ANARCHISMUS (Josef Belza)

Pozorujeme-li dějinný pochod, jimž se veškerá sdružení, korporace a lidová hnutí, která na změně společenského pořádku chtějí pracovat, berou, tu zajisté vypozorujeme, že v žádném tomto snažení, nekolovalo tolik falešných tvrzení a zpráv se strany protivníků, jako o anarchismu a jeho přívržencích, což zvlášť od přívrženců dnešního vládního pořádku se denně děje.

Však nejen od strany anarchismu nepřátelské, zůstává anarchismus nepochopen, ani v kruhu anarchistů samých stávají různé náhledy, a to nejen o konečném dosažení cíle samého, nýbrž i o jeho příštím útvaru zvlášť. Tímto nemá být na žádný způsob řečeno, že je třeba zavrhnout, aby každý měl svůj vlastní náhled o útvaru společnosti budoucí, ne právě naopak, svou vlastní svobodu svobodou mých spolubratři nejlépe zaručenu vidím, snažím se v anarchii dosáhnout onen společenský stav, který mým vlastnostem a zvykům odpovídá a mým spoluobčanům žádné příkoří neklade.

Lidé nejsou všichni stejní, činnost mozková a stavba těla jsou nestejná, působení podnebí je též různé. Proto musí s vlastnostmi jednotlivců být počítáno, což však nemožno určitým stranovým rozvrhem učinit. Takový stav mi zaručuje anarchie, a abych se každému možnému zmatku vyhnul, nazývám se anarchistou (ač jím dnes být nemohu) jelikož chci anarchie dosáhnout.

Že o anarchistech, jakož i o naukách anarchistů různé náhledy existují, vysvětluje se, protivníci k těm samým lživě a často v průměru sobě odporující mínění mají. Toto je snadno pochopitelné, povážíme-li, že protivníci anarchismu se ani nepokusili ze slov a spisů anarchismus poznat. Ne, oni soudí o anarchismu dle činu jednotlivců a blábolí podle různých časopiseckých zpráv, těch takzvaných žurnalistů, kteří se před kapitalistickým měšcem po břiše plazí. Proto nám netřeba tuto věc mnoho vážně brát, úsudek činěný bez znalostí pohnutek, které dohánějí k činu, není nic závažným.

Já tvrdím, že mnoho protivníků anarchismu, tento pochopit nemůže, a ve svém jednání se více dravci než-li člověku podobají. Nenutí mne ani tak protivníci, mé náhledy o anarchismu pronést, jako stoupenci tohoto sami. Poslední dobou propaguje se různý anarchismus. Máme individuální anarchisty, komunistické anarchisty, etické anarchisty a ještě jiné -isty. Anarchismus slučovat ještě s jedním slovem? Také spojování mate jen hlavy a vypadá to, jakoby ta příští společnost, buďto taká nebo jinaká být musela.

A od většiny je vskutku anarchismus tak propagován, však dle mého náhledu by to více anarchismus nebyl. Jako anarchistickou společnost vyrozumívám organizaci, ve které každý jednotlivec nebo jedna společná skupina, se podle vlastního dobrozdání činí a zaměstnává. Anarchie je jedno ze svobodných zřízení, ve kterém mohou i skupiny, s monarchistickou ba i tyranskou vládou stávat (toto jen co drastický příklad,) totiž pro ty, kdož by toto pro sebe sobě líbit nechali. Kdo by myslel, že mu nemožno bez krále žít, nuže ať si jej zvolí a vydržuje. Tento král pak má jen právo pouze nad svými voliči vládnout, oni však, kdo žádné vlády nepotřebují, ať jsou ponecháni pokojně svou vlastní cestou kráčet.

Jest tedy úplně mylné mínit, že anarchisté chtějí jako sociální demokraté, všechny jednotně vychovat, což nemožným je. Já z mého stanoviska nepožaduji od dnešního státu nic než svobodu; já nechci žádného boha ani vladaře nad sebou, já se vzdávám rád státní ochrany, já mohu můj život sám chránit. Tam kde moje vlastní síla nestačí, spojím se se stejně smýšlejícími jednotlivci.

Kdyby nynější stát, nás anarchisty ze své společnosti propustil, a nám záležitosti naše, samým k řízení ponechal, byla by otázka sociální pro nás rozluštěná. My, přinejmenším já, ztratil bych zájem, otroky proti jich tyranům štvát. Kdo chce a má zálibu být pacholkem a plazit se u nohou pána, nuže ať tak činí, já vystoupím oproti jen tehdy, kdyby mě proto také trpět bylo.

Že toto, dnešní stát anarchistům k vůli neučiní, leží v jeho vlastních zájmech, aby existence jeho ihned přestala. Z toho vysvítá velice dobře, že vedle tohoto státu jiná organizace stávat nemůže, aniž by tento sám jí zničen nebyl. Proto však není vyloučena možnost, že v anarchistické společnosti budou majitelé otroků. Totiž najdou-li se otroci, kteří sobě v otroctví libovat budou…

Zdá se mi, že není třeba všechny lidi z otroctví osvobodit, ale je více třeba, všem lidem vštípit, že nikdo nemá právo druhému v jeho činění a jednání překážky klást. Najdou se snad jednotlivci, kteří budou chtít zůstat otroky, ale aby také nám své břemeno naložit chtěli. Proti tomu nám třeba vším možným se hájit. Z toho následuje, že naše agitace v přední řadě musí oproti státu řízená být, jelikož stát je to, který nás na našem vývinu zdržuje a nám otrocké jeho vnucuje. Já jsem pevného přesvědčení, že ku anarchistické společnosti, nemusí skrz na skrz vzdělaní lidé náležet. Ba tvrdím naopak, že dnešní společnost ku bezvládní společnosti způsobilou je, a ač ta masa dnes indiferentní, je mé pevné přesvědčení, nebude nikdy ochotnou dobrovolně za jiného svůj život zaprodat, ona bude vzdor své omezenosti, svou výrobu jinak ve stavu zříditi, nebude-li ji státem překáženo…

Pryč s podobnými překážkami…

My nemusíme mezi sebou spory vést, zdali na podkladech individuálních, komunistických nebo jiných vyráběno bude, je pouze třeba, zjistit stupeň vzdělání a technického zařízení. Já pro mou osobu dám přednost společenské výrobě a spotřebě, jelikož mne při malé námaze ty největší výhody poskytuje a je přizpůsobivou sociálnímu společenskému životu.

Já uvažuji: Anarchie nepodmiňuje žádnou stanovenou organisaci – ona není žádné šablonovité přikrojení. Společenské styky mohou různé být. Ony musí být mnohostranné, neboť takto zaručuje se svoboda každého jedince a na tom spočívá anarchie, a proto je dosažení hodnou.

zdroj: „Dělnické listy“ (1897), časopis českých anarchistických komunistů v USA.

Josef Belza (1868 – 1949) byl český anarchokomunista žijící v emigraci v Americe. Většinu života strávil v New Yorku. Byl členem anarchokomunistické organizace Mezinárodní dělnické jednoty, která byla federací skupin napříč USA. V New Yorku se organizoval v anarchistických skupinách MDJ a byl členem Čtenářského zábavního vzdělávacího spolku Ferdinand Lassale v New Yorku a poté členem Dělnické skupiny Volnost v New Yorku. Působil v redakci „Dělnických listů“ (1894 -1898). Psal proletářskou poesii a působil jako řečník na dělnických schůzích a přednáškách pořádaných anarchisty. Zemřel 21. května 1949 v Glendale, kde je také pochován.