ANARCHISTÉ ZA ORGANIZACI (František Choura)

Společnost lidská složená je z různých organizací, jejichž zájmy a cíle v přímém odporu proti sobě stojí. Boháči tvoří organizaci na uchvácení celého světa do svých drápů a pod svou kontrolu, na podrobení celých národů, obzvlášť z pracujícího lidu udělat bezvolné otroky a živé stroje, kteří mají pracovat pouze pro jejich blahobyt a zpříjemňovat jim jejích rozmařilý život.

Ač těchto dvounohých dravců v lidské podobě je velmi malé procento, oni přece diktují životní podmínky milionům pracovníků. Důkaz toho máme v právě uplynulém roce 1894. 5000 dobře organizovaných milionářů v této zemi uvrhli bezcitně 62 milionů lidu ve zmatek; 20 milionů mužů, žen a dítek zbaveno práce a vydáno bídě a hladu na pospas. Přes tři miliony bloudilo jich bez přístřeší a cíle ulicemi velkých měst, žebrajíce o almužnu a konali 4 hodiny práce za hrnek žebrácké polévky. Mnoho jich spáchalo sebevraždu z hladu a mnoho jich i hladem zemřelo.

A celý ten rozruch, hlad, bídu a všeobecnou mizérii provedla rota dobře organizovaných velkolupičů a zlodějů v krátké době dvou měsíců vzdor tomu, že sklady jejich přeplněny byly masem, moukou, šatstvem, obuví, zkrátka vším, co člověk k životu svému potřebuje. A ten lid chodil po ulicích bez cíle hladový a neměl tolik odvahy, celou tu organizovanou bandu pověsil na lucerny a otevřel naplněné sklady, v kterých byly produkty jeho práce a činnosti a vzít si co k životu svému potřebuje. To ten lid neudělal a proč? Že by byl zneuctil zákon, který ti samí velkozloději anebo jejich stvůry usmolily ke své ochraně. Byla by to krádež, kdyby si člověk ku své potřebě vzal část produkce, kterou sám vyrobil.

Tak věřili hladoví otroci a čekali až bohatí jim nějaké almužny dobrovolně dají a té se jim dostalo. Když potraviny ve velkých skladech se zkazily a napolo shnily, začaly se vynášet na smetiště, tu teprve šli hladoví vyděděnci, sbírali shnilé potraviny a pojídali je s velikou chutí.

A to stalo se roku 1894 v nejbohatší zemi, která svou svobodou se neustále do světa chvástá! Ó Ameriko, ty prolhaná republiko, svrhni tvou kamennou svobodu na New Yorském pobřeží do moře a postav tam tři pomníky: na jednu stranu šibenici, na druhou policejní klacek a doprostřed tvého patrona Sulivana, rozbíječe nosů!

Až v příští volné společnosti budou číst o hladové krizi, zaviněné 5000 osobami na 62 milionovém národě, jak dychtivě každý bude číst, aby již se dočetl konce, jak rozhořčený národ zahubil 5000 upírů. Ale užasnou až dočtou na konec a shledají že národ po celoročním hladovění místo zahubení těch, kteří po celý rok častovali jej bídou a hladem na celé čáře, zvolil ty samé do tučných úřadů a poslal je do zákonodárných sborů, aby na ten národ nové karabáče pletli.

Zajisté čtenáři v příští volné společnosti zvolají: Oh, jaký blbý, hloupý a nerozumný musel být ten národ americký na sklonku devatenáctého století!

Aby organizace boháčů udržela se na vrcholu a lid dělnický zůstal zaslepeným nevědomcem, stojí po boku organizace velkolupičů organizace náboženské, které z lupu a krádeže co bohatí zloději na lidu nadřou a jemu ukradnou, jistý díl odvádějí flanďákům a různým pokryteckým darebákům, jímž lid na duchu chorý říká pastýři duší, nebo otcové duchovní. A tato organizovaná černá banda sestávající z pokryteckých svatoušků, notorických lhářů, przničů dívek a cizoložníků žen, ti jsou to, kteří balamutí lid a všechno zlo, bídu a hlad, jimiž lidstvo trpí, svádí, že je to boží vůle a místo aby lidu řekli, že bídu a hlad zavinilo několik bohatých lotrasů, aby je lid potrestal, namlouvají lidu, aby šel do kostela a tam prosil boha, aby mu pomohl od hladu a ten ubohý lid, náboženským humbukem odchovaný, peklem a ďáblem ustrašený, tomu věří, modlí se při hladu a mučí i své dítky modlitbou a při tom chřadne, jelikož tělo nedostává potřebné potravy. A flanďáci, kteří na veřejnosti kroutí očima a spínají ruce k modlitbě, po straně se smějí, jak dobře se jim jejich náboženský humbuk vyplácí a lid pracující jak si mlčky nechává dřít kůží přes hlavu.

Tyto dvě organizace, kapitalistická a kněžská, vládnou dnes celým světem se všemi národy a dle své vůle je buď nechají žít anebo umřít.

Lidstvo, má-li být šťastné a svobodné, musí stejně jak organizaci kapitálu, tak organizaci flanďáků, ať jsou vyznání jakéhokoliv, až ze základu vyhubit. Až poslední boháč s posledním flanďákem a jeptiškou s povrchu země budou smeteni, pak teprve zavládne v lidstvu svoboda, pořádek, blahobyt a štěstí.

Pracující lid čím dále tím více je ohrožován boháči na své existenci. Železná ruka zločinného, zákonem posvěceného pořádku vždy více stahuje mu hrdlo a dnes již tisíce proletářů strachem pohlíží beznadějné budoucnosti vstříc, že uprostřed ohromného bohatství a přebytku životních potřeb, budou muset hlady zahynout, nestane-li se nějaký radikální převrat ve společnosti lidské a nynější loupežné soustavě státní.

Samo sebou nic nepřijde a co jednotlivci jsou dělníci bezmocní bojovat a bránit se proti zorganizovaným bohatým lupičům, kteří již dnes uloupili všecko bohatství celého světa, přivlastnili si všechny stroje a technické vynálezy nové doby a teď vraždí a dáví na poli průmyslu muže, ženy, ba i útlé, škole dosud neodrostlé dítky. Žádný prostředek, i ten nejhorší není jim špatný, jen když vede k rozmnožení jejich bohatství a udržení panství a moci.

Proti této rotě bohatých lupičů postavili dělníci své organizace odborové pod různými jmény. Tyto konzervativní unie dělnické čítají v přítomné době ve Spojených Státech přes tři miliony členů. Je to obrovská armáda, která kdyby organizovaná byla na rozhodný boj proti velkokapitálu, přivodila by okamžitý převrat v společenském hospodářství. Tento obr, sestávající ze 3 milionů svalnatých paží, rozdrtil a zašlapal by bohaté loupežníky a zloděje jako červy a všemu lidstvu mohl by zbudovat svobodu a blahobyt.

Žel však, že tyto ohromné masy pracovníků zorganizovány jsou pouze aby bojovaly o zvýšení mzdy, o zkrácení doby pracovní, ne snad bojem rozhodným, revolučním, ale „trucem“ tj. stávkou. Jak komicky vypadají ty všecky stávky, jaké bezúčelné je to mrhání časem, penězi, ba i životy dělníků, viděl každý dělník v posledních stávkách uhlokopů a železničních zřízenců. V čase, kdy 10 prací čekalo na jedny ruce, nechal se ještě se stávkou nějaký capartíček „vytrucovat“, ale dnes, když čeká 10 dělníků na jednu práci, jsou stávky, tak jak se až doposud vedou, pro kočku, nic se s nimi nedocílí.

Vypukne-li stávka, jsou dělníci vždy dle návodu svých vůdců bez zbraně, kapitál má hned ke své ochraně ozbrojené pretoriány, kteří hrozí každému zastřelením, kdo z dělníků odvážil by se sáhnout na majetek, který sám zbudoval a o který jej bohatý lupič okradl. Za nedlouhého trvání stávky jsou chudí otroci vyzváni, vrátit se do práce za podmínek boháči nabízených anebo ti, kteří bydlí v bytech společnosti, jsou i s rodinami na ulici vyházeni, třeba to bylo v nejkrutější zimě. A co činí vůdcové, stojící na špici odborové unie, kteří nechají si z mozolů chudáků platit 3, 5 až 8 dolarů denně? Páni vůdcové když vojsko střílí do bezbranných a policie rozbijí klackem lebky pokojných stávkařů a rodiny brutálně jsou z bytu vyhazovány, křičí: „Zachovejte pořádek, nedopouštějte se násilí, šetřete zákon, chraňte se anarchistů a socialistů atd.

Není to největší a nejhanebnější uličnictví? Bohatý lotras utiskováním a snižováním mzdy zaviní stávku a hned celý státní aparát, zákony, vojsko a policie vše je na jeho straně a dělníci, kteří nežádají nic, než aby se za práci najedli, postaveni jsou mimo zákon, jsou stříleni jako zvěř, na základě zákona a pořádku rozbíjejí se jim hlavy a vyhazováni jsou z bytů a vůdce dělnický, $8.00 denně placený křičí: zachovejte pořádek, šetřete zákon! Co by měl říci: Dělníci ozbrojte se, braňte se, bojujte za svou svobodu a blahobyt. On to neřekne, protože je se svým životem spokojen a dobře se mu to žije na útraty dělníků a pak všichni ti vůdcové velkých organizací jsou zkostnatělí šábesníci a nášlapníci flanďáků a flanďáci jsou přece hlavním sloupem nynější zloplodné společnosti.

Proto jsou všecky ty boje a stávky velikou nulou a třímilionová odborná organizace ostává shnilým tělesem. Poslední dvě velké stávky vzdor křiku vůdců o zachování pořádku a zákona braly na sebe plášť revoluční. Bylo to znamení, že dělnictvo je syto vyjednávání se svými tyrany v rukavičkách. Toho zalekla se panující rota, že by přece jednou vzdor výstrahám uplacených vůdců mohl ten věčně okrádaný a utiskovaný lid přijít k rozumu a s celým tím loupežným systémem státním a se všemi kapitalisty i jejich pacholky udělat „tabula rasa“ a vymyslili si chytrou myšlenku.

Aby zamezili příště všecky stávky, měly se spory o mzdu mezi kapitálem a prácí vyjednávat smírčími soudy a díky náhodě, že hned ten první se povedl. Horníci v Massilion, Ohio, jimž uhelní baroni nabízeli 65c. za tunu uhlí, nechtěli se podrobit, protože 65c. za tunu je mzda tuze nízká, za níž není možno uhájit nejnutnější potřeby životní. Podvolili se smírčímu soudu a za svého zástupce sobě zvolili flanďáka Kohna, který se stavěl velkým přítelem dělníků. Ale flanďák každý je od jakživa zrádná, zaprodajná a mizerná sketa, a tu i flanďák Kohn se ukázal se smírčím soudem, který rozhodl, že uhlokopové mají pracovat ne za 65c. ale za 60c. od tuny!

Nad takovým výrokem ostali udiveni i uhelní baroni a zajisté budou si přát, aby smírčí soudy rozhodovaly budoucně místo stávky. Dělníkům ale mohl tento smírčí soud otevřít oči. Teď můžou nabýt přesvědčení, že v budoucnosti nesmí na nikoho spoléhat než sami na sebe a svou dobrou nekonservativní ale revoluční organizaci, připravovat se k poslední velké všeobecné stávce se zbraní takovou, jakou proti dělníkům je připraven kapitál a ne poslouchat svoje placené svůdce, kteří křičí: Chraňte se anarchistů a socialistů, nýbrž sami vyhledávejte socialisty, studujte učení anarchistických komunistů, spojte se s nimi, to jsou nejlepší vaše přátelé a pak společnou sílou na shnilou budovu státní udeřte, ať se rozvalí a ve svých sutinách pohřbí všecky kapitalisty i celý loupežný pořádek. Pak teprve přestanou stávky, pak teprve budete šťastní a svobodní.

Po dlouhém papouškování a neplodných kompromisech mezi prací a kapitálem a bezúčelnými stávkami v odborných organisacích, přišli konečně duchem nadanější, pro právo a svobodu všeho lidu nadchnutí dělníci k tomu přesvědčení, že dosavadní boje a cesty dělníků k žádnému cíli nevedou, a že, má-li se pracující lid osvobodit z námezdného otroctví, musí se nastoupit jiná cesta a sledovat jiné cíle.

Dnes s potěšením můžeme zaznamenat, že vzdor žalářům, šibenicím, celým hradbám děl a lesům bodáků po celém tak zvaném civilizovaném světě, ve všech národech, zkrátka všude tam, kde stává vykořisťovatelů a vykořisťovaných, vidíme revoluční organizace, jejichž cílem je anarchistický komunismus. Úplná a nezkrácená svoboda každého člověka bez rozdílu pohlaví a pleti; zrušení peněz, co známek pro výměnu, ať jsou již z kovu nebo z papíru, zrušení soukromého vlastnictví majetku; odstranění všech vlád i států; zničení všech náboženských humbuků a pověr; konečně práci a vědu — které za společného spolupůsobení ze světové pouště vytvořily ráj a za to šlapány jsou v prach — pozvednout a postavit na přední stanovisko ve společnosti lidské, to je tresť anarchistického komunismu!

Fixní idea! Řekne buržoazní šosák. My docílíme vše pozvolna a volebním lístkem bez revoluce, odpoví. A mnohý dělník dobráček, který je majitelem baráku, který není ani tak velký jako holubník milionáře, ten zase řekne: „to jsou ti anarchisté, co hlásají svobodu a kdyby zvítězili, vzali by mě baráček. Ne, s tím nesouhlasím, barák je můj a nikomu ho nedám!“ — A takový nevědomý dělník chodí, žvaní nesmysly, nadává anarchistům a neví o nich nic jiného povídat, než ten nesmysl, že se chtějí dělit a jemu vzít barák. Buržoaznímu šosáku, jehož jediným ideálem je všemohoucí dolar, a který se v životě nestaral než o břicho své, pravíme: „Anarchisté, než-li prohlásili sociální revoluci za poslední a konečnou cestu k dosažení svobody a lidského blaha a štěstí, využitkovali dříve všecky mírné cesty a prostředky, které zákony a státy dělnictvu poskytují. Na všecky petice, resoluce, žádosti a prosby odpověděno ale se strany panujících násilím a pronásledováním. Volební lístek v každé zemi, ať v monarchii nebo v republice ukázal se, že pro dělnictvo nemá jiné ceny, než-li aby se dvakrát za rok pobavilo a utvrzeno bylo v domněnce, že ku státním a úředním korytům přišli ti „praví“ a dělnictvu pomohou — z bláta do louže. Zástupci lidu, jak se každý přesvědčiti může, dokud trvá privátní majetek a peníze, nemají na mysli nic jiného, než-li obohacení sebe. Je tisíckrát již dokázáno, že mnohý ten zástupce vstupoval do zákonodárný s tím pevným úmyslem, pracovat poctivě, pro ty, kteří jej zvolili. Ale lesk zlata je mocnější než dobrá vůle a tak mnohý zástupce šel do zákonodárný co poctivec a po zasedání šel domů jako zloděj, darebák a zrádce svých přátel. A to se bude opakovat tak dlouho, dokud nebudou odstraněny peníze a privátní majetek. Odstranit toto volebním lístkem je nemožností a proto zvolili jsme cestu jistou a poslední: sociální revoluci.“

Dělníku, který má strach, že mu anarchisté vezmou barák, pravíme: „Kolik baráků potřebuje člověk, aby měl slušný byt? My myslíme, že jednoho řádného domu má dělník a vůbec každý člověk dost. A dělník, má-li barák, žádný mu ho nebere, má právo do smrti v něm bydlet. A snad má mnohý strach, kdo ho dostane po jeho smrti? Pak ho dostane ten, kdo ho bude potřebovat v příští společnosti. Nikdo nebude bydlet pod širou oblohou a nikdo nebude vyhazován z bytu na ulici, jako se dnes stává!“

Nepřeje si snad dnes každý dělník, aby práce jeho byla snesitelnější, aby měl méně starosti a lépe žil, aby ducha svého osvěžit mohl zábavou? Zajisté si to přeje každý a kdo to si přeje, je komunistickým anarchistou ať již chce nebo nechce, ten patří do našich řad a jeho povinností je s námi společně pracovat na odstranění loupežníků, aby celý svět a vše co na něm jest, patřil všemu lidstvu a co jednotlivci žádnému.

Organizace naše nevztahuje se na jednu zem, stát nebo národ, nýbrž je mezinárodní, světová a proto i my, český pracující lid, tvoříme jeden úd mocného tělesa revolučního a nebude od místa, abychom si řekli, jak vykonali jsme naše revoluční poslání. Konali jsme pilně naše povinnosti v zájmu agitace a organizace? Rozšiřovali aneb starali jsme se o rozšíření našich časopisů a brožur? V obojích případech musíme říci, že vysvědčení naší činnosti je nedostatečné. Na mnohých místech místo šíření našich zásad bylo jen hodně osobních hádek a sporů, což mělo zhoubný vliv na naší organizaci. Ten indiferentní lid, který nepatří dosud k žádné straně, když pozoruje ty neplodné hádky dvou stran a ku konci osobní nadávky, řekne, že obě strany nestojí za nic a k oběma obrátí se zády. Dle mého náhledu myslím, že u agitaci naší máme osobnosti nechat stranou.

My co anarchisté každému musíme nechat volnost v jeho jednání, třeba to byli dřívější anarchisté. Nechme je stranou a hleďme ten lid, který jde po nepravé cestě, poučit o lepší, ale důvody. Ať protivníci sebe sprostěji nás napadají, my argumentujme slušně a věcně. Svornost, láska a přátelské jednání mezi sebou, čestné a charakterní jednání vůči indiferentnímu dělnictvu, učiní naše organizace velkými a pevnými. Která strana bude mít sympatie mas na své straně, ta bude v příští revoluci vítězem. To si pamatujme, dle toho jednejme!

Co se týká rozšiřování tiskopisů, nečiní to soudruzi zde jako v Evropě. Tam býval každý soudruh jednatelem, prodavačem a rozšiřovatelem dělnické literatury. Zde se však zvolí v dělnickém spolku jednatel a ten se má pak sám starat o rozšíření časopisu. To je pochybeno. Každý soudruh a člen Mezinárodní Dělnické Jednoty má být rozšiřovatelem našich spisů a sběratelem předplatného a příspěvků. Každý také sám má být odběratelem a předplatitelem. Zkrátka každý má pracovat dle svých schopností a sil jak pro spolek, tak i pro náš časopis a ne si myslet že již vykonal svou povinnost, když jednou za 14 dní navštíví schůzi. Když každý soudruh si vezme za povinnost, získat za čtvrt roku aspoň jednoho nového předplatitele a člena spolku a bude se to opakovat za rok čtyřikrát, pak můžeme říci, že jsme konali svou povinnost a práce naše bude korunovaná zdarem.

Zdroj: noviny českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1895)

František Choura (1852–1921) se narodil v Bohutíně u Příbrami. Od svých šestnácti se živil jako horník na Příbramsku, později na Mostecku a nakonec i v Americe. Průkopník českého dělnického hnutí, zakladatel sociální demokracie. Na počátku 80. let 19. století se stal přesvědčeným anarchistickým komunistou a vlastně apoštolem anarchismu mezi českým dělnictvem. Kvůli perzekuci se rozhodl emigrovat do USA, kam přijíždí v červnu 1887. V USA se zapojil do anarchistického hnutí v hornických oblastech státu Pensylvánie. Byl členem anarchokomunistické celonárodní organizace Mezinárodní dělnická jednota – MDJ v letech 1886 – 1898. Za účast na stávce v Pensylvánii pronásledován a uchýlil se dočasně v Clevelandu. Zemřel dne 23. února 1921 v obci Bowerton ve státě Pensylvánia. V roce 1929 na jeho rodném domku čp. 9 byla umístěna pamětní deska s jeho jménem. Dnes je pamětní deska uložena v depozitáři Hornického muzea Příbram.