POUČENÍ Z NEÚSPĚCHU – ROZHOVOR S KOREJSKÝMI ANARCHISTY

Anarchist Yondae (Anarchistická Solidarita) je organizovaná koalice revolučních anarchistů v Jižní Koreji. Během posledních měsíců zorganizovali studijní skupiny, přeložili klíčové anarchistické texty do korejštiny a vytvořili digitální archiv korejského anarchistických podkladů. Jejich členové vynaložili velké úsilí ve snaze předat dále poznatky korejského anarchismu, z nichž některé zazní v tomto rozhovoru. Následuje detailní, poutavý a informativní rozhovor s Anarchist Yondae, jež můžete najít i na jejich stránkách.

Jakou roli byste chtěli sehrát v globálním anarchistickém hnutí?

Víme, že globální anarchistické hnutí je nezbytné, ale nikdy jsme „nedoufali“, že v něm budeme hrát určitou roli. Věříme, že by solidarita v rámci globálního anarchistického hnutí neměla být prostým prohlášením solidarity s anarchisty celého světa. Ale také není možné, abychom jako anarchisté vedli nebo byli vedeni jinými anarchistickými skupinami, protože nejsme nějaká „Mezinárodní komunistická strana“. Proto jsme se rozhodli zaměřit se na naše schopnosti právě teď a právě tady, požadovat maximum, usilovat o svobodu v životě, organizovat naše okolí, a přitom neustále sledovat mezinárodní hnutí. Věříme, že z toho všeho přirozeně vyplyne naše role v globálním anarchistickém hnutí.

Jak Kropotkin ve svém Dobývání chleba uvedl: „Ve světě výroby dnes všechno drží pohromadě.“ Současná kapitalistická společnost je sítí kapitálu, ve které stisk tlačítka dnes může ovlivnit zítřejší přístup k potravě u lidí na druhém konci světa. A Jižní Korea je velkou součástí tohoto mezinárodního kapitalistického mechanismu, této sítě. Věříme tedy, že budování společnosti, ve které mohou lidé být sami sebou, přirozeně přispěje ke globálnímu libertariánskému hnutí.

Upřímně řečeno, Jižní Korea bohatne vykořisťováním dělníků ve vietnamských továrnách, nepálských stavebních dělníků, čínských hospodyň a domovníků, kambodžských dělníků v oděvnictví a tak dále. Jihokorejské společnosti jako Samsung nebo LG staví své závody v zámoří a vykořisťují pracovníky z těchto regionů. Jižní Korea je zjevně „říší“ z hlediska globálního ekonomického imperialismu. Proto jako anarchisté z korejského regionu musíme strhnout „korejské impérium“ a bojovat pro to, abychom toho dosáhli. Budeme bojovat s pracovníky-přistěhovalci. Budeme bojovat proti korejským společnostem, které vykořisťují pracovníky ze zámoří, když ti započnou své vlastní boje. Protože životy závislé na vykořisťování práce jiných lidí nemůžou nikdy být nezávislé.

Jak spravujete svou organizaci a kdo u vás činí rozhodnutí?

Naši organizaci provozujeme na základě principů naší platformy. Platforma byla založena na základě dohody všech našich členů. Noví členové tuto platformu musí přijmout při vstupu do naší naší organizace. Platformu však nepovažujeme za absolutní dogma. Pokud některý z členů požaduje jakoukoli změnu v platformě, je organizace povinna tuto změnu zvážit a pokud všichni souhlasí, může tato změna být zavedena.

Organizační rozhodnutí činíme na základě zásad poradní demokracie a jednotné shody. Nikdo tedy nerozhoduje za nikoho jiného, ale každý rozhoduje za všechny. Tyto dva principy můžeme rozebrat do větší hloubky.

Poradní demokracie znamená, že jakémukoliv rozhodnutí předchází rozvážná konverzace. Rozvážná konverzace znamená, že pro určité rozhodnutí nestačí požadovat pouhé „ano“ nebo „ne“. Rozhodnutí je nutné vysvětlit a dostatečně jej probrat. A princip jednotné shody zajisté označuje princip kolektivní smlouvy a kolektivní odpovědnosti při výkonu rozhodnutí.

A naštěstí, nebo bohužel, jsme novou a malou organizací, a tak lze tyto principy v rámci organizace aplikovat. S růstem naší organizace a s možností komunikovat s masami přemýšlíme, jaké velikosti může organizace dosáhnout a přitom si tyto principy udržet. A věříme, že to bude smysluplný experiment v přípravě na nadcházející organizaci nové formy společnosti.

Nechceme se však těchto principů vzdát i v případě, kdy organizace vyroste do té míry, při které nebude schopna dle těchto zásad operovat. Podle nás bude naše organizace v takové situaci „příliš“ velká. Pokud tedy máme čelit této (radostné) situaci, rozhodli jsme se, že rozdělíme Anarchistickou solidaritu na dílčí sekce, aby principy poradní demokracie a jednotné shody mohly fungovat jak v rámci sekcí, tak i mezi nimi. Na toto se připravujeme.

Korejští anarchisté tradičně spolupracovali s anarchisty z jiných zemí v regionu, například ve Východní anarchistické federaci (Eastern Anarchist Federation), která měla členy z Číny, Vietnamu a Japonska, nebo The Black Friends Society, která ve svém členstvu zahrnovala japonské anarchisty. Existují dnes podobné mezinárodní vazby, a pokud ne, jak by takové vazby mohly hnutí posílit?

Bohužel dnes nezbyly ŽÁDNÉ takové vazby. Velký podíl na tom má zánik revolučního anarchistického hnutí na Korejském poloostrově po 30. letech 20. století (či po 70. letech, pokud budeme počítat jeho poslední známky života). Navíc je zřejmé, že anarchistická hnutí ve třech (čtyřech) východoasijských zemích (Čína, Japonsko, dvě Koreje) se od 2. světové války vesměs nezměnila. V Jižní Koreji se anarchismus spojil s nacionalismem a překlopil se v antikomunismus. A samozvaní Korejští „anarchisté“ jsou stále posedlí anarchistickou tradicí „Hnutí za národní osvobození“. Japonská sociální hnutí jako taková vymizela po neúspěchu Zenkyōtō (společných vše-kampusových bojových výborů). Pseudosocialističtí diktátoři v Číně a Severní Koreji jakoby kouzlem nechali anarchistická hnutí zmizet.

Ale pevně věříme v potřebu znovuobnovení těchto vazeb. A především, nebylo by úžasné mít soudruhy, se kterými můžete bojovat na místě dostupném za hodinu letu a letenku za 80 000 KRW (50 liber)? Nebylo by skvělé mít soudruhy, se kterými se můžeme setkat a rokovat a oznamovat společná usnesení?

Až skončí tato pandemie a až skončí tato neúmyslná národní izolace, rádi bychom se setkali se soudruhy ve východní Asii a probrali program, co dělat, abychom obnovili toto solidární spojení.

Jeong Hwaam (či Jang-Whan [anglická transliterace – pozn. překladu]) byl radikalizován mimo jiné strádáním čínských dělnic. Jak souvisí průnik problematik genderu a třídního útlaku s moderním Korejským bojem?

V prvé řadě to nevnímáme jako „průnik genderového a třídního útlaku“, ale spíše jako „mnohonásobný průnik útlaku na základě třídy, rasy, pohlaví, sexuální orientace, národnosti, věkové skupiny atd.“. osvobození lidu nelze dosáhnout, dokud se nezbavíme tohoto mnohonásobného průniku hierarchií. Mějme toto na paměti pro naši odpověď níže.

Abychom odpověděli na tuto otázku, nejprve nastíníme současný stav korejského dělnického třídního hnutí a poté vám řekneme o situaci v roce 2021, ve které Anarchistická solidarita podporovala probíhající úsilí jak to jen šlo.

Po místní hospodářské krizi v roce 1997 museli korejští pracovníci čelit extrémní flexibilizaci práce. Flexibilní práci nazýváme „nepravidelným zaměstnáním“. A my, Anarchistická solidarita, si uvědomujeme, že škodlivý účinek „nepravidelného zaměstnání“ dopadá zejména na určitá pohlaví, určité rasy, určité věkové skupiny, určité národnosti atd. Je zřejmé, že tento mnohonásobný průsečík útlaku je z hlediska zachování hierarchie nevyhnutelný.

LG, jedna z předních korejských společností a jeden z průkopníků mezinárodního kapitalismu, 1. ledna 2021 propustila 80 uklízeček a uklízečů po 10 letech práce v budově jejich sídla. Tito pracovníci nedostávali řádnou minimální mzdu, pracovali přesčas a byli šikanováni manažery. Vytvořili tedy odbor a požadovali lepší pracovní podmínky. A LG na jejich požadavky odpovědělo tím, že všechny z nich „legálně“ vyhodilo. Odbory a 20 pracovníků, kteří se rozhodli s nimi spojit, se pustili do tvrdohlavého boje, při kterém obsadili lobby budovy a hlavní bránu. Boj trval až do 30. dubna a v historický den Mezinárodního svátku práce bylo všech 20 pracovníků znovu zaměstnáno, a to s mnohem lepšími podmínkami. Anarchistická solidarita se zaměřila na skutečnost, že většina z těchto pracovníků jsou ženy, bez vzdělání a v pokročilém věku.

Staré a nevzdělané zaměstnankyně jsou zpravidla přiděleny na pracoviště s nejhoršími podmínkami – mají ta nejtvrdší, nejméně stabilní a tak říkajíc surová zaměstnání. Za těchto okolností nelze dosáhnout celkové svobody ani výhradní posedlostí „hnutím dělnické třídy“ (jak tomu bývá u marxistů), ani úplným opuštěním „hnutí dělnické třídy“ (v reakci na marxisty). Anarchistická solidarita ostří své revoluční čepele a zároveň bojuje proti mnohonásobným intersekcím hierarchie skrze dobrovolnou organizaci dělnické třídy.

Členové vaší skupiny přeložili „klasické“ anarchistické texty, jako ty od Kropotkina nebo Malatesty, do korejštiny. Jaké části této tradice považujete za obvyklé v korejském anarchismu a které byste chtěli posunout dál?

Nikdy to nebylo vysloveně o překladu „klasických“ anarchistických textů, ale když se zpětně ohlédneme na to, co jsme přeložili, rozhodně jsme se na „klasiku“ zaměřili. Vedly nás k tomu hlavně dva důvody.

V prvé řadě musíme obnovit „anarchistické tradice“, které v korejském regionu zmizely. Jak zde již zaznělo, v této oblasti od 70. let neexistovalo žádné revoluční anarchistické hnutí od. (Pokud se tento článek dostane k nějaké podzemní organizaci revolučních anarchistů sídlící v korejském regionu, prosíme, abyste nás kontaktovali. Čekali jsme na vás 15 let.) Proto jsme se nemohli seznámit s žádnými anarchistickými odkazy, ať už klasickými nebo „moderními.“ Všimli jsme si, že spousta soudruhů neví, zda jsou nebo nejsou anarchisté, protože nejsou schopni najít nic, co by jim jejich anarchistickou identitu mohlo potvrdit, a tak se nakonec zkompromitují a stanou se sociálně-demokratickými politiky či marxistickými-leninskými ideology. Jeden z našich členů neměl jinou možnost než být straníkem sociálně demokratické politické strany nebo liberální „mládežnické“ politické strany. Podle něj bylo velké štěstí, že byla založena Anarchistická Solidarita, jinak by byl pouze jedním ze straníků.

Vzhledem k těmto okolnostem je zřejmé, jak moc jsme ocenili nedávno publikovaný překlad Dobývání chleba. Bylo čirou radostí uvědomit si, že „jsem možná ve zkutečnosti byl anarchistou odjakživa!“ Proto se zaměřujeme na překlady „klasických“ anarchistických textů, abychom umožnili ostatním, aby pocítili totéž. Děláme to, abychom „transplantovali“ nebo „obnovili“ „tradici“, „historii“ či „základy“ anarchismu.

Tyto texty byly také potřebné k překonání nedorozumění a nedůvěry korejských radikálních front vůči anarchismu. Poté, co se anarchistické hnutí odhalilo jako druhý sloupec nacionalistů, přišla doba „pseudo-anarchismu“. My jsme otevřenou anarchistickou organizací teprve rok. Museli jsme však čelit několika „samozvaných anarchistů.“ Označovali se jako:

„Anarcho-bitcoinisté“- kteří prohlašují, že jelikož bitcoin je nestátní měnou, všichni anarchisté by si měli koupit DogeCoin nebo něco takového.

„Anarcho-rasisté“ – kteří tvrdí, že černí lidé mají větší varlata než jiné rasy a „jsou geneticky násilnější než jakékoli jiné rasy, takže to, že policie zavraždila pana George Floyda, bylo naprosto rozumné“. Toto skutečně nebylo řečeno neonacistou, ale „anarchistou“.

„Anarcho-branec“ (který věří, že jelikož zrušení armády má mnoho vedlejších účinků, anarchisté by měli podporovat armádní nábor. Pokud to popíráte, jste hierarchii podporující autoritářský anarcho-fundamentalista.

Tito „samozvaní anarchisté“ se obhajují slovy: „Anarchismus je stav bez dogmat. Tím pádem můžeme anarchisty být i my.“ Proto jsme potřebovali lidem ukázat, že to možná není žádné dogma, ale že existují některé základní principy nashromážděné z minulosti.

Druhým důvodem, proč jsme překládali zejména „klasické“ texty, je to, že by podle nás „současné“ anarchistické texty neměly být přeloženy, ale měli bychom je psát my sami, z našich vlastních pohledů. Věříme, že „klasika“ je „tradice“ a „současná“ je taktika boje. A my si myslíme, že když se máme zapojit do boje v oblasti Korejského poloostrova, taktický přístup by měl odrážet kontext regionu.

Vezměme si například problém bydlení. Korea byla národní stát, který tradičně (pod pojmem „tradičně“ myslíme posledních zhruba 500 let) považuje „stát za odpovědný za blaho svých lidí.“ To spoustu věcí mění. Ve skutečnosti politici uvažují o státem vlastněném bydlení pronajímaném bezdomovcům. Může squatting za těchto okolností být smysluplnou taktikou? A co nájemní stávka? Proto vydáváme texty, které reinterpretují „klasiku“ v kontextu naší socioekonomické situace a historického kontextu Koreje.

Co se lidé mohou naučit od korejského anarchismu, jak minulého, tak současného? Jaké jsou nejdůležitější teorie? Jsou pojmy jako čučche ve svém původním pojetí „autonomního, seberegulujícího se komunitního života“ stále aktuální?

V Koreji existuje výraz ‚반면교사.‘ Vyjadřuje, že někdo, kdo selže, může být vašim učitelem, protože vás naučí, co nemáte dělat.. TOTO považujeme za korejskou anarchistickou tradici.

Jak již bylo řečeno, anarchistické hnutí v Koreji se vyvinulo s postojem „národního osvobození“ v kontextu kolonizace Koreji Japonskou říší a po národním osvobození se zhroutilo. Pokud se pozorně podíváte na historii korejského anarchismu, uvidíte hnutí se 100letou historií, které se dramaticky zhroutilo za 15 let. Nešlo o postupný úpadek, ale o dramatickou destrukci hnutí. To, co by si podle lidé měli z korejského anarchismu odnést, je jak snadno se anarchismus dokáže zničit, když se spojuje se ohavnými mutanty totality, jako je centrální řízení nebo nacionalismus. Tehdejší korejští anarchisté se podíleli na vytvoření „prozatímní korejské VLÁDY.“ Spolupracovali s Čínskou nacionalistickou stranou neboli Komunistickou stranou Číny. Po osvobození korejského národa vytvořili Anarchisté politickou stranu, která pomáhala pravicovým autoritářským vládám ve jménu anti-bolševismu. Přitom ztratili spojení s masami dělnické třídy. Spolupráce s totalitou za účelem prozatímního získání moci nebo z praktických důvodů anarchismus s určitostí zabije. To nás učí Korea.

Věříme však, že z korejského sociálního hnutí se toho lidé mohou naučit mnoho. Věříme totiž, že ačkoliv „anarchistické hnutí“ v Koreji je zničeno, sociální hnutí jako celek je více „anarchistické“ než kdekoli jinde. Existuje zde konfederace odborových svazů s 1,1 milionu členů, kteří nejsou řízeni žádnou politickou stranou ani předvojovou skupinou. Pracovníci ví, že samovolný boj je nutný k dosažení jejich vlastních požadavků, a proto bojují proti svým šéfům. Když si uvědomí solidaritu mezi masami zedřenými za podobných podmínek, organizují generální stávky se 100 000 účastníky, jež se připravují více než rok. Budují komunální vztahy v rámci odborů s kolegy, kteří pracovali pro stejnou společnost více než desetiletí, ale nikdy předtím se nesetkali. Jsou zde i „revoluční socialisté“, reformisté nebo levicoví nacionalisté, kteří se snaží řídit pracovníky politicky, ale většinu pracujících to příliš nezajímá.

Je vidno, že i když je korejský anarchismus zničen, anarchistická masa má více života než kdy předtím. Podle nás se lidé mohou naučit, že anarchismus neexistuje v nějakých osvícených mozcích nebo revolučních knihách, ale v životě a působení mas.

Ptali jste se nás, jestli „pojmy jako čučche jsou stále relevantní.“ Bylo to matoucí. Jsme rodilí Korejci již pár desítek let. Termín „čučche“ jsme však nikdy nepoužili v žádném jiném významu než „čučchismus“ pseudosocialistické diktatury Severní Koreje. Koncept „čučche“ je pošpiněn. Už to neznamená „autonomní, seberegulující se komunitní život“. V masách však tato myšlenka „autonomního, samoregulačního komunitárního života“ stále přežívá.

Během hnutí za korejskou nezávislost na Japonsku museli anarchisté čelit výzvám ze strany rostoucích nacionalistických postojů uvnitř i vně hnutí. Dnes stále zbývá mnoho nevyřešených otázek týkajících se sjednocení Korejského poloostrova. Jak čelíte výzvě nacionalismu v kontextu dneška?

V prvé řadě, čelili skutečně výzvám nacionalistických postojů? Pokud víme, tak všichni tehdejší anarchisté, každý z nich, od anarcho-syndikalistů až po anarcho-nihilisty, se s nacionalismem spolčili.

Je nemožné hovořit o nacionalismu v dnešní Koreji, aniž bychom zmínili téma znovusjednocení. Věříme, že nejdůležitějším předpokladem a zároveň jedinou metodou znovusjednocení je, aby lid Severní Koreje bojoval z vlastního podnětu proti fašistickému režimu Severní Koreje a lid Jižní Koreje učinil to samé proti kapitalistickému režimu Jižní Koreje. Pokud se tak nestane, jakýkoli druh projevu o sjednocení, ať už je veden jihokorejskou vládou (jak tvrdí pravicoví nacionalisté) nebo severokorejskou vládou (jak tvrdí levicoví nacionalisté), nevyhnutelně přinese strašlivou budoucnost. Volání po „sjednocení zdola“ však jsou pouhým míněním menšiny.

Vliv nacionalistických sil v této oblasti je tak hluboce zakořeněn. Ať už jsou „levicové“ nebo „pravicové“, „progresivní“ nebo „konzervativní“, je obtížné se od nacionalistických vlivů oprostit. V tuto chvíli je pravděpodobně nemožné se těchto vlivů zbavit. Ale snažíme se o nacionalismu nemlčet. Budeme vytrvale vystupovat proti nacionalistickému sentimentu. Budeme cvičit boje proti nacionalisticko-imperialistickému Korejskému státu, který se rozvíjí v ekonomické impérium v oblasti Asie a Pacifiku. Budeme kritizovat despotický válečný režim zvaný „Korejská lidově demokratická republika“, i když se v korejském sociálním hnutí jedná o něco jako „ten, jehož jméno se nesmí vyslovit“.

Doufáme, že poselství o anti-nacionalismu z našeho (korejské společnosti poměrně nového) pohledu bude přínosné i v případě, že se nám nepodaří hluboké kořeny nacionalismu zcela odstranit.

Obecněji, s jakými konkrétními výzvami se v Koreji potýkáte a jak jim čelíte?

Možná je překvapivé, že v současnosti nejsme jako anarchisté nijak utlačováni. Je pravda, že někteří naši členové jsou pod sledováni vládou a jsou jim ukládány vysoké pokuty nebo jsou vězněni. Ale neděje se to proto, že jsou anarchisté, ale proto, že jsou členy bojového odborového svazu. Byli zatčeni při účasti na masových demonstracích a tvrdě vzdorovali, když policie násilně zabavila sídlo konfederace odborových svazů. Opravdu doufáme, že budeme utlačováni státem, kapitál či režimem, protože režim neutlačuje nikoho, kdo pro něj není hrozbou. Skutečnost, že nejsme utlačováni, paradoxně ukazuje, jak málo revoluční anarchisté režim ohrožují.

Nejtěžším bojem, kterému musíme čelit, je proto lhostejnost vůči anarchismu, a co je ještě smutnější, skutečnost, že anarchismus byl dlouhou dobu jen terčem posměchu. Jak jsme řekli dříve, byla zde éra pseudo-anarchistů — „Anarcho-BitCoinistů“, „Anarcho-rasistů“, „Anarcho-branců“ – kteří se prohlašovali za „Anarchisty.“ Nikdo tak pochopitelně nepovažuje anarchismus za seriózní metodu transformace společnosti.

Někteří z těchto Korejských „anarchistů“ věří, že jsou pod státním útlakem a dozorem. Podle nás to není nic než paranoia. Korejská republika je zaneprázdněna utlačováním a sledováním nebezpečnějších skupin, jako jsou marxisté-leninisté nebo levicoví nacionalisté.

Proto vedeme tento boj proti „lhostejnosti“ účastí na co největším počtu masových akcí. Přitom s sebou máme naši vlajku v co možná největší velikosti, s nápisem „Anarchistická solidarita“ v největším možném písmu. Není to proto, že se předvádíme. V Koreji se hromadné demonstrace s účastí 10-100 tisíc lidí konají několikrát ročně. Je to už 10 let, co jsme se na těchto demonstracích účastnili individuálně, ale nikdy jsme na nich nezahlédli žádnou „černou vlajku“. Proto s sebou máme tu velkou vlajku. Snažíme se dát lidem vědět, že „anarchisté mohou skutečně ovlivnit transformaci společnosti. Anarchisté mohou stát bok po boku s lidem.“

Jaké taktiky používáte, když se snažíte oslovit veřejnost?

Členové Anarchistické solidarity jsou „materialisté“, kteří „podporují přímý boj v oblasti průmyslu a ekonomiky“ a zároveň se snaží vytvořit „dobrovolnou federaci pracujících.“ Přirozeně tak využíváme taktik třídního boje. Mluvíme o pracujícím lidu, se kterým se setkáváme v našem každodenním životě.

Někteří členové jsou vysokoškolští studenti. Navštěvují pracovníky ve správě budov a bezpečnosti (protože to jsou většinou „nepravidelné“ zaměstnání) a hovoří o možném odboru, který si mohou sami zorganizovat.

Jeden z nás pracuje v mezinárodní obchodní společnosti. Se svým obchodním vízem navštěvuje další země (z bezpečnostních důvodů je nebudeme blíže specifikovat) a rozdává letáky, které jsme vytvořili pro svobodné odbory.

Jeden z nás je aktivní člen a organizátor odborů, který se vždy snaží organizovat neorganizované pracovníky a pomáhat jim s jejich úsilím.

Zároveň vydáváme teoretická díla, abychom vytvořili lepší půdu pro budoucí anarchistické hnutí.

Překládáme některé anarchistické texty, protože nechceme, aby anarchismus byl „elitářský“ nebo „vědecký“ proud vyžadující znalost více jazyků, jelikož v korejském jazyce žádné texty neexistují.

Píšeme vlastní texty, protože chceme ukázat, že je možné interpretovat socioekonomické podmínky Koreje z anarchistického hlediska.

O těchto textech vydáváme knihy. Není to jen proto, že chceme šířit anarchistické texty. Ale spíše chceme uplatnit naši „zákonnou povinnost“ „poskytnutí vzorků jakýchkoli tištěných knih národní knihovně“ jako náš prostředek propagace.

Vedeme vlastní studijní skupinu. Tím se snažíme vytvářet skupiny anarchistů tam, kde jsme předtím existovali pouze jako osamělí jednotlivci.

Tyto jednotlivé akce seskupujeme pod názvem Anarchistické solidarity. A skrze seskupování je možné tyto akce rozšířit. To je naše „taktika.“

Co byste poradili lidem, kteří chtějí vytvořit hnutí jako je to vaše?

Dáme vám dvě rady. Hlavně prosím nezůstávejte ve světě internetu a raději jednejte ve skutečném světě. Víme, že internet může být důležitým prostředkem působení. Je snadné v online prostředí lidi seskupit a tyto veřejné skupiny mohou dozajista ovlivnit skutečný svět. Ale podstatné je, že vliv je rozšířen do „skutečného světa“. Pokud se tyto online skupiny nesnaží ovlivnit „skutečný svět“, jejich hlas nemůže být nikdy více než text. Text lze napsat, získat tím „lajky“, ale nic jiného. Texty mohou mít vliv pouze skrze jejich realizaci ve skutečném světě.

Pokud chcete změnit jakýkoliv prostor, transformativní akce by měla být provedena právě v tomto prostor. A my nechceme přetvářet internet, ale spíše skutečný svět mimo internet, ve kterém žijeme, kde žije ostatním lid, kde pracují, potí se, komunikují a jsou utlačováni úřady. Musíme stát s lidmi, analyzovat realitu, bojovat proti represivním orgánům. Sociální revoluce nikdy nebude tvořena miliony tweetů označených jako #SocialRevolution.

Druhá rada zní: před vytvořením organizace se prosím rozhodněte, co byste s ní chtěli dokázat. Organizace je prostředkem k dosažení cíle. Neměla by být — a ani nemůže být — cílem samotným. Vezměme si naši organizaci jako příklad. Rozhodnutí o vytvoření organizace prvními dvěma členy předcházelo šest měsíců rozhovorů o tom, co dělat. Jak se k projektu přidávalo více členů, trvalo nám další tři měsíce, než jsme určili, jaký druh anarchistického hnutí chceme — a můžeme —vybudovat. Dalších šest měsíců jsme pracovali na naší platformě. A dostali jsme se k veřejnosti poté, co jsme se dohodli na principech. Věříme, že toto období diskuzí a přemýšlení nám umožňuje mít pevné postoje, když nás zasáhnou boje lidových hnutí.

Takže prosím nejděte cestou, kde vytvoříte organizaci, naberete do ní lidi a pak se těchto lidí zeptáte, co dělat. Prosím, nejdříve hovořte s lidmi o tom, co dělat, a zeptejte se jich, jak to udělat, a pak vybudujte organizaci. Lidé nejsou idioti. Na organizace bez cílů se snadno vykašlou. A z anarchismu se opět stane terč posměchu.