Od mnoha stran, zvláště sociálních demokratů požadováno hlavně vysvětlení našeho stanoviska vůči nynější společnosti, hlavně jakými prostředky domáhat se chceme toho, čeho od věků nám upíráno.
Pravím již mnohokráte, mluvíce o směrech „Anarchie“, dotkli jsme se toho, vysvětlovali vše, avšak nic nepomohlo. Hrubé narážky, výčitky tak banálního rázu nás k tomu dohání, objasnit těm (ač jak pravím v každém čísle možno se toho dočíst), kteří hrubým způsobem toho požadují, směr náš. Nechceme činit snad žádných narážek, nýbrž obrátit se úplně k věci.
Pilný pozorovatel a zkoumatel dřívějších i dnešních dějin poznává evoluční a revoluční stránky hnutí, jestli řekneme všeobecného. Starý národ, až do časů Braminových, vyvíjel se jen za tou příčinou, aby se stal podmaněným. Jakmile se stal podmaněným, jakmile se stal loutkou zlovůle jiných, pracoval a vyvíjel se poznovu, buďto ještě více potlačeným anebo více svobodným se stát. Uznával-li toho potřebu, jiné formy se domáhat, vyvíjel se dle toho. Pastýřské povstání u Římanů, krvavé revoluce středověké i novověké jsou jsou toho dost jasným příkladem. Strana pak vítězící činila dle svých náhledů. Tak je to i dnes.
Nejsme pořád revolucionáři, a též ne evolucionáři, nýbrž kryjeme své potřeby dle okolností času, využitkovávajíce prospěšnost každé bytosti ve společnosti se nacházející, a naopak každá bytost sama pro sebe hledí využitkovat prospěšnost společnosti.
Společnost dnešní však nezaručuje každé osobnosti v ní žijící úplné toho, co bytosti společnostní je zapotřebí, odstrkuje jednoho stranou, kdežto druhého táhne do popředí. Zde pak nastávají ty nevysvětlitelné poměry v společenském organismu, následkem čehož „odstrkovaný“ stává se revolučním, cítě se ve svém postavení zkracován, cítě se nerovným. Nechceme snad tím říci, že vidíme snad toho možnost, podobat se člověk člověku jako vejce vejci, nýbrž myšlen zde buď vývin každé osobnosti zvlášť.
Pracujeme evolucí k revoluci a revoluci k evoluci to jsou naše prostředky. Až dosáhne dnešní naše hnutí úplného svého revolučního rozkladu, musí vzápětí přijití revoluce, což zároveň se bude dít jako formou evoluční. Je to proud života — odboj proti výboji anebo naopak.
Zestárlé prostředky evoluční společnosti musí se stát přežilými. Společnost po revoluci stane se zase přežilou a tak se to dít bude do nejvyššího vývinu samostatného určení. Prostředky k revoluci, totiž přímo řečeno výzbroj toho, kdo je revolucionářem, může se skládat buďto z duševních prostředků anebo z násilí. O tom, jak se toto bude ubírat vpřed, nelze nám doposud s určitosti tvrdit.
Do dnešního dneб až na čestné výjimky, přidržovalo se hnutí dělnické ponejvíce stránky evoluční. Evoluční touto periodou chtěla se učinit přítrž vysávání kapitalismu, přechodem do společnosti zařízení jiného.
Zařizováním společenských výrobních družin chtělo se zmařit nekalé dílo lichvářů a mnohých takých řemesel, ze společnosti dnešní vycházejících. Bylo to zároveň jenom jakousi pomůckou, jako je osmihodinná doba pracovní atd., ale mimo toho lpělo se tak konzervativně na těchto společenských výrobnách, že nějaká radikálnější změna považována byla za iluzorní. Tím pádem bylo zřejmé, že zde organizaci jak požívající tak nepožívající bída se nemírní, nýbrž konzervativním odporem konzervativní se stávala.
Výrobce kapitalistický, vida svůj obсhod váznout, řídil se následkem toho i tím, snižuje výrobek a tím zároveň „odměnu“ výrobce. Pak zařízeno to bylo tak, že nemožno z peněžních okolností výrobnímu družstvu všecko, anebo velký díl, dělnictva zaměstnávat, což teprve po dobu dlouhých let se stát mohlo, čímž část dělnictva vyloučeného v námezdním stavu zůstávala. Tato evoluce mohla však zároveň sloužit, kdyby byla zaměstnávala i většinu dělnictva. Ku prospěchu toho jenom na krátko, jakmile nabyla zde širších rozměrů, totiž: Jakmile by třída majetná spatřovala ohrožení její existence, nastává odpor, který musí skončiti jen revolucí …
Kdo nám pak za to ručí, že kdyby to i šlo tím způsobem, že nebyla by tato revoluce násilnou? Vojsko, všecky vládní moci a funkce musily by zase jenom dělníci vydržovat, a jestli vláda udržována byla v poměrech nynějších, lépe řečeno i dřívějších anebo vůbec, musel by nastat rozklad nevyhnutelný, který zase jenom k tomu stanovisku by mohl odboj vést, což skončeno by muselo být zase jenom revoluci té neb oné strany.
Následek tohoto zkoumání byl, že anarchisté přišli k tomu poznání a kladli si otázku: „Nač zabývati se těmito věcmi, které hnutí každého jedince, po svobodě toužícího zadržují?“. Byl to pokrok, pokrok však chabý, nedostačitelný. Následkem toho vzali jsme si za úkol: Vše zdržující zanechat, odstranit. Konáme přípravy k vyproštění se na stanovisku evolučním, připravit se k stanovisku, k němuž společnost, sebe více zdržována, neodvratně kráčí vstříc.
Zanecháváme boje houskového, připravujíce evoluci ke kroku rozhodnému. Jakým způsobem pak tento krok podniknut bude, ponecháváme času rozhodnému. Pravíme však s jistotou tolik: „Jaký bude odboj — taky bude výboj“. O společnosti dnešní, jakým způsobem ji neuznáváme, o bytosti v ní žijící, o individuálním stanovisku bytosti této rozepíšeme se později šířeji.
Zdroj: anarchistický časopis „Omladina“ (1896)
Antonín Rubeš (1872 – 1898) patřil mezi příslušníky početného anarchistického hnutí mezi severočeským hornictvem, sám byl povoláním havířem. Organizoval se v anarchistických dělnických vzdělávacích spolcích se společným pojmenováním „Omladina“. Tyto anarchistické spolky se soustředily kolem časopisu „Omladina“, kterého byl v letech 1893 -1897 redaktorem a vydavatelem. Podílel sse na hornických stávkách anarchistů v roce 1893 a 1896 s účastí několik tisíc stávkujících na Mostecku a Duchcovsku. Sám napsal několik článků. Psal také proletářskou poezii. Jeho činnost zastavila vážná nemoc mnoha proletářů, která jej upoutala na lůžko. Zemřel na tuberkulózu 17. června 1898 ve věku pouhých 26. let a pochován byl v Koštanech u Teplic.
Přidejte odpověď
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.