V posledním čase proneseno bylo přání, aby soudruzi podali své náhledy o komunistických osadách, činím tak a sice ve smyslu všeobecném, nemaje v úmyslu potírat některé jednotlivé z těchto osad.
V Chicagu se právě nyní také organizuje společnost, jejíž členové mají úmysl založit osadu na základě komunistickém. Podnět k tomu dán byl lidmi, kteří vlastní nějaké jmění a nyní vidí, že osobní existence stává se den ode dne nejistější, že jejich těžce uspořených několik dolarů (neb set) na místě rozmnožování stále se ještě zmenšují, přišli na myšlenku zakoupit větší kus pozemku, ten společně vzdělávat a zachránit tak ten těžce vydřený groš před hltavostí velkokapitálu.
Uznávám, že pro takové lidi, kteří se již nabažili denního boje s kapitálem, je zřízení podobné osady jakýmsi vysvobozením, anebo aspoň zmírněním těch stálých útrap, které život proletáře sebou přináší, je-li totiž mezi zúčastněnými dost dobré vůle a snahy po společném dobru.
Nynější naše vychování — přímo vzato — ve smyslu pranízkého osobního sobectví však poskytuje špatnou záruku zdaru podniku, jehož rozkvět má závise-li na společné práci všech, a jak nám již mnohé případy dokázaly, potkaly se veškeré takové pokusy, až na ojedinělé výjimky, vždy s neúspěchem.
Jsem toho náhledu, že sobectví hrálo při ničení takových osad vždy první roli, poněvadž v nynějším zřízení je mnohými okolnostmi sobectví povzbuzováno a člověku z mnohých stran a velmi časté naskytuje se lákavá příležitost tento, ať již vrozený anebo uměle vypěstovaný pud ukojit.
V tomto snažení uspokojit různá přání v životě našem, leží zajisté podnět veškeré naší činnosti a kde se nám naskytnou nepřekonatelné překážky v tom, tam ztrácíme veškerou chuť ku práci jiné, byť by tato byla sebeúspěšnější v jiném ohledu a vyhledáváme si místo pro fedrování našich snah neomezeně příhodné.
Je tedy zcela přirozené, že mnohý člověk tak, jak nemůže být spokojen a šťasten stále v jednom městě nebo jedné zemi, nemůže též být spokojen v takové komunistické osadě, v níž za dnešních poměrů musí být život velmi jednotvárný, a zajisté na mnohého z účastníků takové osady působí mocně vliv vnějšího světa, poutaje jej svým pestřejším životem, tím neustálým bojem o existenci, ano i tím stálým zápasem jednotlivých tříd lidí, kterému se vyhnul třeba úplně, stane se členem komunistické osady. Zdravý lidský duch neodpovídá nikdy, ale tak jako celá příroda stále se vyvíjí, a proto ani není možno upoutat jej na jistou část země a odloučit jej od ostatního světa, což se dle mého náhledu v takových případech většinou stává. Znám sám mnoho příkladů kde lidé, kteří mohli žít tichý, spokojený život v ústraní, zaměnili jej za bouřlivý život bojujícího proletáře, protože právě v tomto shledali uspokojení své duševní činnosti a tomuto uspokojeni obětovali osobní existenci čili tzv. štěstí svému ideálu.
Podle toho člověk, který jedná svobodně, čas od času dle svého přání, nemůže se cítit šťasten v žádném uzavřeném kruhu. Takovému musí být volno pohybovat se svobodně, kdekoliv a kdykoliv za dobré a prospěšné sobě neb jiným uznává.
Jisto je, že člověk mnohdy vykoná něco, k čemu se odhodlal bez náležitého prozkoumání a čemu pak v dalších vztazích není sto vyhovět bez násilného porušení svého rozumového úsudku, bez samovolného potlačení své individuality.
Připustíme-li, že takto — bez rozumné rozvahy — jedná velmi mnoho lidí, pak se nesmíme divit, že vzato z tohoto stanoviska, stávají se lidé během času svým předsevzetím nevěrní a opouštějí to, oč dříve s celou energií bojovali. Toto také považuji za jednu z hlavních příčin fiasek, s nimiž dosud obyčejně skončily ty v počátcích vždy tak vychvalované komunistické osady.
Slyšel jsem též vyjádření, že veliký idealista, za jakého je každý přívrženec anarchismu pokládán, měl by vždy hledět k tomu, aby uváděl svoje ideální náhledy též i v praktický život a k tomu prý se hodí nejlépe zakládání anebo působení v komunistických osadách.
O tomto dalo by se mnoho psát, ale já z mého stanoviska neuznávám to za správné, poněvadž se tím úplně nic nevykoná pro blaho všeho lidu, nýbrž v nejlepším případě kyne z toho prospěch pouze těm, kdož jsou v podniku přímo zúčastněni, aniž by se tito jen dost málo starali o to, uvádět podobné zřízení ve skutek všeobecný. Dle dosavadních pokusů, které se zdařily, staly se z komunistických osad osady buržoazní, které nemajetnému proletáři upírají připojení se k nim právě tak, jako velkokapitál upírá námezdnému dělníku práci a tím i žití. Nechci útočiti na stávající komunistické osady, poněvadž jsem přesvědčen, že činí pouze to, k čemu je stávající hospodářský systém nutí a vím, ze nebudou moci působit jinak dotud, dokud nebude zaveden komunismus všeobecný, dokud nebude odstraněn soukromý majetek úplně. Až se toto stane, pak věřte Vy, kteří byste stoupence komunistického anarchismu nyní nejraději viděli někde v prériích pařezy dobývat, že budeme mile rádi komunisticky žít a pracovat s chutí pro dobro všech, se všemi, kteří dovedou osobní choutky podříditi dobru všeobecnému.
Jak jsem výše podotkl, uznávám komunistické osady za prospěšné pro ty, kteří se již nabažili bojů proletáře oproti kapitálu, považuji však ale také každého člověka, který má ještě dost energie boje tohoto se činně zúčastnit, za slabocha, když jde v ústraní a tím přeruší takřka veškeré svazky s trpícími spoludruhy, počíná žít pouze pro sebe anebo hlouček svých přátel. Je škoda každého i toho nejslabšího bojovníka našich snah, zmizí-li z našich řad, protože i ten nejslabší koná práci pro naše osvobození, ačkoliv to mnohdy ani nepozorujeme.
Nechci nikoho zrazovat od zakládání komunistických osad, k čemuž ostatně nemám také žádného práva. Podal jsem pouze svůj náhled a milerád přijmu všechnu kritiku tohoto. Že se takovými mastičkami společnost lidská hojit nedá, snad přizná každý prozíravý člověk, a proto se hleďme připravit dříve než ke komunismu, k sociální revoluci.
Josef Kočár (1871 – 1910) byl český anarchokomunista žijící v emigraci v Americe. Většinu života strávil v Chicagu. Byl členem anarchokomunistické organizace Mezinárodní dělnické jednoty, která byla federací skupin napříč USA. V Chicagu se organizoval v anarchistických skupinách MDJ a byl členem Družiny Nové Doby. Zasloužil se o založení anarchokomunistické tělovýchovné organizace Česko americký dělnický Sokol v Chicagu, kde působil jako přední funkcionář. Politicky aktivní byla i jeho manželka anarchokomunistka Lenka Kočárová (1881-1964). Působil v redakci “Dělnických listů” (1894 -1898), později do anarchokomunistického časopisu „Volné listy“. Působil jako řečník na dělnických schůzích a přednáškách pořádaných anarchisty. Krátce před smrtí se rozhodl opustit Chicago a odjel farmařit do státu Missouri. zde také 12. července 1910 umírá a je pochován ve městě Bolivar.
Přidejte odpověď
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.