Přinášíme úvahy nad reformistickými a militaristickými tendencemi v českém anarchistickém hnutí z pera členstva Ostravské anarchistické federace, se kterou se názorově shodujeme.
Po vypuknutí války na Ukrajině se u některých anarchistů a anarchistek (as nimi spřízněných levičáků) objevily podivné proválečné tendence. Jejich obhajoba spočívá v tom, že se snaží přizpůsobit anarchistické ideje současnému politickému kontextu, anarchistvo vycházející z původní sociálně-anarchistické tradice naopak obviňovali ze sektářství a dogmatismu. Podíváme-li se na tyto postoje (nejčastěji propagované ze strany AF) podrobněji, zjistíme, že v sobě obsahují do očí bijící rozpory az důvodu ideologické nekonzistence jsou dlouhodobě neudržitelné.
Prvním z rozporů je údajná snaha „naslouchat hlasům místních“ . To by ale znamenalo, že drtivá většina ukrajinských mužů je ochotna v zájmu státu naběhnout do zákopů. Realita je ovšem jiná. Mobilizaci se vyhýbají miliony Ukrajinců, jen do zahraničí jich uprchlo na 650 000. (V samotné Ukrajině zahodilo zbraň a uteklo od svých jednotek na 200 000 dezertérů – pozn. ČAS). Neměli by tedy prováleční anarchisté naslouchat zejména těmto hlasům? A pokud je tedy cílem těchto anarchistů porážka Putinovského impéria metodami konvenční války, neměli by být podle této logiky dezertéři ke vstupu do armády donucení silou? Pokud ano, jak to udělat? Udávat dezertéry orgánů státní moci? Pokud by měla být naopak účast v armádě dobrovolná, jak potom dodat na frontu dostatek mužů? Měla by se snad AF z pohodlí klávesnic připojit k vládní náborové kampani?
Otázky, které pokládáme, jsou samozřejmě řečnické a značně nadsazené; ukazují však, že zaujetí reformních stanovisek s sebou nese neřešitelné rozpory. V rámci „efektivity“ boje proti Putinově invazi pak logicky musí následovat rezignace na sociální revoluci (ta by nahrávala Putinovi), mlčení o zločinech ukrajinského státu (to by také nahrávalo Putinovi) či „dočasné“ zastavení kritiky mocenské hierarchie či vykořisťování pracujících třídy. Jakákoli nejednotnost „demokratického“ tábora přece posiluje pozici nepřítele. Reformistický anarchismus se pak vědomě či nevědomě dostává do falešné dichotomie „buď jsi s NATO, nebo s Putinem“. Jiné způsoby k zastavení válečné mašinerie jakoby ani žádné neexistují.
Tím se dostáváme k druhému rozporu, což je způsob, jak proti válce bojovat. Někteří anarchisté a anarchisté věří, že když budou posílat peníze na budování válečné infrastruktury, pomůžou ukrajinské armádě k vítězství, Rusko kapituluje a válka končí. Tento postoj je nesmyslný hned z několika důvodů. Třeba kampaň AF, jejímž cílem bylo dodat na Ukrajinu terénní vůz , válečnou spirálu spíše roztáčela, než aby sypala do válečného soukolí písek. V solidární sbírce se podařilo vybrat na 140 000 korun, což je v českém prostředí, kde má anarchistvo problém shromáždit pár stovek na členské příspěvky vlastních organizací, poněkud podezřelé. Vzhledem k tomu, že dnes má běžný provoz kvůli inflaci problém vyjít na konci měsíce s výplatou, je otázka, kdo kampaň tak štědře zasponzoroval. Představme si však hypotetickou situaci – hnutí zafinancuje auto, které dopraví pár vojáků na frontovou linii a během pár dnů skončí teréňák rozstřílený v příkopě. Co dál? Další sbírku? Když si uvědomíme, že válečný průmysl spolyká denně několik milionů korun na obou stranách konfliktů, má vůbec něco takového vzhledem k finančním možnostem anarchistického hnutí smysl? Nedalo by se sto tisíc využít efektivně? Co třeba poslat je ruskému soudružstvu , které díky této finanční páce vypálilo desítky náborových středisek či vykolejilo stovky vlaků s vojenským materiálem? Nebo podpořit dezertéry na obou stranách konfliktu a ukázat, jak je nesmyslné namířit zbraň proti lidem, které jsme v životě neviděli, a kteří nám nic neudělali, jen proto, že nás někdo oblékl do uniformy a přikázal nám to? A co finančně podporovat protivládní hackery, kteří budou napadat ruské nebo ukrajinské vojenské servery? Na otázku, který způsob protiválečných aktivit je efektivnější a smysluplnější, nechť si každý odpoví sám.
Představme si, že by podobný reformistický hrdý anarchistického hnutí existoval v roce 2003. Tito lidé by bezesporu posílali americkou armádu do Iráku terénní auta, protože Saddám Husajn je přece diktátor a potlačuje lidská práva, navíc prováděl invaze do suverénních zemí. George Bush by byl jistě hodnocen za sice kontroverzního, avšak alespoň prozápadního a demokraticky zvoleného politika. Zní vám to hodně šíleně? Tak jak je možné, že se dnes nacházíme v analogické situaci?
„Vždycky jsem si myslel, že lidé podporují válku, než jsem zjistil, že někteří do ní nemusí.“
– EM Remarque, parafrázováno
Ostravská Anarchistická Federace, listopad 2024
Přidejte odpověď
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.