Různými způsoby agitace dá se docílit obrovský výsledek práce, která nerozumným počínáním jen pomálu by v před spěla. Připadá mi neustálý spor mezi stoupenci idee bezvládí, jakým způsobem by se co možno nej vydatnější agitace prováděla. Každého jednotlivce zajisté nejpřednější povinností je, aby v myšlence, kterou za svůj životní cíl pojal, co nejvíce prospěl a hojně přívrženců získal. Pravidelný to běh světových událostí.
Rozdíly, zákony a vyměřené koleje té které strany předpisují svým agitátorům, jak dalece smějí nebo nesmějí idee své před obecný lid a stoupence předvádět. Takových pravidel u stoupenců bezvládí nestává. Jim je dle mého náhledu nejlepším vodítkem zákon přírodní. Ten je dle mého náhledu nejsprávnější a žel, že člověčenstvo vybočilo z kolejí jeho.
Ni bůh, ni král a žádná vláda, ať duchovní či světská; tudíž žádného poručenství, toť asi základní princip idei bezvládí a anarchistů skutečných; jen taký člověk sluje svobodářem pravým, který neuznává žádné autority a jediné zákony přírodní respektuje.
Máme toho historické doklady, že v nejstarších dobách, když lidé žili dle přírody, žili šťastně a spokojeně a také dlouhého věku dosáhli. Když se utvořil soukromý majetek, počal též rozdíl mezi mým a tvým. Nuže, dle přírody žít, společně její dary užívat, to činívali dávní obyvatelé naši zeměkoule. Zde spočívá vysvětlení slovanského komunismu. I naši předkové Češi po svém příchodu žili komunisticky. Oni neznali rozdílu mezi slovy: „to mé neb tvé je“, nýbrž jich pravidlem bylo říkat: „toto je naše“.
Vezměte jen dějiny do rukou a přesvědčíte se o pravdivosti slov těch. A což Husité a Táborité pod Žižkou a Prokopem, nežili i oni komunisticky? Dokud ve sjednocení setrvali, otřásali celou Evropou. Dnes s bolestí zříme, jak potomci těch slavných povstaleckých Čechů, pravých to revolucionářů, kteří za svobodu duševní životy obětovali, mezi sebou se sváří a mnohá utrpení, lidem po volnosti toužícím, připravují. Že škodí též sobě takým jednáním, na to nepomýšlí. Co záleží mnohým jednotlivcům na blahu všech? Jich touha a krvežíznivost pochází z nejhrubšího sobectví, spějícího ku dosáhnutí svých hanebných účelů a intrik. Soudnost rozumová úplné mizí a člověk stává se bestií. K takovým koncům spěje ta dnešní civilizace a kultura.
My páni a vy otroci budete, když jimi chcete být a musíme vám více okovy přitáhnout. Nepoznává každý soudný dělník výklad této kapitalistické morálky, denně vůkol svého pozorování? Co činí to dělnictvo ku své obraně? Doznejme trpkou pravdu, že málo, velmi málo vůči tak drzé tyranii. Viditelno je, že proletář z větší části velmi málo nebo nic nemyslí. Jaký tedy div, že okovy se mu zdají být vhodnými? Snad zbaven jsa jich, by sobě svobody ani nepřál!? Vždyť pánů, zákonů a bosů musí být, kterak by svět mohl existovat? Tak balamucen jsa různými demagogy, sedáš proletáři nevědomě na lep a mozoly svými živíš různé křiklouny. Ukaž jim, žes zmoudřel a tací kulichové zalezou do děr, odkud přišli.
Přijímej poučení od svých uvědomělejších spoludruhů. Oni jediní hlásají ti evangelium pravdy volnosti a svobody, o níž dnes nemožno mluvit. Nevydávej své soudruhy v ruce katanů, nýbrž kde jen možno pomáhej, aby co nejdříve shnilé základy dnešní společenské soustavy byly podemlety. Leč co zřím kolem sebe? Při pouhém vyslovení slova anarchista se již třeseš, aniž bys věděl co je to za lidi ti anarchisté. Anarchista, totiž poctivý, je ten nejlepší člověk pod sluncem, který se domáhá nejširší svobody pro veškerenstvo. On otevřeně poukazuje na každé bezpráví na proletáři páchané a též, kde toho potřeba žádá, hledí tyrana citelně potrestat. Samotná idea anarchie je proti násilnostem. Uvažme však, když násilnosti jsou na nás páchány, zdaliž nemáme i stejnou měrou oplácet? Ano, kdybychom stejnou měrou opláceli, jistě by nám již slunko svobody svítilo. Co učí idea anarchie, není nic nového a již ve starověku duševní velikáni v jejím jménu pracovali. Otroci římští a řečtí ve starověku vidouce, že jim nic nekyne jen kruté otroctví po celý život, usjednotili se a proti měšťákům a panující třídě svedli rozhodný boj, v němž zvítězili. Žel, že vychytralí jednotlivci lid dovedli obelstít a poslušnost jeho si zjednat.
Nic netrvá na světě věčně a tudíž i my úkol osvobozovací přijměme na sebe a vytrvejme. Jsem přesvědčen, mnohým přemýšlením, že budoucnost náleží dělnictvu a že přírodou každý člověk je zrozen, aby pracoval. Proto všichni trubci musí být vyhubeni, aby svět tento rájem se stát mohl. Nuže, úkolem našim je pracovat na přetvoření stávající společnosti. Cesty naše mohou být rozličné, jen vůli musíme mít mít všichni stejnou. Vytrvalost je matkou úspěchu.
Spojme se tedy všichni proletáři pod svazkem červené internacionality a přesvědčme odpůrce o naši solidaritě. Zvláště mladé soudruhy a dělnictvo nerozhodnuté vybízím, aby přidalo se k nám a pod rudým praporem s námi bojovalo.
Lásku ku člověčenstvu a přírodě pravý anarchista nejlépe ocení a z vytknutého cíle jej nikdo neodvrátí.
Zdroj: noviny českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1897)
František Amos Dítě (1873 – 1929) patřil k předním postavám hnutí českých anarchokomunistů v emigraci. Pocházel ze západočeské obce Kralovice, kde se 20. února 1873 narodil. Vyučil se krejčím. Do USA přijel v roce 1890. Usadil se v Chicagu, kde vstoupil do anarchokomunistické celonárodní organizace Mezinárodní dělnická jednota – MDJ v letech 1890 – 1900. Působil chicagských v anarchistických skupinách MDJ: „Neodvislá mezinárodní omladina“, a poté v „Družině nové doby“. Vystupoval jako řečník na akcích českých i mezinárodních anarchistů. V roce 1897 opustil Chicago a odstěhoval se do Jižní Dakoty, odkud psal své články do anarchokomunistických novin „Dělnické listy“. Zemřel 27. října 1929 a je pochován na českém národním hřbitově ve městě Gregory v Jižní Dakotě.
Přidejte odpověď
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.