CO JE ANARCHISTICKÝ KOMUNISMUS?

Vezměme nyní na vědomí, že existují lidé, komunističtí anarchisté, kteří jsou stoupenci takovéhoto uspořádání lidské společnosti, a že mezi těmito lidmi byli i mnozí učenci, kteří na toto konečné vybudování ideálu komunistického anarchismu a jeho odůvodnění vynaložili mnoho sil a vědeckého bádání. Připusťte tedy na chvíli, že je takový pořádek možný a uvědomte si spolu s námi, s jeho stoupenci, co by následovalo, kdybychom jej opravdu realizovali.

Jak jeho název ukazuje, je sloučením dvou společenských zásad – anarchie, tedy v překladu bezvládí, zaručující největší možnou osobní svobodu, a komunismus, poskytujícího krajní možnost uspokojování potřeb.

Anarchismus znamená společnost bez útočného násilí (člověka proti člověku), tedy samozřejmě bez represivního a donucovacího aparátu státu, zákonů a všeho, co z nich vyplývá v níž veškeré vztahy mezi lidmi řídí se jedinou zásadou, že „uzavřené smlouvy musí se dodržovati“. Násilí v takovéto společnosti lze ospravedlniti jenom obranou.

Jeden ze známých anarchistů John Henry Mackay to přeložil: „Anarchie jest nepřítomnost násilí. Totiž útočného násilí. Anarchie je společnost, v níž není vůbec útočících, tedy společnost bez forem násilí. Násilí je všude, kde je ovládání. Tedy společnost bez donucovacích prostředků“. Spisovatel S.K.Neumann to kdysi řekl: „Anarchie toť pořádek.“

Tedy anarchismus je politická teorie, která anarchii, tj. Bezvládí, tedy onen stav politického usilování přivést si uložila, který odstraní panování individua nad individuem. Anarchisté jsou příslušníci stavu bez vlády – bezvládí, nikoli však bezřádí. Ti, kteří lámou dnes kopí proti nám často schválně, někdy z opravdové, až uznání hodné nevědomosti, užívají zhusta jména anarchie jako symbol nepořádku a chaosu. Opravdu vzdělaný kritik by se styděl tak mluvit. Vždyť „bezvládí“ a „bezřádí“ je velmi značný rozdíl!

Anarchie – zcela správně řečeno, je právě pořádek. Ona není ničím více, nežli odstraněním nepořádku, špatnosti a vrcholu vší mizérie otroctví, nesvobody, stavu, kde nade mnou, rozumným člověkem, má stát nějaký poručník, šéf, velitel či vůdce. Pro člověka rozumného, anarchisticky orientovaného, je něco přímo úžasného někoho poslouchat. Proč? Vždyť ten člověk má tělo jako já, nohy, ruce, hlavu, proč já bych měl jeho poslouchat? Je učenější, vzdělanější? Ne, jde především jen o například gesto vlády, peníze, státní znak, talár soudce, atd. …Vše zkrátka jen pod pohrůžkou moci, násilí a represí. Anarchismus spěje k bezvládí a rovnosti – ke svobodě.

Komunismus je zrušením veškerého soukromého vlastnictví na předměty výroby (továrny, doly, hutě, půdu, domy apod.). Za své smím v komunistické společnosti prohlásit jenom to, co sám potřebuji pro svou osobu, jako oděv, příbytek s jeho zařízením (pokud sám stačím na udržování jej v pořádku nebo pokud jej potřebuje moje rodina). Tedy v komunistické společnosti nemůže nikdo vlastnit několik domů, vlaky, lány pole atd., jelikož současný stav anarchie nedovoluje držet si služky, podřízené zaměstnance vůbec, kteří by obsluhovali a dělali otroky pro pohodlí druhých. Výroba v komunistickém řádě se řídí zásadou: „Od každého dle jeho schopností.“ Spotřeba – „Každému dle jeho potřeb z toho, čeho je dost. Čeho je málo, tedy tolik kolik na žadatele vzhledem k počtu zboží připadá“.

V komunismu a socialismu je vůbec nejdůležitějším pojmem vlastnictví. Je konečnou podmínkou pro to, aby nějaký hospodářský systém nesl jméno komunistický. Opírá se o jednoduché uvažování, jako například: člověk jakožto výtvor přírody nemůže být motivován právem na vlastnictví majetku. Pouze jeden druh vlastnictví je přípustný. Ten, který si vynucují naše potřeby. Proto máme právo využívat jen to, co potřebujeme a budeme potřebovat. Pak vše nepotřebné, co si přivlastňujeme je krádež. Vše co je kolem nás je prací všech lidí a ne jednoho člověka, soukromé vlastnictví je tedy věc natolik nespravedlivá, že je příčinou majetkového , tedy třídního rozdělení společnosti a je příčinou bídy, chudoby, hladu a utrpení jedné skupiny lidí na prospěch hojnosti, bohatství, nadbytku, sytosti a štěstí druhé, podstatně menší lidské skupiny.

Sledujeme-li vývoj tohoto širokého myšlenkového hnutí, které nazýváme socialismem, tedy volným komunismem jehož ideje šířili velké osobnosti … vidíme sice, že se dělí na dva hlavní proudy, na směr autoritářský, státní, centralistický a na směr antiautoritářský, svobodářský, federativní…

Rozdíl mezi těmito dvěma socialistickými směry výborně vystihl Karel Vohryzek ve své brožuře „Abeceda anarchismu“ z roku 1899, kde je například psáno: „Chtějí-li nadpanství státu, zavrhujeme my panství vůbec. Proti jejich snaze, aby stát vše do svých nešikovných rukou přejal a zmonopolizoval, stavíme boj proti monopolům vůbec. Ovládanou třídu chtějí učiniti vládnoucí, my si přejeme, aby nebylo vůbec tříd. Mají-li zálusky regulovati a panovati, chceme my naopak dosíci nejmenší míru regulování a panství. Hrozí-li oni despocií státního socialismu, vidíme my přicházeti svoje příští, svobodu. Praví-li oni: statky a půdu státu. Doly státu. Nástroje státu. Voláme my: statky a půdu jejich vzdělavateli. Doly horníkovi. Nástroje dělníkovi. Výrobek výrobci.“

Rozumná společnost se pokouší uspokojit všechny tím, že uspokojí jejich potřeby ať už pracujících nebo těch, jenž nemohou pracovat. Proto také bez ohledu na druh práce, kterou kdo vykonává, má každý právo podle míry svých potřeb využívat společný majetek.

Anarchistický komunismus je spojení, které by mělo zaručovat svobodu jak celku, tak i jednotlivých individuí v něm. Neomezuje se na zachování státu, který vždy soukromé vlastnictví hájí a je monstrem represí a násilí a není také omezen na nějakém slepém individualismu stirnerovského typu.

Jak však k takovéto společnosti dojíti? Anarchokomunisté na parlament nespoléhají, ten je samozřejmě sloupem státu. Jejich bitevní plán musí směřovat k vytvoření takových poměrů, aby se anarchistická škola stala co nejdříve možnou. Jednu z hlavních cest boje, kterou používají komunističtí anarchisté je permanentní zrevolucionizování odborů za účelem provedení velké stávky a využití všeho, co by jejímu přiblížení mohlo prospět. Za tímto účelem zakládají odbory buď nové, nebo se snaží vnikat do odborů nynějších za účelem šíření mezi nimi: a) vědomí škodlivosti kapitalistické společnosti, b) vědomí nutnosti její změny cestou generální stávky a přímých akcí vůbec, c) šíření vhodného anarchistického tisku, d) uplatňování revolučního syndikalistického boje za vymáhání požadavků dne.

Vlastní úsilí musí se soustředit na proniknutí masy pracujících a dělníků ideou generální stávky, jako hlavní a rozhodné zbraně dělnictva. Jenom spoléhání na vlastní síly, a ne na parlament či vyjednávání s majitelem, je jedině správná cesta, kterou se proletariát osvobodí. Proto těžištěm vlastní činnosti anarchistů musí být hlásání rázných přímých akcí (demonstrace, stávky, blokády, sabotáže, obsazování úřadů, generální stávka), které mají dáti pracujícím moc a možnost státi se pánem svého osudu a zařídit společnost dle svého, svobodnou.

Co bude, až vláda, donucena revoltujícím lidem odstoupit, prohlásí že předává moc lidu? Tím počne sociální revoluce. Kdy však skončí – nelze odhadnout. Dělnictvo se musí zmocnit zbraní a zajistit podstatné úkoly: 1) zajistit revoluci před živly podvratnými, 2) přikročit ke přeměně kapitalistického řádu cestou zajištění blahobytu pro všechny pracující, 3) přikročení k okamžitému vybudování anarchistické volné školy a zajištění, aby pracující v revolučních oblastech ovládli majetek a výrobní prostředky a začali s výrobou.

Je nutné, aby revoluce nebyla vedena jen materiálně, jak se často stávalo, ale revoluční směřování musí být v pracujících zakotvena i duchovně. Lidé musí být vedeni k čestnosti, vzájemné solidaritě, zodpovědnosti celku. Je třeba, aby členové této společnosti spatřovali své štěstí ve štěstí bližních. Všelidská solidarita musí překonat osobní zájem každého… K tomu se však lidé musí vychovávat neustále a ne čekat na nějakou revoluci myslí lidu, jak míní někteří z anarchistů.

Cesta k anarchii a komunismu nebude zadarmo a nebude procházka růžovým sadem, nebuďme idealističtí, bude i násilná – která také není. Avšak jak výstižně napsal S.K.Neumann v roce 1905- „Vládnoucí třídy a stavy provozují své násilnosti v nesmírném rozměru a s brutálností ničím nezastřenou. Je pak zcela přirozeno, že i obranný terorismus tříd a stavů utlačených a vykořisťovaných přiostřuje se a hledí zorganizovat své síly k definitivnímu útoku… Tedy na jedné straně terorismus vládnoucí, násilnické realizování divoké touhy po moci na úkor kohokoli a čehokoli, na druhé straně pak terorismus revoluční, sebeobrana vyděděných, která logicky vzrůstá v zápas za sociální svobodu a harmonii“.

Dnes se slovo komunismus stalo postrachem nejen těch, kteří mají velké majetky – kapitalistů, ale často i těch, jimž jedině může pomoci… Toto byl jen stručný výklad a je jen na vás jak si vše vyložíte. Cest je mnoho, řešení je jen jediné!

Převzato z již nefungujícího webu AKA (Anarchokomunistická alternativa), zpracoval MS z časopisu „Svobodná práce“ č. 12 (1998) vydávaného Federací sociálních anarchistů.