ANARCHISTICKÁ UTOPIE, KTERÁ FUNGOVALA PŘES STO LET

Když v roce 1937 navštívil norský badatel Peter Munch v rámci vědecké expedice ostrov Tristan da Cunha (v jižním Atlantiku), byl překvapen, když zjistil, že formou společenské organizace na ostrově byla Anarchie. Anarchie (systém bez nadvlády člověka nad člověkem) zde fungovala po dobu bezmála 130 let. A to v období od roku 1816 do roku 1945. Anarchistické prvky si tristanská společnost uchovává dodnes.

Neexistovala žádná vláda, policie, peníze nebo vůdce. Badatel Peter Munch napsal: „V tristanské komunitě byly pevně zakořeněny principy svobody a anarchie jako sociálního pořádku, založeného na dobrovolném konsenzu svobodných mužů a žen. V takové komunitě je autorita, ovládání nebo jakýkoli druh formální nebo neformální vlády považován nejenom za zbytečný a nevhodný, ale je pociťován jako hrozba a nebezpečí pro práva jednotlivce.“

Obyvatelé Tristana da Cunha nebyli dobrovolně vzniklou komunou, která se tam usídlila, aby založila anarchistickou utopii. Pocházeli ze všech možných zemí původu, byli mezi nimi i přeživší ze ztroskotaných lodí  či bývalí velrybáři, kteří se na ostrově usídlovali po dobu delší než 100 let. Ještě pozoruhodnější je to, že anarchie se stala přirozenou formou jejich společenské organizace a udržela se navzdory všem snahám britské vlády.

Andrea Repetto, Ital, který se na ostrov dostal ze ztroskotané lodi v roce 1892, byl jedním z mála Tristaňanů, kteří uměli číst a psát. Britská vláda uchopila tuto příležitost a adresovala veškerou komunikaci jenom jemu jakožto „vůdci“ nebo příležitostně „guvernérovi“. Po dvacet let nedošla žádná odpověď, a poté byla veškerá korespondence nalezena neotevřená. Repetto vysvětlil, že nikdo se necítil schopen otevřít poštu, protože na ostrově nebyl žádný vůdce ani guvernér.

Vládní mluvčí v roce 1903 s úžasem prohlásil, že „je mimořádný stav věcí, aby v tomto civilizovaném století neexistovala žádná forma autority“ a že „Tristaňané jsou podivně nepřátelští k jakémukoli jednotlivci, který by měl mít více vlivu než ostatní“. Badatel Peter Munch podal zprávu, že v paměti žijících nebyl dochován žádný zločin ani násilný konflikt. A to na ostrově nebyl žádný policista, soudce ani vězení.

Jak tedy tato pozoruhodná utopie vznikla? Britská vláda nakrátko obsadila neobydlený ostrov Tristan, aby zabránila jakémukoli pokusu ze strany Francie osvobodit Napoleona vyhnaného na ostrov Svatá Helena. Desátníku Williamu Glassovi se ostrov tak líbil, že dostal povolení se tam usadit v roce 1816,

ale až poté, co si v Kapském Městě vyzvedl manželku, šestnáctiletou Marii Leenderovou – a ještě jednoho mužského společníka.  Jakmile se Glass usadil na Tristanovi, sepsal a uzavřel smlouvu o společné půdě známou jako „původní dohoda“, která říkala, že všechna půda má být držena společně, stejně jako dobytek, úlovky ryb a výměnný obchod s proplouvajícími loděmi. Všichni měli být považováni za rovnocenné a „nikdo nad nikým jiným“. Později bylo individuální vlastnictví dobytka povoleno, ale přísně omezeno, aby se předešlo tomu, že by si ho někdo získal příliš mnoho. To byl dokument, který umožnil rozvoj společnosti založené na rovnosti individualismu, který je ostražítý vůči jakémukoli pokusu jednoho člověka postavit se nad ostatní.

Kolem roku 1900 se počet obyvatel zvýšil na více než 200. Obyvatelé nebyli samovolnými členy idealistické komuny tažené příběhy o Utopii na moři. Vnější svět o ostrově nevěděl prakticky nic. Lidé, kteří se usadili na ostrově, byli drsní jedinci – hlavně z vraků lodí a posádek velrybářských lodí – a šest žen ze Svaté Heleny, které odpověděly na zoufalou prosbu tristanských mužů o manželky. Nyní byla populace mnohonárodnostní a v tomto ohledu podobná pirátským posádkám – žádný přistěhovalec nebyl nikdy odmítnut. Na ostrově se od té doby ustálilo sedm nějčastějších příjmení, která přetrvávají dodnes: Swain, Rogers, Green, Glass, Hagen, Repetto a Lavarello. 

Vnější svět nevěděl nic o anarchii na Tristanovi. Připlouvalo jen málo lodí – často byl ostrov pět až šest let bez návštěvníků a během první světové války nepřistála vůbec žádná. Jak se tedy během této …
dokončení na straně

době udržoval život na rovnostářském a úřady ignorovaném Tristanovi? Během období od počátečního osídlení v roce 1816 až do konce druhé světové války v roce 1945 neexistovala na Tristanu žádná forma autority. Žádný guvernér, žádný správce, žádná externí autorita, žádná policie, žádný zločin, žádné boje, žádné peníze, žádné komoditní vztahy na ostrově. Přesto Tristan Da Cuhna nebyl žádnou komunistickou společností. Byla založena na respektu k pevnému individualismu, nikoli na úsilí komunity. Když přišli misionáři, zjistili nezájem o budování komunitních zařízení, jako jsou kostely a školy. Když jednotlivec požadoval pomoc od sousedů – např. s doškovou střechou – taková pomoc přicházela na základě vzájemného závazku. Takový závazek přetrvával v rodinách často po generace, dokud nebyl závazek splacen. Taková povinnost nahrazovala nejen peníze, ale i jakékoli komoditní vztahy v populaci samotného Tristana.

Když však bylo pro dobro každého jednotlivce vyžadováno společné úsilí – rybaření, veslování a výměnný obchod s loděmi – pak se nezbytně nutné společné úsilí dostavilo a ryby a výměnný obchod byly rozděleny rovným dílem. Tristanská ekonomika byla po 140 let založena na samozásobitelském zemědělství – dobytek, ovce, kuřata, brambory a další – rybolov a výměnný obchod. Útes bránil lodím v přistání na ostrově, takže Tristanci postavili své vlastní dlouhé čluny, které jim umožňovaly jezdit na příboji a veslovat míle na moře, aby si vyměnili zboží s projíždějícími loděmi. Tristaňané vyměňovali dobytek, brambory, vejce, ryby a později modely člunů za cokoliv, co mohla nabídnout nějaká lodní společnost. Zprávy o takovém výměnném obchodu se dostaly do Anglie, kde se vyvinul názor, že Tristan je zátěží pro ekonomiku a měl by být odsunut, aby se ušetřily další náklady – názor, který dychtivě přijali misionáři, kteří uspěli ve smutném případě sv. Kildy, ale ne s Tristanem. Proti nim stál reverend Harry Wild, který po tříleté službě na ostrově s nadšením hlásil koloniálnímu úřadu velký pokrok – ostrované postavili maják a měli plné ruce práce s výstavbou letiště. Tristan je sopka s velmi malou obyvatelnou oblastí na jednom konci – letiště bylo nemožné a žádný maják nebyl postaven, ale Harryho fantazijní představy rozehnaly veškeré nápady na evakuaci a Tristan opět zmizel z dohledu. Úpadek velkých velrybářských flotil způsobil, že proplouvající lodě byly stále vzácnější.

Až do roku 1940 na ostrově nikdy nebyl žádný lékař ani zdravotní sestra a příbuzenské křížení ze šesti původních rodin vedlo k obavám mezi příchozími misionáři. Občas projíždějící lodní lékař zjistil, že obavy nejsou na místě. Naproti tomu většina Tristaňanů se dožila vysokého věku. Když Munch v roce 1937 ostrov navštívil, byli v populaci čítající 200 osob dva staletí, a v 80. letech 19. století tam průměrná délka života činila 69 let – byla tedy mnohem vyšší než ve viktoriánské Británii.

V roce 1927 navštívil Tristan jihoafrický zubařský tým. Místní byli dotazováni, kolikrát si čistili zuby. Když nepřicházely žádné odpovědi, napodobovali pohyb rukou. Následoval smích – ostrované si zuby nečistili nikdy. Při kontrole byl však zjištěn pouze jeden případ zubního kazu. Jediným případem rakoviny se týkal zakladatele Williama Glasse, ostatní obyvatelé byli pozoruhodně fit, aktivní, dlouho žili a a ani nakažlivé nemoci je příliš netrápily.

Za II.světové války byla na Tristanu umístěna malá vojenská posádka, podobně jako tomu bylo po napoleonských válkách v době příchodu Williama Glasse. Dvanáct ostrovních dobrovolníků bylo zformováno do Tristanské obranné síly a vycvičeno v používání zbraní a ručních granátů k obraně proti německé invazi – navzdory skutečnosti, že dosud nikdy nebyli svědky boje!  Po druhé světové válce britská vláda dosadila na ostrov správce, policistu a námezdní dělníky v podobě jihoafrické továrny na konzervování ryb.  Vláda Jejího Veličenstva také začala razit tristanské poštovní známky. Slavné bramborové razítko Tristan!  Problém se známkou za čtyři pence byl ten, že jelikož nikdo na Tristanu nepoužíval peníze, byli jeho obyvatelé jediní, kdo si známky koupit nemohli.  Známka byla proto zavedena s dvojí měnou – brambor a pencí, což Tristaňanům umožnilo koupit ji za čtyři brambory! V průběhu 40. a 50. let 20. století na Tristanu působil správce, k němuž ostrované přistupovali v duchu: „Ať si na to hraje, pokud si myslí, že je správcem.“

Dne 6. října 1961 vybuchla na ostrově sopka a veškerá populace byla evakuována do Anglie – přesněji do tábora WRVS v Mersthamu v Surrey. Kulturní šok si lze jen domýšlet. Když se vyloďovali v Southamptonu, davy televizních a novinových reportérů se strkaly, aby pokládaly otázky „anarchistům“, kteří nikdy neviděli auta, obchody, silnice, televizi ani nepoužívali elektřinu. Byli hodně mimo – tito lidé nikdy neviděli kolo. Mnoho odpovědí nedostali. Novinářům se Tristaňané zdáli zasmušilí – jejich jediná vyjádřená touha bylo zůstat spolu. Během zimy čtyři z devadesátiletých lidí zemřeli na zápal plic a všichni trpěli vysilujícími virovými infekcemi. O Vánocích WRVS přivítal návštěvu Santa Clause – ale děti v hrůze utekly – Santa Claus jim byl neznámý.  Po třech měsících byli přesunuti do Fawley poblíž Southamptonu ve stínu ropné rafinérie.

Tisk se stále zajímal o Tristaňany. Jezdili na motorkách, v autobusech, chodili do obchodů, do kina, stáli ve frontě, vypadali trapně v nadměrném oblečení.

Standardní odpověď – stejně jako dnešní „bez komentáře“ – byla „všem se nám to moc líbí“. Ve skutečnosti opak byl pravdou. Vůbec se jim to nelíbilo. Měli na mysli jedinou věc – vrátit se. Průzkmný tým sponzorovaný Královskou společností přistál na ostrově a oznámil, že většina domů je obyvatelná a pouze – ach ta blažená ironie – továrna na konzervování ryb totálně zničená pod lávou. Bylo zničeno pouze námezdní otroctví! Od té chvíle se Tristaňané rozhodli, že se vrátí přes všechny překážky, které se jim postavily do cesty.

Neudělala na ně dojem „civilizace“, její spotřební zboží, její mělké hodnoty, její hierarchie a autorita, její diferenciace prostřednictvím bohatství, jejích peněz, jejího času, její bezúčelné práce, její zločinnosti a násilí, její nemoci, její továrny na ryby, její třídní společnost a třídní rozpory. Tristaňané zorganizovali společné setkání. Peter Munch nyní hlásil, že byli shromážděni ve snaze zachovat si svůj jednoduchý společný způsob života navzdory půvabu a bohatství moderní civilizace. Schůze rozhodla o návratu jednomyslně. V následném tajném hlasování požadovaném koloniálním úřadem 97 % hlasovalo pro návrat. Tisk a obyvatelstvo obecně byli nedůvěřiví. Jak mohli odmítnout vše, co naše bohatá společnost mohla nabídnout, ve prospěch návratu do blízkosti bezútěšné a nebezpečné sopky. Nedůvěřivost se změnila v odpor. Tristaňané byli nevděční za své přednostní bydlení, práci, veškerou zdravotní péči, kterou potřebovali.
Dne 10. listopadu 1962 se 200 Tristaňanů vrátilo na svůj ostrov. O několik let později britská vláda zrušila právo Tristaňanů na automatický pobyt ve Spojeném království.

Tristaňané nebyli anarchisté, kteří si přečetli Bakunina nebo Kropotkina – dospěli k anarchii jako přirozené formě sociální organizace, přestože nikdy by tento termín nepoužili. Tristaňané ale anarchisty zajímali pozoruhodně málo – možná jsme tolik uvyklí porážkám, že nejsme schopni rozpoznat úspěch. (MH)