CHCEME BÝT SVOBODNÍ! (Josef Nastoupil)

Jak mnoho již se napsalo o vykořisťování dělnictva kapitalisty, buržoazií, od doby, co hnutí dělnictva svou
literaturu vydávat začalo? Jak mnoho diskuzí se odbylo a odbývá, kde jen kapitalistická loupeživost se ostré kritice podrobuje a se tu i tam ten nebo onen mozololupič, jako největší dareba konstatuje. Toť ale vše! Druhý den ráno ten, kdo nad darebáctvím buržoáků rozhorlen pěstě zatínal, jde se skloněnou hlavou a bere opět jho na svá bedra, zapomínaje, že nejen se okrádat nechá, nýbrž dobrovolně dává mozololupiči příležitost ke krádeži, k zaokrouhlení nakradené práce.

Druhou, svým obsahem pozornosti hodnou otázku v dělnickém hnutí tvoří „budoucnost.” Píše a mluví se o tématu tomto mnoho, ba až přílišně mnoho; ten chce mít soustavu kolektivistickou, se sociálně demokratickým státem, onen zase volnou komunistickou společnost a konečně třetí nemůže pochopit, jak by bylo možným, na této zemské hroudě zavést „svobodu” bez všech vládních stvůr — společnost anarchistickou.

V řadách proletariátu zahnízdila se přespřílišně fixní myšlenka, zaměstnávající se „budoucností” a sice
budoucností, na kterou nám možno pohlížet jen zakalenou atmosférou — špinavé „přítomnosti”. Co pomůže nám vést diskuse o zřízeních „příští” společnosti, co je nám platné stanovení „vzoru”, dle kterých „snad” by se měly komunistické obce v budoucnosti reorganizovat, když jsme ještě neučinili ani krok skrz neprůhlednou mlhovinu otrocké poddanosti „přítomné” doby!

Buďsi; každý má „své” dobré právo snít o budoucnosti svůj vlastní sen, a sice tak pestrý, jak to jeho nervová konstrukce (čili vyspělost ducha) umožňuje; však stanovit „předem” vzor společnosti příští, zdá se mne až přes příliš smělým a zavádět o tématu tomto spory — je škodlivým. Kdo může dnes stanovit hranice, ke kterým se lidský duch, zbaven svěrací kazajky, která se mu dnes jako zákony a zvyky neustále utahuje — vyšine?

Opravujeme neustále „budoucnost”, zapomínajíce při tom na „přítomnost.” Nejbližší budoucnost, se kterou se máme zaměstnávat, ta se zahrnuje v jednom jediném slově — „SVOBODA” — svobodní chceme být — kdy? — inu v budoucnosti! (jelikož otročíme v přítomnosti)

SVOBODNÍ chceme být! Jak již praveno: my necháváme se „přítomně” okrádat, otročíme — sklánějíce svoje šíje, abychom navlékli na krk svůj jho z ruky naších tyranů a my, kteří ani o jediném paprsku svobody ani zdání nemáme, jelikož jsme nuceni neustále žít v tuhém poddanství podmíněném hospodářským složením stávající společnosti — my chceme konat to, co určeno lidskému duchu k činění, až bude volným, až na výhřevných paprscích slunce „svobody” vzroste ve velikána, jak nám dnes ani pomyslet není možné…

Naše práce je zde, nyní, hned! My poznali (a také již jsme poznat mohli), že jako „lidem” se nám od „lidí” bezpráví děje. My poznali, že bohatství, které se v rukou našich tyranů nalézá, je naše vlastní práce,
která nám byla ukradena; dále my poznali, že právě toto bohatství je oním činitelem, který nás v otrocké poddanosti drží. Naší prací je placen policajt, voják, soudce a každý, kdo stojí na stráži u zlatého telete — státu a kapitálu. Nuže, zde je záhada, kterou nám je třeba rozluštit, abychom dospěli k prahu, za nímž je nejblíže příští budoucnost naše „svoboda.” Máme-li tolik smělosti sahat do budoucnosti, chtějíce určovat společenský řád pro „dobu”, o které nám ani fantazie přibližně „pravý” obraz ve snu vykouzlit nedovede, tu můžeme mít také tolik smělosti, abychom jedenkrát se vzmužili a zalomcovali okovy na rukou našich. Proč přebíhat do dálné budoucnosti, když zde před námi leží práce, která vyžaduje veškeré naše síly, jak duševní, tak tělesné?

My nalézáme se ve věznici, a sice co odsouzenci na “celý” život. Co pomohou nám krásné sny o životě na svobodě, když na tuto svobodu jen hustě zamříženým okénkem koukáme? Nic, docela nic! Zde je třeba zjednat sobě nástroje na vylámání těchto mříží a pustit se s chutí do práce, až pak se budeme venku nalézat, až žádná mříž (zákon, vladař, atd.) nás od svobody dělit nebude, pak zajisté se dovedeme přizpůsobit okolnostem a časové době.

Nyní budiž našim heslem: „Chceme být svobodní”, nechceme žádnou vládu, byť by byla pod jakýmkoliv jménem a byť by toto sebe zvučnější bylo — vláda ať padne; ať padnou zákony a staré zlozvyky. To budiž naše práce nyní; až tuto vykonáme, pak teprve nám bude sáhnout a to „rukou volnou” na zařízení nové,
svobodné společnosti. Chtít nyní zařizovat budoucí společnost, podobáme se staviteli, který by stavěl těžký masivní dům na rašelinové bařině bez předchozích základů; on by mohl stavět neustále, ale jak by tíže přibývalo, tak také by stavba se do bařiny propadávala. To samé je stavbou příští společnosti. My musíme rozbahněný močál plný hniloby a takřka bezedný úplně vysušit, jinými slovy: my musíme stávající společenský nepořádek zničit, abychom naleznout mohli půdu pro pevné základy, ke stavbě příští společnosti.

Ani dobrý, nezavržitelný nákres ke stavbě příští „svobodné” společnosti nám není možné zhotovit, jelikož nemůžeme hledat polohu pro neřád stávající, který nám v jasném rozhledu brání.

Nuže, chopme se práce, hleďme abychom svým vlastním přičiněním nepomáhali udržovat stávající systém, což činíme, pracujíce pro naše vykořisťovatele, kteří z naších mozolů nejen dobrý, zahálčivý život vedou, ale zároveň naší vlastní prací nás násilně drží v poddanství. Když mohou oni zahálet a dobrý život při tom vést; nuže přemýšlejme, zda-li to také my nedovedeme.

Hleďme vypěstovat v lidu náhled, že čím více pracuje, tím méně má a tím více může být od našich tyranů ovládán, protože práce nahromaděná v rukou našich tyranů je zároveň tím kouzelným prutem, kterým se otroci komandují. Máme zmírat jako otroci kapitálu v továrnách, dolech a jiných otrokárnách, zde nám nemůže být těžkým chopit se zbraně a vybojovat sobě svobodu, volnost. Když zanecháme práce a chopíme se zbraně, zde najdeme pro první dobu dobře naplněná skladiště, která nám a našim rodinám poskytnou veškeré potřeby života; jen třeba dost vůle k tomu.

Nuže za dlouhou řadu let poznali jsme, že se na nás páchá zločinné bezpráví od lidí, kteří si vychytralostí nad námi osvojili moc; když jsme toto poznali, tedy sáhněme pevnou rukou do běhu přítomné doby, zanechajíc snění budoucnosti až pro dobu příští.

Tolik jsem chtěl říct o pojímání stávající skutečnosti, doufaje, že toto bude pohnutkou k dalšímu uvažování, čímž je možné — dle mého zdání — vzbudit trochu života v téměř usínající činnosti dělnického hnutí.

Zdroj: noviny českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1897)

Josef Nastoupil (1860 – 1947) patřil mezi významné české anarchistické komunisty již v Čechách, respektive ve Vídni, kde vydával anarchistický časopis „Volné listy“ do roku 1893. V politické činnosti pokračoval i v emigraci v USA, kam dorazil v roce 1896. Živil se jako stavební příručí. Působil nejdříve v Chicagu, kde psal články do časopisu „Duch času“. Po přestěhování do New Yorku psal pro anarchokomunistické časopisy „Dělnické listy“ (1893 -1898) a poté pro „Volné listy“(1890 – 1917), které mezi lety 1899 – 1903 řídil jako šéfredaktor. Svoje články podepisoval pseudonymy „Pepa“, „José Lipuotsanti“, „J. N. Červenověřský“ a „-il“. Byl zapojen do zdejších spolků českých anarchokomunistů. Byl zároveň členem anarchokomunistické celonárodní organizace Mezinárodní dělnická jednota – MDJ (1883 – 1900). Po jejím zániku působil v anarchistické skupině „Bezvládí“. V roce 1912 stál u zrodu České anarchistické federace v Americe.