V pondělí 11. listopadu uplynulo 137 let od popravy chicagských anarchistů, které popravila vláda USA a zdejší kapitalisté jako nepohodlné předáky dělnického hnutí v boji za osmihodinovou pracovní dobu. Na tomto hnutí se aktivně účastnilo i několik tisíc českých anarchistů v emigraci v Americe. České anarchistické hnutí si jej kdysi každoročně připomínalo nejen smutečními slavnostmi, články v časopisech, poesií, ale na hornickém severu i zastavením práce – stávkou.
O vině odsouzených anarchistů vyvstalo mnoho pochybností, dodnes není jasné, kdo bombu hodil. Howard Zinn ve své knize Dějiny lidu Spojených států amerických naznačuje, že pachatelem mohl být Rudolph Schnaubelt, jakožto policejní provokatér, který bombu hodil jako záminku k perzekuci chicagského anarchistického hnutí. Policie zahájila okamžitě po krvavých událostech na haymarketském náměstí rozsáhlou vlnu zatýkání, která se týkala řádově stovek lidí – vesměs předních organizátorů hnutí, a to zejména těch, kteří nebyli rodilými Američany. Mezi zatčenými se tak ocitli také přední postavy českých anarchistů Jakub Mikolanda, František Novák, bratři Dejmkové či Josef Boleslav Pecka.
V Chicagu se rozpoutal doslova teror. V dělnických bytech, kancelářích a tiskárnách probíhaly razie, mnoho lidí bylo zmláceno. „Nejprve proveďte razie a až potom se zajímejte o zákon,“ veřejně doporučil policejním složkám státní zástupce Julius Grinnel, když se lidé začali dovolávat povolení k raziím.
Ze svědectví českých anarchistů Jakuba Mikolandy a bratrů Dejmkových víme také o policejních praktikách, kdy se je policie nejdříve po dobrém snažila přesvědčit ke spolupráci, aby svědčili proti svým anarchistickým kolegům. Policie jim slibovala dobrou práci a peníze, pokud budou křivě svědčit proti nim, tak jak se hodí policii. Zde však čeští anarchisté ukázali svůj čistý charakter, odmítli a nezradili ani své ideály, ani své přátele. Poté si čeští anarchisté zažili na policejní stanici peklo, mučení a bití bylo po několik dnů na denním pořádku, dokonce jim bylo vyhrožováno policisty, že je zastřelí bez soudu, a jejich těla se ztratí. Policie je však nezlomila. Protože byli nezákonně vězněni, musela je policie nakonec propustit, i když třeba Jakub Mikolanda byl deportován a držen v pracovním táboře skoro půl roku.
Většina zatčených byla propuštěna – deset z nich ale bylo obviněno. Jeden z nich nebyl nikdy dopaden a další svědčil pro obžalobu (ustoupil policejnímu teroru, jemuž byl vystaven ve vězení a přistoupil na dohodu); ze zbylých osmi bylo sedm přistěhovalců. Souzeni byli anarchisté August Spies, Michael Schwab, Albert Parsons, Adolph Fisher, George Engel, Samuel Fielden, Louis Lingg a Oscar Neebe.
Nikomu z obžalovaných se nepodařilo prokázat účast na hození pumy. V době, kdy byla hozena, byli už na místě jen Spies a Fielden. Anarchisté byli nicméně souzeni pro své revoluční názory – ty prý mohly ovlivnit i onoho pachatele. Proces byl tedy politický a politická byla i obhajoba obviněných. Jejich projevy se změnily ve vášnivá vyznání jejich anarchistického přesvědčení.
Přestože jim nemohla být prokázána žádná vina, bylo sedm z nich odsouzeno k trestu smrti oběšením. Díky masivní mezinárodní solidární kampani byly dva tresty smrti zmírněny na doživotí, ale celosvětové protesty stát nezastavily. Jeden ze zbylých pěti, Louis Lingg, spáchal sebevraždu v předvečer popravy. Další čtyři, Albert Parsons, August Spies, George Engel a Adolph Fischer byli 11. listopadu 1887 oběšeni. V dělnické historii jsou známi jako haymarketští mučedníci. Podle historiků se pohřebního průvodu zúčastnilo od 150 000 do půl milionu lidí a samotného pohřbu 10 až 25 000.
Přidejte odpověď
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.