SOCIÁLNÍ REVOLUCE (Josef Belza)

„Rakovina rozežírající tělo člověka,
nehojí se mastičkami, nýbrž nožem!“

Tato pravdivá slova nevztahují se pouze na tělo člověka, nýbrž i na těleso celé nynější společnosti. Většina lidu již pozoruje, že je něco shnilého na státu. Ona pozoruje, že těleso společenské je nemocné a potřebuje léčbu. Co se však týká příčiny a k odstranění této potřebné a vhodné léčby, se po většině dosud ve tmě tápe. Jsou sice též prostředky používány, ale jsou to pouhé mastičky, které věc ještě více zhoršují. Chtějí rakovinou způsobenou škodu zažehnat bez operace těla, tj. chtějí prát plášť, nechtějí aby se zmočil. Jsou plní strachu před léčbou radikální.

Ale, že společenská zla jsou již přes přílišná, to ví téměř každý, kdo jejich příčinu prozkoumal vidí, že se rok od roku více a více zhoršují. Poněvadž my žádnou jinou cestu ke změně těchto poměrů nevidíme, proto uznáváme sociální revoluci jako jediný radikální prostředek. Ano — to je velmi nejistá léčba, ta může se též cíle minout; odpoví nám někdo. Zde však by bylo vinu přičítat při nezdaru revoluce, jen revolucionářům samým, kdyby opomenuli tuto až do krajnosti provést. Revoluce musí, má-li se potkat s dobrým výsledkem, být zásadní a všeobecná.

My revolucionáři, nejsme pro tuto tvrdou léčbu, pro zálibu krve prolévání, jak mnohdy falešně se tvrdí, nýbrž naopak nás nutí humánní ohledy k tomu. My tvrdíme, že je mnohem humánnější, nynější nepořádek odstranit skrz revoluci, a pak každému člověku důstojné postavení zjednat, místo, co celé masy dělného lidu pod tlakem nynějšího vykořisťovacího systému, mají být ničeny a stavěny na roveň zvířete.

Revolucionářům by nebylo nic milejšího, jako kdyby se celý ten převrat pokojně a dobrovolně odehrál. Avšak tak dlouho nemůže být řeči o pokojném, mírnou cestou dosažitelném rozluštění, sociální otázky, jak dlouho bude reakce na oprávněné požadavky lidu pronásledováním, žalářem, šibenicí, prachem a olovem odpovídat a každý pokrok násilím potlačovat, tak dlouho bude stávat příčina k revoluci.

Zde může, jak i dějiny dokazují, být násilí opět jen násilím odstraněno. Chce-li společnost vykořisťovatelů revolucionáře odstranit, pak musí dát průchod právu a otroky 19. století učinit svobodnými lidmi. Revolucionáři jsou též jen výrobkem časové doby, vytvořeni nespravedlivým systémem, pod kterým žijí. Kdyby byly dnešní poměry lidské, tak by nemohlo stávat revolucionářů. Proto je též falešné tvrzení od zpátečnické strany, že „anarchisté chtějí učinit sociální revoluci“, co nikdo nemůže, poněvadž ta, jak předem podotknuto, se z nepřirozených, mizerných poměrů nynějších vyvíjí.

Revolucionáři urychlují jen se blížící rozklad neúnavnou agitací, co ale nemožno jako „činění“ revoluce považovat. Oni jsou připravovateli mas na věci příští, bez nich by se pravé jádro pro příští revoluci ztratilo a celé hnutí zaběhlo v beztaktičnosti .

Hlad je jeden elementární tlak, který, ani hrozby, ani dobré domluvy nezadrží v jeho činění. Tato moc je to, která nynější společenskou soustavu zhroutí, nevšímajíc sobě morálních regulí zkrachované společnosti nynější.

Loupež, vražda, ukrutenství a bezmezné vyděračství následkem toho hlad, nouze a bída jsou ovoce soukromého vlastnictví, a proto musí tato znemravnělá společnost být zničena a neškodnou učiněna.

Zdar naší velké blahodárné operaci na nemocném těle nynější společnosti, zdar sociální revoluci!

Zdroj: noviny českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1895)

Josef Belza (1868 – 1949) byl český anarchokomunista žijící v emigraci v Americe. Většinu života strávil v New Yorku. Byl členem anarchokomunistické organizace Mezinárodní dělnické jednoty, která byla federací skupin napříč USA. V New Yorku se organizoval v anarchistických skupinách MDJ a byl členem Čtenářského zábavního vzdělávacího spolku Ferdinand Lassale v New Yorku a poté členem Dělnické skupiny Volnost v New Yorku. Působil v redakci “Dělnických listů” (1894 -1898). Psal proletářskou poesii a působil jako řečník na dělnických schůzích a přednáškách pořádaných anarchisty. V roce 1896 přeložil publikaci Johana Mosta “Povstal člověk z opice”, která vyšla nákladem “Dělnických listů”. Zemřel 21. května 1949 v Glendale, kde je také pochován.