STÁT, CÍRKEV A KAPITÁL (Karel Rosák)

Nejúhlavnější nepřítelkyní „malého lidstva” je „viditelná trojice” stát, církev a kapitál, jež nerozlučně ruku v ruce kráčí k potlačení každé volné myšlenky revoluční, směřující k rozvratu starých zpuchřelých řádů, na nichž zbudován nynější společenský nepořádek, neštítící se páchat ani těch nejbestiálnějších násilí na lidu, který zotročili.

STÁT. Je třeba mi rozumět, že nemíním pod slovem stát, veškeré občanstvo, stát tvořící, ale ony jednotlivce, kteří občanstvu diktují. Míním onu část lidí, kteří usurpovali si právo nad druhými, o práva tato, přírodou, oloupenými občany.

Pohlédneme-li do historie lidstva, vidíme, jak silnější přemohl slabšího, kterého okradl loupeží a vraždou, vedle onoho kusu pozemku, na kterém žil, volnost a svobodu, otrokem učinil jej a sám sebe pánem. Titul pána se stupňoval až vyvrcholil v kníže, krále, císaře a podobnou sběř. Kus ukradené, krví zbrocené půdy slepoval po kousku až utvořeny země a v nich on hlavou. K udržení sebe na výši své slávy a moci, udělal si kolem sebe smečku pochopů, nazval se vladařem a pochopy tyto vládou, zemi které vladaří státem.

Poněvadž k udržení úcty k sobě, je třeba, aby národ či občanstvo před ním mělo strach, tu uměle udržován celý aparát k zastrašení. Postaveny kriminály, a běda tomu, kdo by neklaněl se svému tyranu. K udržení své slávy, nechá provádět různé komedie, jako korunovace a pod.

Každý státní občan je násilím nucen sklánět šíji svou před tím nejvyšším — tyranem, kterého halí panovnický plášť a kryje hruď, v níž buší katanské srdce zvířecí.

ON, je osobou nedotknutelnou a podle přání jeho a jeho pochopů, již různými tituly a hodnostmi se honosí, musí se pohybovat celý stát.

Ať to stát monarchistický, republikánský anebo kantonální, každý je více méně despotický; ať jemu vládne tyran korunovaný, prezident nebo správa kantonální, všude trpí občanstvo pod tíhou naň vložených povinností, ke kterým je nuceno násilím.

Každý stát opírá svoji moc o spoustu, k jeho zájmu upečených zákonů, které opět chrání horda uniformovaných státních pacholků, kteří na účet občanstva jsou vydržováni.

Moc, kterou veškeré státy používají, je nabyta oloupením občanstva o jeho volnost, k čemuž napomáhá naboženství.

CÍRKEV. Každá víra opírá se hlavně o hloupost svých věřících a ta nejlepší nestojí za nic. Její, ať kterékoli, hlavní snahou je, udržet lidstvo v zatemnělosti a bludech, k čemuž jim velmi vhodně slouží ono veliké nic, čemuž dali jméno bůh. Lid donucen je neslýchanými ukrutnostmi a bídáctvím kněží tomuto nic věřit, jemu se klanět a hlavně se bát. Za účelem dosažení toho, vymyšleny ty nejblbější hlouposti a nesmysly, líčeno jemu (lidu) posmrtné nebe, když „hodným” pobožným, tj. otrocky poddaným bude, před klérem a svrchu jmenovanými bestiemi v prachu plazit se bude a ne-li pak, až vlasy vstávaly, strašen byl ohněm a hrůzami pekla, v čemž se lživá kněžská spřež znamenitě vyzná. Takováto výchova lidu, sloužila velice státním kreaturám k duhu, neboť měly otroky již od útlého věku odchované a proto vysoce si vážili těchto náboženských „umělců”, kteří pak společně s prvými ze hlouposti lidu těžili a své panství utvrzovali.

Není jednoho bídáctví a lumpáctví, kde by nehrál roli jich vybájený bůh. Bůh na nebo monarcha na zemi, mají být dvě bytosti, před nimiž se člověk má třást. Jaký to za prvé nesmysl, bát se ničeho a za druhé, klanět se člověku, který naprosto zasluhuje odkopnutí, neboť nejen, že zbytečným, ale on je tyranem, neomezeným tyranem.

Pod rouškou náboženství páchány ty nejohavnějši ničemnosti, které stát v ochranu bere, a on musí, nebo jeden bez druhého neudržel by se ani krátký čas ve své výši.

KAPITÁL. Třetí mocný činitel ve společenském zřízení je kapitál, který opět opírá se o moc státní a náboženskou, a tím stává se podkladní jednotkou svrchu jmenované „trojice”. Stát, církev (víry) a kapitál jsou nerozlučně spojeny, ač každý sám o sobě tvoří vlastní jednotku. Avšak ani první, ani druhý, ani třetí by se sám o sobě nemohl udržet, a tu musí jeden druhému do rukou pracovat; jen touto jich prací společnou se udržují, na účet těch, kteří jsou tvůrčí silou.

Kapitál je dnes rozhodujícím činitelem ve světovém prohnilém rejdišti, a on je příčinou, že miliony lidstva trpí pod tíží jeho hrabivosti.

Nebýt však chráněn státem a náboženstvím, nikdy by nestál na výši na jaké stojí dnes. Kapitál, tj. soukromý majetek nabyt je zlodějstvím, loupeží a vraždami, ke kterým stát přispívá a kněžstvo svým nebeským bláznem požehnává. Když my ale pohlédneme na hnusnou práci těchto ničemných institucí, jak oni houževnatě při sobě stojí a pak sledujeme-li vývoj jejich, tu oprávněně se hněv v nás bouří. Opíráme-li se o přímý zákon přírody, naskytuje se nám otázka: „Kde práva tato vzali?” Násilím jich nabyli!

Jestliže násilím, a práva ta nejmenší k tomu neměli, odsouzení hodni jsou. Jako oni společné pracují na udržení se, tak je povinností naší, společně proti nim se opřít. Násilí dá se odstranit opět jen násilím. Jako potentáti, kněžstvo a kapitál celosvětově o své udržení společně pracují, tak i my, jimi ujařmení, musíme celosvětově pracovat na dobytí si svých práv, zaručených nám přírodou.

Stojíce na půdě anarchismu neznáme žádných knížat, králů, císařů, prezidentů, ani žádných vylhaných bohů a jejich sluhů, papeže a ostatní kněžské spřeže, tím méně někoho, který sobě nepoctivým právem vlastní jakýkoliv soukromý majetek. Neznáme jakýchkoliv autorit, tím méně zákonných. Nespoléháme , že by kdy lidu co dobrovolně dali, jak slepá sociální demokracie, vedená několika demagogickými prospěcháři.

Vlastní síla, je rozhodujícím činitelem, na zboření prohnilého zřízení a jen promyšlená revoluce je schopna slavit vítězství nad tyranií. A k této je nevyhnutelně třeba řádné průpravy a správného vychování lidstva, co je účelem anarchismu a přirozené povinnosti každého jejího stoupence; ano všech těch, již pod jařmem otrockým nuceni jsou trpět, ať dělník fyzicky nebo duševně pracující, ať rolník nebo živnostník, vůbec všichni, kteří cítí nevolnický útisk, ať pak to muž nebo žena.

Z před uvedeného, krátkými slovy naznačeného jasně vysvítá co jsou stát, církev a kapitál, a tu vidíme, že jsou původci veškerého společenského zla, a že neoprávněně postavily se tam, kde stojí, a nás na místa revoluční pohnaly, a tu naší první povinností je starat se o to, co nejdříve stvůry tyto odstranit.

My komunističtí anarchisté vzali jsme si za úkol, lidstvo vymanit, neboť záleží nám, aby proletář proletářem nebyl, aby každý kdo je společnosti lidské užitečným, žil život jiný, život odpovídající jemu samému a ne, aby vykonával práci, při které hyne, pro několik líných lupičů a vrahů.

Poněvadž víme, že jen v anarchisticko-komunistickém zřízení je možno aby bylo lidstvo šťastné, blažené a spokojené, tu se stavíme na stanovisko otevřeného boje revolučního, proti každé tyranii. My však velmi víme, že boj tento není tak snadný a že k němu, má-li být úspěšný, je třeba rozhodné práce, upřímnosti a energie.

Proto pracujme všichni po celé zeměkouli, bez odstrašení na poli revolučním a budiž nám heslem: „Volnost a Svoboda”, a pracujme rychle, aby zhynuly stát, církev i kapitál.

Karel Rosák (1866 -?) byl rodákem z Brandýsa nad Labem. Původně se vyučil pokrývačem. Již v Brandýse organizoval dělníky do vzdělávacího spolku. Počátkem devadesátých let se stal jedním z předních anarchistických komunistů v Čechách. A především obětavým redaktorem slavného anarchistického časopisu “Omladina”, který vydával při svém pobytu na Mostecku. Později stál u vydávání anarchistického časopisu “Proletář” v Liberci. Za svoji politickou a publikační činnost byl opakovaně vězněn, jelikož byl úřady považován za hlavního předáka anarchistů na Liberecku. V roce 1896 založil s několika dalšími libereckými účastníky hnutí anarchistické výrobního družstvo “První dělnická pekárna”. Po dalším věznění a propuštění z vězení v roce 1898 byl vypovězen úředně z Liberce, a natrvalo se usadil v Červeném Kostelci.