PETR KROPOTKIN: ZÁKON A AUTORITA

Kropotkinův spis „Zákon a autorita“, který vyšel poprvé už v roce 1886 pod názvem „Law and authority. An anarchist essay“ jako brožura v nakladatelství „Price Threepence“ Willama Reevese v Londýně. Pro popularitu byla stejným nakladatelstvím podruhé vydána v roce 1900.
Přirozeně byla přeložena do dalších jazyků, a také do češtiny. Stalo se tak v roce 1893, kdy byla z angličtiny přeložena do českého jazyka a publikována nejdříve na pokračování v časopise „Volné listy“ vydávaným českými anarchisty ze skupiny „Bezvládí“ v emigraci v USA. Ještě stejný rok pak byla vydána jako brožurka v rámci „Mezinárodní knihovny“, této skupiny.

——————————————————————————————————————–

„Když panuje nerozum v lůně společnosti a vědomí nachází se ve zmatenosti, bývá hojnost zákonů. Lidé očekávají vše od zákonodárství a každý nový zákon bývá další příčinou nespokojenosti; oni snaží se neustále požadovat od zákonodárství to, co může pocházet jenom od nich samých, od jejich vlastního vzdělání a jejich mravnosti“.

Nebyl to žádný revolucionář ba ani reformátor, který toto napsal, byl to právník Daloz, spisovatel sbírky francouzských zákonů, která je známá pod jménem „Repertoir de la Législation“. A přece tyto řádky, třeba byly psány od muže, který sám je zákonodárcem, úplně vyjadřují nesmyslný stav společnosti.

Ve stávající společnosti bývají nové zákony považovány co hojivý prostředek vůči všem škodám. Místo aby bylo zlepšováno samo, co je špatným, bývá požadován zákon, aby zlepšil zlé. Nesjízdnou-li je cesta mezi dvěma vesnicemi, tu praví rolník, že „by měl stávat zákon o cestách.“ Hlídač polí nebo obecní dráb, který využívá poníženost těch, kteří berou ohled na jeho autoritu, urazí-li někoho, bývá ihned říkáno: „Měl by existovat zákona, který by drábům předpisoval více zdvořilosti!“ Obchod a hospodářství poklesly: „Potřebujeme ochranného zákona,“ volají ihned hospodáři, chovatelé dobytka, obilní obchodníci atd. až k hadráři; každý chce mít zákony k ochraně jeho zájmů. Utrhuje-li zaměstnavatel na mzdě, prodlužuje-li pracovní dobu atd. ihned volají dělničtí poslanci anebo ti, kteří by jimi chtěli být: „že je zapotřebí zákonů, které by vše urovnaly.“, místo co by měli říct dělníkům, že existuje mnohem účinějšího vyrovnávacího prostředku: kapitalistům vzít to, o co dělníky obrali.

Zkrátka, zákony bývají požadovány pro každou záležitost. Zákony o cestách, o módách, vzteklých psech, neřestech – zákony vůči všem škodám, které jsou následkem lidské lhostejnosti a zbabělosti.

My všichni jsme zkaženi vychováním, které v nás od dětství umrtvilo existenci myšlení a vyvinulo vědomí poníženosti před autoritou; my jsme zkaženi existencí nalajnovaných zákonů, které řídí všechno myslitelné: porod, vyučování, duševní vývin, lásku a přátelství atd., tak, že když to tak dál půjde úplně ztratíme, veškerou iniciativu, veškerou schopnost samostatného myšlení a posouzení. Lidé, zdá se, že dnes už nejsou schopni pochopit, že není možné žít jinak nežli pod panstvím zákonů, ozvláště když tyto byly usnešeny od „zástupců lidu“. Ba i potom, když se zbavili starého otroctví, bývá jejich prvním, aby zase uvalili na sebe zákony. „Rok první svobody“ netrval nikdy déle než-li jeden den, jelikož druhého dne zase bylo postaráno o zákony a autority.

Ve skutečnosti opakují-li vladaři od tísíciletí vždy a věčně jen tento výrok: „Úctu před zákonem, poslušnost autoritě!“ Otec i matka vychovají jejich dítky v tomto smyslu, škola upevní tyto zvyky, několika chytře volenými úlomky pochybné vědy dokazuje jejich nutnost. Z „poslušnosti před zákonem“ bývá učiněn obřad. Reky vytvořených „dějin“ bývají ti, kteří jsou poslušni zákonům a tyto hájí vůči povstalcům.

Později, když člověk vstupuje do veřejného života, bývají mu pomocí literatury zcela vštípeny tyto předsudky. Díla, pojednávající o dějinách, politice a hospodářství jsou přeplněné touto „úctou k zákonům“. Ba i přírodověda stala se poplatnou, jelikož byla zavedena mluva vzatá z bohosloví a autoritarismu a rafinovaným způsobem pomátla náš rozum, jenom za tím účelem, aby v nás udržela vážnost před autoritou. Hůře však počínají si časopisy. Nestává snad jediného článku, ve kterém by nebyla propagována „úcta před zákonem“, třeba i denně na jiných místech byla potvrzena blbost zákonů a ukázáno, jak zákony od těch, kterých úlohou udržovat je v právoplatnosti, bývají zašlapány v kal. Zotročilost před zákonem stala se cností a já velmi pochybuji, že by bylo jenom jediného revolucionáře, který by nebyl býval v mladosti obhájcem zákona naproti tak zvanému jeho nadužívání, co je přece jenom nevyhnutelným následkem samotných zákonů.

Umění pěje ve sboru tak zvané vědy. Hrdinové sochařství, malířství a hudby kryjí zákon svým štítem; stojí rozohněnýma očima a rozchlypěnými nozdry, připraveni každého, kdo by se odvážil hýbat zákonem, probodnout svojí dýkou. Jemu stavěn chrám, jemu dáno nejvyšší kněžstvo, o který se neodváží zavadit ani revolucionáři; když však revoluce jednou smetla všechna tato zařízení, tu je to zase jenom zákon, prostřednictvím kterého hledí posvětit všechna tato díla.

Spletený nesmírný počet měnících se předpisů (zákonů), který nám zanechal otroctví, nevolnictví a přikázanost, feudalismus a království, zastupuje onen bájný obětní kámen, ke kterému byly vlečeny lidské oběti a jím uhnětený člověk neodvážil se pohnout ze strachu, aby nebyl rozdrcen bleskem z nebe.

Ozvlášt počátkem panství buržoazie – od doby velké francouzské revoluce – byl tento obřad zaveden nejrozhodněji. Za starého panství mluvilo se velmi málo o zákonu, vyjma když Montesquieu, Rousseau, Voltaire a j. postavili ho co protivu královských vrtochů; lidé byli drženi k tomu uposlechnout rozmarům krále nebo jeho lokajů pod trestem oběšení nebo uvržení v žalář. Během revoluce však jako i po ní učinili k moci se dostalí advokáti jak jen mohli, aby upevnili zásadu „zákonitosti“ a na ní zbudovali jejich panství. Buržoazie přijala toto co erb, co záchrannou kotvici, co štít vůči býku – lidu. Kněží přispíšili si ji hned prohlásit za svatou, aby zachránili chatrnou jejich kocábku, které hrozilo zrtoskotáním na vlnách lidové bouře. Lid přijal konečně to samé rovněž za „pokrok“ naproti libovůli a násilnému panování minulosti.

Chceme- li tomuto porozumět, musíme se vcítit do 18. století. Víme-li, jakých ukrutností se tehdejší dobou všemocná aristokracie a duchovenstvo dopouštěli na mužích a ženách lidu, tu musí člověku krvácet srdce, aby porozuměl tomu kouzlu, jaké tyto fráze: „rovnost před zákonem“ a „poslušnost před zákonem bez rozdílu rodu a majetku“ byly schopny vyvolat u lidu a chudých. On se kterým bylo až dosud nakládáno hruběji, nežli s dobytkem, on, který vůči tomu nejprotivnějšímu jednání šlechty nikdy žádného neměl anebo nenalezl práva, vyjma že se pomstil usmrcením na svém trápiteli a sebe pak také nechal pověsit, on viděl se těmito pravidly v jeho osobních právech, v teorii alespoň, za rovného uznán se šlechtickým pánem!

Ať byl už tento „zákon“ jakýkoliv, on slíbil „pány“ a „roby“ učinit stejné, on vyhlásil rovnost před soudci. Dnes víme, že tento slib byl lží, v tehdejší době ale zdál se být pokrokem. Proto opírají se ochránci ohrožené buržoazie, Robespierrové a Dantonové, na filozofické spisy Roussea – a a Voltaira a proklamují „úctu před zákonem, který je stejným pro všechny. Lid, kterého revoluční vzpružnost vzhledem k silně organizované buržoazii vždy více ochabovala, spokojil se s tímto kompromisem. On sklonil šíji pod jho zákona, aby se vymanil z násilného panství šlechty a kněží.

Od té doby nepřestala buržoazie ve vykořisťování těchto pravidel, které se zásadou zastupovací vlády tvoří celou filozofii jejího panství. Ona učí ji ve škole, ona řídí svou vědu a umění podle této, ona podstrkává ji všude, tak jako zbožná Angličanka podstrkuje své motlitbičky pod okna a dveře. A ona pracovala tak dobře, že my dnes spatřujeme hnusné toto zřízení, jak lidé, kteří chtějí být volní, za jitra probuzení začnou povstání tím, že své vládce prosí za ochranu před zákony, které byly vytvořeny a zavedeny od vládců.

Čas a myšlení se nicméně od jednoho století změnil. Všude nacházíme buřiče, kteří něchtějí poslouchat zákonům. Blížící se pozdvižení lidu bude převratem a nikoli obyčejným vzbouřením, jelikož dnešní rebelové veškeré základy stávající společnosti, které až do dnes byly ctěny, obzvláště ale podrobí jejich kritice moderní modlu – zákon.

Oni rozebírají jeho původ a nachází zde buďto boha – výrobek bázlivosti divocha: hloupost, faleš, mrzkost, jako u kněží, kteří odvozují původ jejich nadpřirozeného – anebo krev a podmanění ohněm a mečem. Oni studují jeho povahu a nachází co zvláštní znamení: nehybnost.

Oni táží se, jak se zákon udržuje a spatří ohavnosti byzantinismu a bestiálnosti inkvizice, středověká mučení, bičemi rozšlehané lidské kůže, okovy, kleště a sekyry kata ve službě zákona; tmavé podzemní žaláře, bolesti, slze a proklínání mučených. – A dnes: Vždy ještě sekyra kata, šibenice, zadovky, žaláře.

Na jedné straně: spustlost zajatých, snížených až k zvířeti v kleci, v kterých je uduseno morální „já“; na druhé straně soudcové všech pocitů, které člověku dodávají důstojnosti, prostí, jako vyvolávači duchů žijícím ve světě plném juristických vrtochů, s blahocitem používajícím suchých nebo krvavých guillotin; bláznové s bezcitnou mrzkostí, kteří sotva mají zdání o propasti svého zneuctění, do kterého vzhledem k jejich odsouzením upadávají oběti.

Pak vidíme zástup zákonodárců, kteří vytváří zákony, bez toho aby věděl o co se při tom jedná. Dnes usnesou se na čištění města, bez toho aby měli nejmenší znalosti o zdravotnictví, zítra na ozbrojení vojska, bez toho aby znali pušky; oni dělají zákony o vyučování lidu a o učebních prostředcích, bez toho aby kdy byli v stavu, vlastním dětem dát řádného vychování anebo jim poskytnout jakéhokoliv vyučování: oni dělají zákony všeho druhu, nezapomínají však při tom trestu, kteří mají zaplatit ti chudí z nejchudších, anebo žalářů a galejních trestnic pro ty, kteří jsou tisíckrát méně nectnými nebo zločinnými, nežli oni sami – tito tvůrci zákonů.

My vidíme konečně žalářního pochopa, prázdného lidských citů, četníka, vycvičeného co krvilačníka, udavače a slídiče, kterými bývá všeobecně opovrhováno. Sprostota bývá povýšena za cnost a zvrhlost za soustavu; veškerým neřestem a špatným stránkám povahy lidské bývá nadržováno a bývají odměňovány – k vítězoslávě zákona.

Proto nevoláme: „Úctu před zákonem!“ ale: „Opovržení zákonu a všemu, co s tím souvisí!“ Na místo podlého hesla: „Úctu před zákonem!“ stavíme heslo: „Vzpoura vůči každému zákonu!“

Zákon je poměrně moderním výrobkem, jelikož lidstvo staletí a staletí existovalo, bez toho aby mělo psaného zákona. Poměry lidí mezi sebou byly z počátku urovnány podle zvyků a pradávných obyčejů, které stáří činily úctyhodným a kterým každý přivyknul tak, jak se naučil zaopatřování si potravy lovem, chovem dobytka a rolnictvím.

Všechny lidské společnosti prodělaly tyto prvopočáteční jevy a až do dnes nemá velká část lidstva žádného psaného zákona. Mnoho národů má dosud mravy, pradávné obyčeje – anebo „pradávná práva“, jak juristé praví – a společenské zvyky. To stačí jim k udržení dobrých poměrů mezi členy vesnice nebo obce. To samé platí u nás civilizovaných; stačí vyjít z našich velkých měst, abychom spatřili, že vzájemné poměry bývají urovnávány podle všeobecně přijmutých obyčejů a nikoli podle psaných zákonů.

Ruský, italský a španělský sedlák, ba i velká část obyvatelů Francie a Anglicka atd. nemá ani ponětí o psaných zákonech. Tyto vdírají se jenom do jejich života, aby jejich vztahy upravovaly k státu, kdežto poměry jejich mezi sebou, které jsou často velmi zapletené, bývají urovnávány podle pradávných obyčejů; dříve tomu bylo tak u všech lidí.

Zkoumáme-li trochu důkladněji obyčejnosti původních národů, můžeme pozorovat dva určité proudy.

Jelikož člověk nežil osamocen, vyvinuly se v něm jisté pocity a zvyky, aby udržel společnost a rozmnožil své plemeno. Bez společenského smyslu, bez solidárního uvedení v čin nebylo by spolužití, to nebývalo možným na žádný pád. Tyto pocity nevznikly ze zákonů, ale předcházely zákonům. Zároveň předcházely také všem náboženstvím; ba ony nachází se i u všech zvířat žijících společensky; vyvíjí se pomocí těch věcí samy sebou zrovna tak, jako zvyky lidí vyznačují pudem zvířat; berou svůj původ ve vyvoji, jakého je zapotřebí, aby se společnost udržovala v boji o existenci, kterému je podrobena.

Divoši přestávají se požírat navzájem, jelikož nachází prospěšnějším jakkoli se zdokonalovat, místo aby si dopřáli jednou za rok toto potěšení, sníst některého z jejich starých příbuzných.

V lůně kmenů, které jsou úplně nezávislými a neznají ani zákonů ani pohlavárů, jejich mravy byly popsány nesčetnými cestovateli, přestávají se příslušníci jednoho kmene navzájem potírat zbraněmi při každém sporu, jelikož zvyk pospolužití vyvinul zcela určitý pocit bratrství a solidárnosti; oni se raději obrátí na třetího, aby rozsoudil jejich spor.

Pohostinnost prvopočátečních národů, úcta před životem člověka, pocity vzájemnosti, promíjení slabým, obětování se za jiné, co zprvu bylo konáno za dítky a přátele, později za příslušníky obce čili kmene – všechny tyto vlastnosti vyvinuly se u člověka jako i u společenské zvěře dávno před zákony; jsou nepozůstalým následkem společenského života a žádné zvláštní vlastnosti lidí, jak tvrdí kněží a apoštolové hlásající stvoření.

Vedle těchto pro společenský život a k udržení člověčenstva potřebných zvyků a mravů vyvstávají ve spojování lidí ještě jiná přání, jiné náruživosti a následkem toho jiné mravy a zvyky: přání nad jinými vládnout jim a vnutit svoji vůli; přání, zmocnit se ovoce práce sousedícího kraje a posléze, bez vlastní práce opatřit se všemi požitky, zatímco otroci vyrábí to nejpotřebnější a jejich pánům opatřují veškerý příjemnosti a rozkoše – všechna tyto osobní, sobecká přání vytvářejí jiný druh obyčejů a zvyku; z jedné strany jsou to šarlatáni, kněží, kteří sami se osvobodili od ďábelské bázně, využávají pověru na jiných a snaží se rozšiřovat tuto bázeň; z druhé strany válečníci, kteří vychloubavě nabádají spoludruhy kmene nebo své obce k přepadnutí a plenění mírných anebo slabších sousedů, aby se vrátili zpět obtěžkáni kořistí a doprovázeni otroky.

Oba byli schopni těmto praspolečnostem vnutit jejich mravy a zvyky které jim – kněžím a válečníkům – byly výhodné; snažili se, aby zvěčnili toto jejich panství. Využili lhostejnost, strach a slepou důvěru mas – a dík stálému opakování těchto samých jednání – podařilo se jim konečně trvale upevnit tyto obyčeje a mravy, co pak tvořilo nejlepší podporu jejich nadvládě.

Za tímto účelem vykořisťovali napřed náklonnost zvyku, která je u člověka velmi vyvinuta a u dětí rovněž tak nápadně jako u divoké zvěře bývá k pozorování. Pověrčivý člověk obzvláště rozpakuje se něco stávajícího změnit a uctívá všeobecně to, co je starým. – „Naši otcové činili tak a vycházeli dobře, my jsme nebyli při tom také nešťastnými; čiňme to samé!“ Tak praví staří lidé k mladým, chtějí-li tito něčeho změnit.

Něco neznámého naplní všechny hrůzou; oni se raději věší na minulost, třebaže tato byla jenom bídou, utiskováním a porobou. Čím nešťastnějším je člověk, tím větší je jeho strach něco změnit, jelikož myslí, že tím více se stane nešťastnějším. Aby v něm byla probuzena touha k lepšímu životu, aby mohl zkoumat jeho staré obyčeje a tyto změnit, musí zavítat paprsek naděje, trochu blahobytu v jeho chýžku. Pokud tento paprsek naděje k němu nevniknul, potud není on zbaven poručnictví, jaké mají nad ním pověra a strach, potud setrvá raději v svém postavení.

Chtějí-li mladí něco změnit, činí staří povyk. Divoch nechá se spíše usmrtit, nežli aby pomohl změnit pradávné obyčeje svého kmene. Jelikož od nejútlejšího mládí bylo mu vypravováno, že to nejmenší zanechání stávajících obyčejů bude mít za následek neštěstí pro něj a celý kmen. Ba i dnes – nejedná mnoho politiků, hospodářů a tak zvaných revolucionářů pod tím samým vlivem, když se křečovitě věší na zmizelou minulost? – U kolika nezůstává největší starost v hledání toho, co zde už bylo? – Kolik revolucionářů není nic jiného, než-li zcela obyčejní opičenci minulých revolučních postav?

Tato náklonnost k uvyklému, která má svůj pramen v pověře, nedbalosti a zbabělosti, tvořila mocnost utlačovatelů za všech dob. Z počátku byla chytře využívána od kněží a válečných náčelníků, aby pro ně byly zvěčněny výhodné mravy a obyčeje.

Dokud náčelníkům stačilo obratné vykořisťování tohoto konzervativního ducha k potlačení individuální svobody, dokud byla nerovnost lidí takřka přirozenou, byla mocí a soustřeďováním bohatství zestonásobena, dotud nebylo zapotřebí žádných zákonů a soudních aparátů se stále a stále množícími se tresty naší doby.

Když se však společnost začala pomalu dělit ve dvě nepřátelské třídy – z které však jedna rozprostírala svou moc nad druhou a tato se naproti tomuto začala vzpírat – započal také boj. Vítěz pospíšil si, aby učinil své vítězství trvalým; vynasnažil se toto označit za neupiratelné, počestné, svaté atd.

Zákon vstoupí na obzor; požehnán kněžími, válečná stáda v jeho službě; poslušnost zákonu zjednat převezme vojenská autorita. Voják nachází v této své nové funkci zároveň jako další prostředek k upevnění své moci; neboť on neopírá se nyní pouze na hrubé násilí, on stal se ochráncem zákona!

Kdyby však zákon chránil jenom privilegia vládnoucích, byl by od masy lidu ztěžka uznán a šetřen; proto zákonodárci smísili oba hořejší zmíněné proudy dohromady: zásady mravnosti a solidarity, které se vyvinuly z obecného spolužití, a předpisy k zvečnění nerovnosti. Ve společenském životě nevyhnutelně potřebné zvyky byly chytráckým způsobem s mravy, vnucenými vládnoucí třídou, smíšeny: a od mas je pro oba stejná úcta požadována. Praví se tu v zákoníku: „Ty nemáš zabít!“ přispíšeno však k tomu připojit: „Dej císařovo císaři a co božího bohu“. „Ty nemáš krást“ praveno dále, vedle stojí však, že: „Ten, kdo by se zdráhal platit státu daně, propadne exekuci“.

Tento zákon si podržel svůj dvojitý charakter až do dnešního dne. Původ jeho pocházel v přání panovníků, jim zvěčnit výhodné starodávnosti. Charakter jeho je chytré smíšení společnosti užitečných obyčejů – které však nepotřebují být „zákonem“, aby byly respektovány – s jinými mravy, které jsou ku prospěchu jenom vladařům, mase však slouží ke zkáze a bývají udržovány jenom strachem před násilím.

Zrovna tak málo jako soukromý majetek, který je založen na základě podvodu, násilí, byl vyvinut pod ochranou autority, zrovna tak málo může si i zákon činit nároky na lidskou úctu. Povstalý z násilí a pověry, zavedený v zájmu kněžích, podmanitele (loupežníka) a vydírače (otrokáře, feudála, kapitalisty), zaslouží také v den, kdy lid rozdrtí své okovy, být úplně zničen.

My viděli jsme, jak zákon vznikl ze stávajících mravů a obyčejů a jak od svého počátku byl obratným smíšením užitečných a potřebných mravů a obyčejů s neužitečnými a zhoubnými. Tento dvojitý charakter rozhodnul i další vývin zákona u národů vždy více a více podřízených policii. Zatímco v zákonu obsažené jádro společensky užitečných obyčejů se během století přeměnilo jenom málo, vyvinul se druhý díl zákona – k prospěchu panující a ke zkáze opanované třídy – obrovsky. Jenom s těžkostí podařilo se urvat privilegovaným čas od času nějaký zákon, který předstíral pro vyděděné jistou ochranu anebo jen se zdál předstírat.

„Nejlepší zákony,“ praví Buckle, „byly ty, které předešlé omezovaly.“ Než bylo tu zapotřebí nějakých strašných namáhání, jaké proudy krve musely být prolity, když se jednalo o omezení zařízení, které lid udržovaly v okovech! – Aby odstranila poslední zbytky feudálního panství a nevolnictví, aby zlomila moc královské kamarily, potřebovala Francie čtyrleté revoluce a dvacetileté války. K odstranění toho nejnepatrnějšího šeredného zákona, který nám dala minulost, bylo zapotřebí desetiletí trvajících bojů a po většině bývají odstraněny teprve během revolučních period.

Nesčíselněkrát dokázali socialisté vznik kapitálu. Ukázali, že vznik jeho pozůstává ve válce a kořisti, otroctví a nevolnictví, podvodu a moderním vydírání. Dokázali, že tento, živen je krví dělnictva, pomalu opanoval celý svět. To samé musí činit ohledně původu a vývinu zákona. Všeobecný lidský duch, jako vždy předcházející jizebním učencům, dělá si už i o těchto dějinách vývinu svoji filozofii, kladoucí nejhlavnější známky.

Založen k ochraně kořisti z loupeže, podvodu a vydírání, prodělal zákon ty samé změny jako kapitál. Co dvojčata kráčely rukou v ruce, živíce se z útrap a bídy lidstva. Dějiny jejich jsou ve všech zemích Evropy téměř ty samé. Jenom v podrobnostech rozdílní, jsou oba tito činitelé v podstatě sobě úplně rovni. Je zapotřebí vrhnout pohled jen na dějiny vývinu zákona ve Francii anebo v Německu, a budou nám známy ty nejhlavnější proměny vývinu zákona všech zemí.

Ve svém vzniku byl zákon společenskou smlouvou. Zástupcové lidu dali na Marsově poli k této smlouvě jejich svolení. Májové louky švýcarských obcí jsou dnes ještě, vzdor všem změnám, jakých tyto utrpěly zavedením buržoazní civilizace a centralizace, upomínkou na tuto dobu. Ovšem nebývala tato smlouva také vždy přijata dobrovolně; bohatí a mocní vnucovali svoji vůli lidu už od starých dob; avšak setkávali se při jejich násilných přehmatcích aspoň s překážkami u mas lidu, které jim nechávali zakoušet dost často svou sílu.

Ve stejné míře, v jaké se na jedné straně církvi a na druhé straně feudálním pánům podařilo podrobit lid, mizelo také právo zákonodárství z rukou lidu, a přecházel na privilegované stavy. Církev moc jejich rozšířila. Na základě její nahromaděných bohatství mísila se vždy více a více do soukromého života, aby se pod záminkou spásy duše zmocnila porobených. Ostatně brala daně od všech tříd; rozšířila svou soudní moc, rozmnožila provinění a tresty a tím dále se obohatila, jelikož trestních poplatků přibývalo stejně se spáchanými přečiny. Zákonodárcové nemají žádných národních vlastností více: „téměř bychom si mohli o nich myslet, že pochází z nějakého církevního koncilu.“ Jak psal jeden známý dějepisec francouzského práva.

Stejně jako z jeho strany feudální pán rozšířil svou moc nad rolníky a řemeslníky z měst, byl zároveň soudcem, a zákonodárcem. Nacházíme-li ještě v desátém století stopy veřejných práv, pozůstávají tyto v závazcích vykonávání práce a poplatcích nevolníků a příslušníků na jejich pány. Zákonodárcové této doby byli hrstkou loupežníků, kteří se množili a organizovali k oloupení lidu, kterým byl tím mírnějšího smýšlení, čím více se věnoval orbě. Oni vykořisťovali v lidu žijící pocity práva k svému prospěchu, vyšinuli se na vykonavatele práva, učinili si ze zásad spravedlnosti pramen příjmů a zformulovali zákony k upevnění jejich vlády.

Poději sloužily zákony, sebrané a roztříděné, co základ našich moderních zákoníků. A zde mluví se ještě o uctívání zákona, o dědictví panošů a kněží!

První revoluci – revoluci obcí – podařilo se jenom částečně odstranit tyto zákony; listiny svobodných měst byly z většího dílu jenom kompromisem lenního panstva, biskupského zákonodárství a nových poměrů, které se vyvinuly v lůně obce. A přece: jaký rozdíl stával mezi zákony těmi a zákony dnešními! Komuna (obec) nedovolila si občany z důvodů politických zavřít anebo odpravit; spokojila se vypovězením těch a sbořením domů těch, kteří konspirovali s nepřáteli obce. Z většího dílu spokojila se při takzvaných „proviněních a zločinech“ s peněžitýmmi pokutami. I v dvanáctém století ještě tyto platily – dnes nacházející se v zapomenutí – zásady za tak spravedlivé, že celá obec převzala zodpovědnost za zločin, spáchaným jedním její členem. Tím považovala společnost „zločin“ spíše co neštěstí nebo nehodu – co až do dnes bývá míněním ruských sedláků – z této zásady vycházející, že vina každého zločinu spadá na společnost samu, oproti onomu biblí kázanému principu osobní msty.

Bylo k tomu zapotřebí celého vlivu byzantinské církce – která uvedla prožluklou ohavnost orientálských despotů v západní země –, aby u Galiů a Germánů byl trest smrti jakož i hrozné tresty, jakých později bylo použito vůči tak zvaným „zločinům“, mohla zavést; rovněž bylo zapotřebí celého vlivu římského civilního práva – výrobku hniloby římského císařství – aby byly zavedeny pojmy neomezeného majetku půdy, které vypudily původní komunistické zvyky.

Jak známo, nemohli se volné obce udržet, staly se oběťmi království. V stejné míře, jako království přibývalo na nové síle, upadávalo právo zákonodárství v ruce dvořanů. Provolání k národu bylo pak jen činěno, když se jednalo o schválení králem požadovaných daní.

Parlament, během dvou století jednou svolaný, podle nálady anebo rozmaru dvoru, mimořádné schůze radních anebo šlechticů, kde žaloby „poddaných“ byly sotva vyslechnuty od ministrů – to bylo zastupováním lidu v zákonodárství tehdejší doby. Později, když veškerá moc se v jedné a jediné osobě soustřeďovala a tato zvolala: „stát jsem já!“, byly od knížecích „tajných radů“ buďto podle fantazie toho kterého ministra anebo rozmaru nějakého blbého krále vyráběny výnosy, které musely být zachovávány pod trestem smrti od „poddaných“. Veškerá soudní ochrana byla zničena, celý národ byl poroben králem a hrstkou členů kráslovského dvora; nejstrašnější tresty, jako: lámání kolem, hranice, trhání ve čtvrtiny, muka všeho druhu – výrobky to chorých, fanatických mnichů a jiných střeštěnců, kteří se pásli na bolestech jiných – to byly této doby vzniklé „pokroky“ zákonodárství.

Velké francouzské revoluci náleží ta čest, že započala na rozbourání tohoto ohromného lešení zákona, které nám zanechaly absolutní království a nevolnictví. Avšak, když revoluce strhla jisté části staré stavby, předala se moc zákonodárství buržoazii, která z její strany ihned započala zase novou stavbu zákonů, aby se upevnila a zvěčnila její vláda nad masou. Ona vyráběla v její parlamentě zákony na zákony, a dotyčné papírové onuce hromadí se ohromnou rychlostí. Co však jsou, v základě vzato, všechny ty zákony?

Ten největší díl jich má jen ten účel, chránit soukromý majetek a pro z vykořisťování vzrostlá bohatství nová pole zabezpečit k vykořisťování, respektive poskytovat protekci novým formám kapitalistické loupeže, monopolu dráh, telegrafů aj. Jiné zákony mají v základě vzato ten samý účel, totiž udržení vládního stroje, který slouží kapitálu k přivlastnění si vyrobených bohatství.

Soudy, policie, vojsko, veřejné vyučování, finace – vše stojí v službě božství kapitálu. Vše má jen ten jeden účel, chránit kapitalisty při vydírání dělnictva a vydírání toto tak usnadňovat.

Byly by analizovány všechny vyrobené zákony od uplynulé doby pětaosmdesáti let, nenašlo by se nic jiného. Osobní ochrana, která co pravý účel zákona bývá předstírána, zaujímá sotva znatelného místa ve sbírkách zákonů, ačkoliv brutální anebo z náruživosti činěné útoky na osobu ve stávající společnosti vždy více a více řídnou. Jestli dnes bývá někdo usmrcen, tu stává se tak za účelem plenění, nikoli z osobní msty. Když se tedy tento druh zločinů neustále zmenšuje, tak není to díky zákonodárství, ale mravnímu lidskému vývinu. Odstraňte zítra všechny zákony dělané k ochraně osoby, zanechte každého stíhání pro zločiny vůči tělu a životu a počet těch ze msty nebo brutálnosti vykonaných atentátů na osobu nebude ani o jeden rozmnožen.

Namítne se nám snad, že byl od padesáti let udělán dobrý počet svobodnějších zákonů. Rozložme ale tyto a nalezneme, že nespočívají v ničem jiném, než-li ve zrušení starých zákonů, které nám zanechalo barbarství uplynulých století. Veškeré „liberální zákony“, všechny programy „radikálních“ dají se uzavřít v tyto slova: Odstranění těchto zákonů, které se staly závadnými samé buržoazii, a vrácení se k volným obcím 12. století „na všechny občany rozšířené“. Odstranění trestu smrti, porotní soud pro všechny zločiny (v 12. století stávalo mnohem liberálnější nežli dnes), volení soudcové, právo, dát veřejné hodnostáře v obžalobu, odstranění stálého vojska, svoboda shromažďovací a slova, svobodné vyučování atd. vše, co vydáváno bývá za vynález moderního liberalismu, není nic více nežli návrat k volnostem, které už existovaly, nežli církev a království dostalo lidstvo ve své drápy.

Je nejvyšší čas, abychom se více neklamali frázemi, ale aby nám bylo jasné, co vlastně jsou zákony. Ten zákon, který se při všem zavedení představil co sbírka společensky – přirozených zákonů a obyčejů, není ničím jiným více nežli udržujícím nástrojem moci bohatých zahálečů nad pracovitou masou. Jeho civilizační misie je dnes lichou; pro něj je jenom jedné misie: udržení vykořisťování chudých bohatými.

Toto je, co nás učí dějiny vývinu zákonů. A zde bývá ještě požadováno, abychom ctili zákony? – To nemůžeme a nebudeme činit – právě tak, jako neuctíváme kapitál – výrobek loupeže. První úloha revolucionářů 19. století bude spočívat v tom, že s veškerými stávajícími psanými zákony jako i vlastnickými tituly uspořádají autodafé (spálí je).

Milióny zákonů, které opanovávají lidstvo, rozpadají se, přísně vzato, ve tři hlavní kategorie. Ony mají účel: ochranu majetku, ochranu vlády a ochranu osoby. A výsledek bedlivějšího vyšetřování je: neužitečnost a škodlivost všech zákonů!

Socialistům není neznámo, co znamená „ochrana majetku“. Zákony vlastnictví nejsou dělány ani pro jednotlivce k ochraně požitku plodu jejich práce, ani k užitku společnosti; ony jsou naopak k tomu zde, aby jedněm dovolovaly ošidit druhé o díl jejich výtěžku práce a i obelstít celou společnost.

Udílí zákon ku příkladu pánovi tomu a tomu právo majetku na dům, který vystavěl za pomoci svých přátel? – Nikdo by mu v tomto pádu neupíral právo majetku. Ale zákon udílí mu opáčně právo na dům, který není výsledkem jeho práce a přátel, a ačkoliv tento dům nechal si stavět od jiných, kterým nezaplatil plný obnos jejich práce a vzdor tomu, že tento dům má sociální cenu, kterou by ani nemohl splatit, uděluje mu zákon práva na osobní držení věci, která všem, a nikomu však zvlášt nenáleží. Ten samý dům nemá ve středu Sibiře tu samou cenu, jako ve velkém městě a cena jeho pochází – jak víme – z práce asi padesáti generací, které město toto stavěly, okrášlily, opatřily vodou a plynem, a zařídily krásné promenády, univezity, divadla, skladiště a ve všech směrech dráhy, silnice atd. S přisouzením majetkového práva pánu tomu a tomu na dům v Londýně, Paříži anebo Vídni udílí mu zákon – nespravedlivě – jednu část práce veškerého lidstva. Ale právě proto, že toto přivlastnění je tak křiklavou nespravedlností (a všehny ostatní formy majetku mají stejný charakter) bylo zapotřebí celého arzenálu zákonů, celých pluků vojska, policistů a soudců, aby udržovaly toto bezpráví vůči zdravým pocitům spravedlnosti lidstva.

Nuže tedy, polovička našich zákonů – občanských zákonů všech zemí – nemá žádného jiného účelu, nežli přivlastnění si prospěchu jednotlivců vůči celému ostatnímu lidstvu. Tři třetiny všech soudních procesů nejsou nic jiného nežli rozepře monopolistů mezi sebou, pře různých šibalů o kořist.

Aby ovoce práce producenta (pracujícího člověka) bylo chráněno, proto nestává zcela žádného zákona. Veřejné loupežnictví s ozbrojenou paží vyšlo v našem století z módy; rovněž tak málo hledí jeden dělník druhému upřít ovoce jeho práce; a činí-li kdo na díl ovoce práce jiného nároky, je to kapitalista, který si bere lví podíl z výnosu činnosti dělníka. Lidstvo co takové respektuje všude právo na ovoce práce každého jednotlivce, bez toho aby k tomu mělo zapotřebí zvláštních zákonů. Jinak stojí to však s poměrem kapitalistů k dělníkům. To ale zákony nepozorují.

Všechny zákony o majetku, které k radosti advokátů plní celé folianty, nemají žádný jiný účel, nežli několika monopolistům sloužit co ochrana nespravedlivě přivlastněných výrobků práce veškerého lidstva; nemají tudíž žádného práva na existování a revoluční socialisté jsou pevně odhodláni, v den revoluce je zničit. Vskutku mohou oni právem uklidit všechny zákony vztahující se na majetek; všechny právní tituly, archivy, zkrátka vše co s tím souvisí a co může být považováno v dějinách lidstva jenom co hanebná skrvna.

Co jsme řekli ohledně zákonů majetkových vztahuje se také na onu druhou kategorii, na zákony k ochraně vlád a tak zvané konstituční zákony.

Také zde stává celého arzenálu zákonů, nálezů, nařízení, výnosů atd. které vládě – jednak, zvolené anebo vetřelé – slouží k ochraně a pod kterými se svíjí lidská společnost. My víme zcela dobře – anarchisté dokázali to už často v jejich ustavičných kritikách všech vlád – že úlohou každé vlády (ať monarchistické, ústavní anebo republikánské) je násilím obhajovat privilegia majtených tříd, kněží, šlechticů a buržoazie.

Dobrá třetina našich „základních zákonů“, zákonů o daních a poplatcích, organizaci ministerstva a „zodpovědnosti“, o vojsku, církvi, policii atd. – těchto stává tisíce v každé zemi – nemají žádného jiného účelu, nežli udržovat, okrašlovat a rozšiřovat vládní stroj, aby chránil vládnoucí a majetnou třídu. Vyšetřeme zákony, pozorujme používání jejich ode dne ke dni a shledáme, že ani jediný není hodný udržení.

Zbývá tedy jenom ještě třetí kategorie zákonů, která je ale nedůležitější, jelikož se na nich opírá většina předsudků. Jsou to ty zákony, které jednají o ochraně osoby, o potrestání a zamezení „zločinů“. Uznání, jakému se těší tyto zákony, je třeba připisovat okolnosti, že bývají považovány pro bezpečnost individua ve společnosti za nezbytně nepostradatelné. Jsou to zákony, které se z užitečných zvyků a obyčejů vyvinuly a které bývají využívány od panujících k potvrzení jejich nadvlády. Autorita náčelníků kmene, bohatých rodin v obci jako i krále opírá se na činnost soudců, kteří používají zákonů; a kdykoli až dosud bylo o nutnosti vlády mluveno, byla to vždy jen činnost soudců, která byla chápána pod touto nutností. „Lidé by se bez vlády navzájem utloukli“, politizuje šosák.

Avšak vzdor všem předsudkům, jaké o těchto věcech panují, je pro nás anarchisty nejvyšší čas, volně a otevřeně prohlásit, že i tento druh zákonů je rovněž tak nepotřebným a zhoubným, jako všechny ostatní.

Co se dotýká především výše zmíněných „zločinů“ útoku na osobu, je všeobecně známo, že dvě třetiny anebo tři čtvrtiny všech zločinů vznikají z jednoho úmyslu, zmocnit se bohatství jiných. Tato kategorie zločinů zmizí tudíž, jakmile by přestal existovat soukromý majetek.

„Ale – řekne se nám – vždy bude stávat surových lidí, kteří při nejmenší rozepři budou dodávat výrazu nožemi, kteří když nebude existovat žádného zákona k předejití nebo potrestání, každé uřažení budou mstít vraždou“. Toto je ten věčný refrain, který nám bývá předzpíváván, kdykoliv bývá postaveno v otázku trestní právo společnosti. Jedno stojí ale dnes pevně už nad vší pochybnost; totiž: že přísnost trestů nezmenšuje počet „zločinů“. Věště anebo zavírejte vrahy a počet vražd nezmenší se ani o jednu; a naopak: odstraňte trest smrti a nebudete mít ani o jednoho vraha více!

Statistici jako i zákonodárci ví to také, že zmenšená přísnost v zákoníkách nikdy nerozmnožila útoky na život občanů. Je-li dobrá sklizeň, laciný chléb, počasí pěkné, klesává ihned počet vražd. Statistika dokazuje, že počet „zločinů“ podle toho, jaké jsou ceny životních prostředků a pěkné či špatné počasí, buďto stoupá nebo klesá. Ne snad, že by všechny vraždy pocházely z hladu; určitě ne! Jsou-li však ceny životních prostředků nízké, je-li počasí pěkné a lidé veselí, tak se cítí méně nuznými jako obyčejně, oddávají se méně zasmušilým naruživostem a jsou tudíž i méně ochotni, k vůli nicotným věcem vrazit lidem rovným nůž do těla.

Dále je také známo, že strach před trestem doposud žádného vraha nezadržela před vykonáním svého činu. Ten, kdo vraždí svého spolubližního ze msty anebo mizérie nepředkládá si následky; stává sotva jednoho vraha, který nevychází z toho přesvědčení, že nebude chycen.

Považme z jiné strany tuto záplavu lidské zkaženosti, která má být nápomocnou k odkrytí zločinů pod záminkou, byla zavedena svým udavačstvím do lidské společnosti, chráněna je soudci a placena cinkajícími stříbrňáky vlády! Je zapotřebí jít a studovat do žalářů, co bývá děláno z lidí, kterým byla odňata všechna svoboda, zavřeni jsou s už zkaženými, navzájem se nakazujícími všemi neřestmi, které dnes proráží všemi zděmi našich žalářů a pochopíme, že všichni, čím více na nich bude „reformováno“, tím více budou zkaženějšími.

Konečně uznali některé národy, které jsou méně zotročilými a tudíž i méně zkaženými autoritářskými předsudky, velmi správně, že ti tak zvaní „zločinci“ jsou jednoduše nešťastníky, že se jim nejdená o to, aby je bičovali, svírali v okovy a usmrcovali na popravištích a v žalářích, ale aby byli polepšeni bratrskou péči, rovnotlivým ošetřováním a živým obcováním s poctivými lidmi.

Doufáme tudíž, že příští revoluce nechá zaznít hlas:

„Do ohně se všemi popravištěmi! Pryč se všemi vězeními, soudci, policisty a udavači – těmi nejhnusnějšími plazy, jaké kdy země nosila!“

„Žádných zákonů, žádných soudců více! Volnost, rovnost a vykonávání solidárnosti jsou těmi jedinými účelnými záštitami, jaké my musíme postavit vůči antisociálním pudům jednotlivců mezi námi.“