se „osvojenci“ vidíme dnes v době novověké, že každá otevřená hlava proklamuje individualismus za svůj, nebo v něm spatřuje volný, přímý vývin svých nadání i schopností.

Poznej sebe sám! Buď svým! Toť jsou válečná hesla moderního hnutí dělnického, v nichž vše ostatní zahrnuto. Kdy budeme však svými? Kdy se poznáme? Já jsem svým tehdy, pakliže mému duševnímu i hmotnému vývinu žádné překážky v cestu druhý nestaví. Vlastním-li plnou volnost, já však jsem tehdy svým, když i svému spolubližnímu tutéž volnost ze stanoviska lidskosti dopřávám. Já požaduju plnou volnost pro své já, avšak já uznávám i plnou volnost každého druhého.

K tomu cíli pracuje pokročilý proletář celého světa, ačkoliv týž proletář v poměru k mase opětně pouhé jednotlivce představuje.

Co horlivý zastánce individuální svobody neuznávám žádného pána ani vládce, potírám každou autoritu. Jedna každá autorita podmiňuje zevnější nevědomost. Jakožto přátelé světového a ne třídního vzdělání, je tudíž nejpřednější povinností oproti udržování nevědomostí vždy a všude brojit, k odstranění výplodů jejich autority pracovat. V dnešním společenském životě třídí se boj proti autoritě dvojím druhem a sice: je to boj vůči autoritě vnější – světské a vůči autoritě vnitřní – třídní.

Autorita světská již delší čas překonána, avšak autorita ve hnutí dělnickém bují doposud. Lid s touhou čeká na onen okamžik, kdy může se zbavit pout otrockých, a ti „přesvědčení“, kteří patenty na své vědění si vymáhají, masy v boji za osvobození zdržují. Že v hnutích, jimž za podklad reprezentatíva — sbory zastupitelské — stávají a k nim patří i sociální demokracie, autority nejen ze zisku, ale i zcela přirozeným během se pěstují, je pochopitelné, neboť celá vnitřní soustava takého hnutí samostatnou akci umrtvuje, že však i ve hnutí revolučním, speciálně anarchistickém autority se vyvíjí, proto uvážíme ony okolnosti, které k zbudování domněnky v autoritu vedou.

České revoluční hnutí prodělalo pernou školu s někdejšími učiteli těch „nevědomých“(?). Veškerá duševní potrava od několika jednotlivých osob, jimž redaktorství řemeslem se stalo, byla po dlouhou řadu let obstarána z dobré vypočítavosti pánů řemeslníků však té mase přístup k vědění a sebevzdělání zamezen, až jich všeobecná kontrola nad hnutím se uskutečnila. Pokud chlebíček ze zásady táhli, bylo vše „all right“. Vezměte však dnes některému redaktoru jeho řemeslo a okamžitě se dostaví jeho domnění ve vlastní autoritu — jeremiády — apelace na cit svých soudruhů, struny mučednictví se natáhnou a svým jidášským žalem obměkčí city spoludruhů a autorita je zachráněna.

Anarchisté hlásají: „Konej každý povinnost vůči sobě i ostatním!“ „Není potřebí žádných placených autorit ve hnutí“ často lze slyšet. Placená síla při časopise je morálně nucena, za svůj žold, také něco vykonat. Následek toho, že ostatním přispívatelům nezbývá více místa, aby i oni své názory projevit mohli. Jak chceme sobě vychovat schopné síly? V teorii nabýváme vzdělání vlastním individuálním bádáním, v praxi se utvrzujeme jeho přenášením ve veřejný tisk. Postoupil však počet přispívatelů tak daleko, že sto jsou časopis látkou zaopatřit, pak se stává placený redaktor zbytečným.

„Věčná světla“ u redakčních stolků počínají zhasínat, a musí dělat místo proudu novému, který je ač mladým, přec samostatným. Každému se skýtá příležitost, tož ji použij! Dnes být redaktorem, zítra třeba truhlářem, to na myšlence ničeho nemění, má se však pracovat i nadále. Kdo cítí se být neomylným, tož jej ponechme jeho sladké naději, nebo během doby se přesvědčí, že víra v autority nenalézá žádné půdy více. Soudruzi by měli totéž dobře uvážit a v paměť uvést, že nezbývá času, abychom se neustále o jednu osobu tahat, nýbrž, že doba zde ku výhodnější činnosti. Uvažujme o naší vnitřní organizaci a jejím poměru k časopisu a pak shledáme, že bude nám příště vlastní rozum a samostatnost vodítkem a že nenecháme se více choutkám jednotlivce použít, o kterémž jsme se domnívali, že on tím nejlepším je. Nemohli jsme se však mýliti? Přítomnost dokazuje, že ano.

Pospěšme, bychom se osvojili mezi sebou, zde je pole k činnosti. Ta indiferentní masa dá se lehko získat, když my budeme svými. Samostatné jednání přinese také dobré ovoce.

Zdroj: noviny českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1896)

Václav Kudlata (1871 – 1917) v Čechách vystudoval teologii. Do USA emigroval do USA, kde se zapojil do českého anarchistického hnutí. Patřil mezi významné české anarchistické komunisty v emigraci v USA. Působil nejdříve v Chicagu, kde byl zapojen do zdejších spolků českých anarchokomunistů. Byl zároveň členem anarchokomunistické celonárodní organizace Mezinárodní dělnická jednota – MDJ (1883 – 1900). V New Yorku byl činný především v anarchistickém spolku “Literární a řečnický kroužek “Pokrok”. Poté se stěhuje do Clevelandu. Od roku 1896 vedl časopis “Dělnické listy” a přestěhoval je do Clevelandu, kde v roce 1898 zanikly. Již v roce 1896 přeložil do češtiny “Bůh a stát” od Michala Bakunina. Sepsal brožurku “Po deseti letech – k desetileté úmrtní památce chicagských mučedníků”, která vyšla nákladem “Dělnických Listů” na podzim roku 1897. Zasloužil se o překlad Kropotkinova „Blahobytu všem“ (Dobývaní chleba) z francouzské jazyka do češtiny. Ve stejném roce vydal publikaci “Poloviční a celé svobodářství: časové a kritické pojednání o zřízení stávající společnosti, vzhledem ku životu česko-americkému”. Po zániku “Dělnických listů” vydával anarchistický časopis “Pochodeň” v roce 1899 – 1900. Později po přestěhování do New Yorku byl ředitelem Národní budovy. Zemřel v roce 1917 v New Yersey.