ÚVAHA O RŮZNÝCH SMĚRECH ANARCHISTŮ (Václav Rejsek)

Předpokládám, že čtenář již zná význam slova anarchismus nebo anarchie, tj. stav společnosti, kde přestat má ovládání člověka člově­kem, tedy bezvládí. Jsme o hloubce a významu ideje přesvědčeni a proto snažíme se myšlenku jasné této svobody šířit. Proto ale, vzdor dobrým snahám našim, nedovedli jsme se dosud zcela vymanit z různých formulí, jaké každý dle svých náklonností, studiemi a připojením se k názorům různých našich hlubších myslitelů. kteří chopili se. systém příštích společenských zřízení dopodrobna vypracovat, za své přijal, míním totiž předpojetí, jakým asi volné lidstvo brát se bude. Toto za následek neslo rozštěpení stoupenců anarchie. ba přečasto, z osobních spíše antipatií, i nepřátelské se potírání.

V současné době přetřásají tuto otázku kamarádi různých národností a tu nebude asi na škodu, podrobíme-li i my tyto proudy a vady úvaze. Mimo několika odštěpenců, máme hlavní tři proudy reprezentující anarchismus kolektivistický, komunistický a individualistický.

Kolektivismus, tj. způsob kooperativní společnosti, v omezeném smyslu dnes již v Anglii kvetoucí, tak jak jej ztotožňuji různí přívrženci tohoto směru, je nám dosud hodně nejasným, pokud provedení jeho v příští společnosti se týče. Ani komunismus, ačkoli nejstarší není ještě úplně propracován, ačkoli již často měnil svoji formu. Totéž o individualismu. Komunismus v praktičnosti probral se totiž různými již směry. Měli jsme komunismus starých perských říší, komunismus prvokřesťanství a mnoha jiných, vesměs to komunismus autoritářský. Konečně nacházíme velkou změnu v socialistickém komunismu, jak postaven je v Marxově manifestu a komunismu, tak jak my anarchisté sobě jej představujeme. Proč ta změna? Dle mého náhledu vyplívá z nejasnosti nebo spíše ještě z různého jeho použití. Rozdíl mezi komunismem a kolektivismem je následující: Komunismus je ideální společnost, ve které vše je každému dosažitelné podle známého již hesla: Každému dle jeho potřeby a od každého dle jeho schopností“; kdežto kolektivismus navrhuje méně bratrskou soustavu, kde veškeré výrobní a pracovní potřeby jsou majetkem celku, tak že každý člen společnosti nabývá rovné právo a příležitost pracovat; to však, co každý vyrobí ponechat individuálnímu jeho užívání. Je to jinými slovy komunismus omezený na pouhou produkci a výměnu.

Z různých dokladů použitých Marxem i Bakuninem přicházím k náhledu, že oba zcela jinak představovali sobě uvedené směry a následek toho ta směsice a nedorozumění o těchto bodech v mezinárodní literatuře. Ve slově anarchie jsme sobě ale všichni stoupenci všech těchto směrů úplně jasní, vzdor překrucování marxisty a zkomoleninám měšťáků pod nohy nám metaných. Ptejme se kohokoli, kdo ideál anarchie za svúj přijal a on vám odpoví, že anarchie znamená společnost bez autority a organizované vlády. Vyznavači anarchie, jako konsekventní badatelé přichází tedy k závěrečnému úsudku, který vyslovují: „Pryč s autoritou, dusící iniciativu; pryč s donucováním, zákony, centralizací v řízení společenských záležitostí, zkrátka pryč se vším, co značí vládu! Tolik vysvětluje nám již jméno samo, ideál to věru jednoduchý, čistý a vznešený.

Proto ale neopičíme se ještě po marxistech prohlašováním svých ideálů za jedině „vědecké“ ve všech svých podrobnostech, jsme si vědomi, že věda, systematické to nahromadění různých bádání je dosud ve svém dětství a že všechny naše ideály často ještě podrobeny budou sociologické kritice; po které různých přívlastků nám třeba odpadne, nicméně idea anarchie sama bude kritikou vždy jen zesílena, až konečně naše aspirace a uspořádání takých poměrů společenských, kde člověk člověku by se rovnal na základech lidskosti, spravedlnosti, rovnosti a bratrství, nebo i jiné formule ovládající principy našeho jednání.

Zásady anarchie, tak jako ony socialismu, jsou dosud pouhým ideálem, neboť nemáme provedených příkladů v minulosti ani přítomnosti, jelikož ve skutek ještě uvedeny nebyly. Je tedy škodlivé, ba politování hodné potíráni se mezi sebou, co zatím celý starý svět staví se nám všem v mocný odpor, neštítící se žádných hanebností a vesele se šklebí, vida jak nositelé světla se mezi sebou ubíjí. Snažíme se každý dle svých náklonností číst znamení času, všichni se chlubíme být tlumočníky sociálního pokroku v duchu vědy, buďme tedy spravedliví a uznejme, že všichni máme rovné právo svým náklonnostem. Nyní ale k věci. Podrobme analýze všechny naše přívlastky.

Komunistický anarchismus je ideál lidské společnosti, ve které je každý svoboden a činit může jak se komu zlíbí ve všech osobních jeho záležitostech, kde kvést budou volné a nezávislé skupiny hospodářské a výrobní, jichž členům zajištěna existence tím, že vzít sobě může ze společných skladišť dle potřeby bez ohledu na jeho způsobilost, jakou k dobru přispěl; uznávaje úplné právo na život.

Kolektivistický anarchismus činí ta samá prohlášení pokud se individuální svobody týče, tím znatelným rozdílem, že skupiny prohlašují se za jediného vlastníka všech výrobních prostředků, poskytujíce možnost pracovat, leč nikdo neobdrží více jak plod své práce.

Individuální anarchismus považuje jedince za částku společenského organismu, těšící se úplně osobní svobodě svého jednání, ponechávaje příležitost zaopatření životních potřeb jak nejlépe může.

Toto je, dle mého náhledu, kostra definice tří škol anarchismu. V čem se liší? Posuďme předně společné jejich body. Je-li tento rozklad správný, tu shodují se všechny ve dvou podkladně hlavních bodech, které jsou, předně: všichni holdují principu anarchie, nikde žádných autoritářských těles, žádného donucování, žádné centrální vedení a řízení společenské výroby a spotřeby, v jednom slově žádná vláda ať v jakékoli formě; a za druhé všechny směry zaručují rovnost a rovnou příležitost k práci, ručící vo1né použití a pěstování půdy a zpracování surovin ve spravedlivém a praktickém poměru. Dělíme se tedy pouze v jednomu bodu, tj. ve způsobu vedení a řízení distribuce produktů, zkrátka ve způsobu společenské výroby a spotřeby.

Který směr je nejlepší? Aha! – Touto otázkou počíná náš rozbroj. Každý považuje svůj směr za jedině správný a životaschopný a mohli bychom skoro říci. že převládá zde často osobní antipatie spíše jako chladná úvaha v hlavních bodech naší schody. Každý viděli jsme jen chyby druhého, pohlížíce na sebe brýlemi předpojatosti. Já sám, ačkoli osobně přívržencem Kropotkinova komunistického anarchismu, přál bych sobě náležitého propracování všech našich společných zájmů obsažených ve slově anarchismus a ponechat podrobností volnějšímu a vyspělejšímu pokolení.

Chápu anarchii jako ideál, naději lidstva. Směr socialistického pokroku, po kterém kráčíme k realizaci velikého, všechno lidstvo oblažujícího principu dokonalé svobody.

Vím, jsou svobodáři zatracující komunismus jako kasárnickou instituci a nedovedou pochopit, že komunismus by mohl být jiným jako autoritářským. Kdybychom tedy dovedli se sprostit různých přívlastků, měli bychom společnou školu anarchismu jako kamarádi španělští, a nestávalo by zde příležitostí, aby různé osoby pod rouškou těchto přívlastků mohli skrývat svoje osobní ješitnosti, aby pro svoje osobní zájmy organizovali armádu, jichž počtem by se oháněli a na úkor pravdy třeba potírali směr druhý, vše to na účet anarchismu.

Bylo by ale věru smutným zjevem, kdyby podobné jednání nacházelo souhlasu u lidí chladně myslících, u skutečně vědomých anarchistů. Naštěstí jsou to jen cizopasníci hnutí jako všude jinde!- Proto také pomíjím různých tech „odštěpenců“, v našem českém hnutí tak četných. Nepohlížím na každého s podezřením jedině snad proto, že rozcházíme se v našich názorech, aniž řadím všechny sociální demokraty za nepoctivce proto, že nevidí, že jejich způsob propagandy a taktiky přivádí zkázu revolučnímu hnutí dělnictva. Tam však, kde setkáme se s profesionálním politickým kejklířem a takých osob, kteří pravdy vždy zneuznají, jedině proto, že jejich osobní zájem by tím trpěl, ano, tam náš boj zůstává nesmiřitelným, jinak dávali bychom souhlasu věci našemu přesvědčení odporující.

Je zajisté asi přáním nás všech, aby naše teorie, učení, značnější vliv jevil na charakter lidstva. Než až dosud přáni naše potkáno řetězem klamů. Jsou to důsledné následky naší výchovy.

Jak málo pochopili jsme vzájemnost, která u nižších druhů zvířat přece tak vyvinuta, jak nám kamarád Kropotkin ve své knížce o „Vzájemná pomoc“ mistrně ukázal. Živočišstvo od mravence a včely se společně vyzbrojuje a svoji existenci háji: jinak tomu ale u dělnictva a i kamarádů. Oni dosud věří v povýšenost a zvláštnost té nebo oné osoby, kterou sobě vyhýčká za vůdce a slepě pak odsuzuje náhledy a práci těch, kdo náhodou jiný smě a taktiku pro propagandu anarchismu zaujmuli a na mí tě volného vývinu a učení se mezi sebou, třeba i veřejný bojkot listu. – A nač plýtvání všech těch našich si!? V čem lišíme se podobným jednáním od autoritářských socialistů, když začneme s vylučováním, bojkotem? V čem jsme anarchisty, když vnucovat bychom chtěli naše názory spíše, jako ponechat těchto volné úvaze a rozhodnutí ať jednotlivce, Ať tisíců? Ať jedná každý dle svého rozhodnutí v zájmu dobré věci, nechť ale ve svém nezdaru nepřichází viniti jiných, nechť pozná i svoje vlastní chyby a uzná těchto, než jak se často stává, k zakrytí svých vlastních smyslů nemilosrdně napadat jiných, kteří třeba již z počátku neúspěch předvídali.

Než já vydávám se v nebezpečí, že i těchto několik řádek někteří považovat budou za útok, kdežto mně nejedná se o nic více jako dosáhnout takového společného se uznání, aby u nás jednou přece mohla být řeč o nájemné věci a zdravé, nefrázovité kritice, bychom jednou již vydatněji čelit mohli útokům nepřátel svobody.

Jinak nevybudujeme svobody rovné a všechny naše ideály zůstanou mrtvy až konečně ryzejší a lepší charaktery se vyskytnou, kteří pak nejkratší cestou ubírat se budou k štěstí lidstva, k anarchii.

A proto chceme být anarchisty, poněvadž snažíme se stát volným lidem!

Zdroj: anarchokomunistický časopis „Volné listy“ z New Yorku (1904).

Václav Rejsek (1874 -1962) se narodil 8. 6. 1874 v malé obci Dneboh u Mnichova Hradiště. Patřil mezi průkopníky dělnického a anarchistického hnutí v Čechách. Také jeho perzekuce vyhnala v roce 1893 do ciziny, nejdříve do Anglie, aby se v roce 1904 natrvalo usídlil v USA. Jako anarchistický komunista se zapojil do anarchistické skupiny „Bezvládí“. Proslavil se jako redaktor anarchokomunistického časopisu „Volné listy“. Povoláním kovodělník. Zapojil se do syndikalistické organizace Průmyslových dělníků světa (Industrial workers of the world – IWW) v rámci české odbočky Unie českých kovodělníků IWW č.9. v New Yorku. Za české dělnictvo častým řečníkem na veřejných akcích IWW. Zároveň stál u zrodu České anarchistické federace v Americe. věnuje také překladům, překládá hlavně z ruštiny a francouzštiny. V roce 1905 například překládá z francouzštiny brožuru nizozemského anarchisty Ferdinanda Domela Nieuwenhuise (1846–1919) „Pyramida vyhnanství“. Na konci roku 1947 rozhodl pro návrat do Československa.