VE VOLNÉ SPOLEČNOSTI (Romuald Hrdlička)

Již delší dobu se píše o ztroskotání nynějšího společenského pořádku, který skutečně daleko nevyhovuje potřebám lidstva. Jisto tedy je, že za každou cenu odstraněn být musí a nová, volná společnost, která by každému jednotlivci poskytovala veškeré potřeby, jeho místo musí zaujmout.

Jak se to stane, že totiž revolucí, bylo již mnohokráte podotknuto, proto nemíním se o tom rozpisovat, ale raději se zmíním o volné společnosti v budoucnosti, jak si ji představuji a jak by asi nejlépe byla možnou. Tím ovšem připouštím, že nemíním zde žádné určité nárysy stavět, naopak, bude mi milé, vyskytne-li se jiný soudruh a bude-li psát o témž předmětu dle svého nejlepšího mínění.

Jakmile poslední výstřel, poslední řinčení zbraní revolucionářů dozní, jakmile poslední sténání boje za svobodu raněných umlkne, jakmile tyranie pokořena a zničena bude, jakmile první paprsek svobody temnotou zasvitne, nastane vítězným revolucionářům obtížná práce; zpustošená města, a krajiny opět v jejich bývalou slávu a lesk přivést a je co majetek všech, lidu k volnému užívání ponechat. Každému bude volno věnovat se zaměstnání, které se mu nejlépe líbí; může pracovat v městě v továrnách, nebo na venkově při vzdělávání půdy, pěstění obilí, zelenin nebo ovoce; zabývat se chovem dobytka, nebo věnovat se výrobě sýra a másla, nebo jiným pracím, které se mu líbí a jeho povaze a zdraví odpovídají.

Co se života samého týče, ten bude docela jednoduchým ačkoliv nebude scházet ani ničeho, co by lidstvu k prospěchu být mohlo, ovšem jen potud, pokud věda a technika sahat budou. Lidstvu nebude scházet ani tělesných, ani duševních požitků. Uvedené slovo „život jednoduchý“ se vztahuje jen k tomu, že každý bude mít svobodnou vůlí činit co sám bude chtít, aniž by mu někdo předpisoval nějaká pravidla, dle kterých by se musel řídit. Tím stane se život všech jednoduchým a blaženým.

Ještě dříve, než vítězná revoluce docela skončena bude, musejí revolucionáři k tomu hledět, aby si lid naklonili, jemu tedy veškeré výhody z anarchistického komunismu plynoucí objasnili a potřebu jeho zavedení a zrušení práva soukromého majetku odůvodnili. To vše se může v krátkém čase stát a s potřebnými pracemi se může započnout. Nesmíme zapomenout, že zrušení náboženství, tj. odstranění víry v boha a v jiné náboženské nesmysly, se musí učinit co nejdříve, aby zfanatizovaný lid nemohl se stavět proti podniku tak velkolepému, který má oblažit celé lidstvo. Tato přechodná era bude asi nejtěžší ze všech následujících a musí být s největší ostražitostí vykonána.

Jakmile bůh se státem a kapitálem bude vymýcen ze společnosti lidské a lidstvo na zásady anarchistického komunismu přistoupí a dle svých potřeb a záliby po různu pracovat bude, nastane doba k činnosti u útlé mládeže. Ačkoliv se skutečně ještě velmi málo napsalo o výchovu mládeže v duchu svobodomyslném a dle smýšlení našeho, je jisto, že mládeži se musí vštěpovat předně láska k svobodě a úcta k individuální svobodě všech; mládež musí být vychována v tom smyslu, aby dovedla ocenit svobodu jiného dle svobody své.

Mládež musí být poučována o volné společnosti a musí se seznámit ze stanoviska praktického se vším, co by bylo lidstvu k prospěchu a žádnému jednotlivci na újmu. Protože, u mládeže se ku všemu lepší a větší náklonnost a vnímavost jeví, musí se začít u mládeže a proto musíme počítat, že asi dvojí generace se vystřídá, než skutečně prakticky volná společnost se zavede. Všemu tomu se bude mládež učit ve škole a co pravá svobodomyslná, se zdravými náhledy o všeobecných potřebách poučena, bude opouštět školu a vžije se v praktický život anarchistických komunistů. Však ve volné společnosti bude též o mládež docela jinak postaráno, než je nyní. (Nyní se vůbec nikdo o mládež opravdově nestará). Každý ví, jak zhoubně to na dětské tělo i ducha působí, je-li toto nuceno v útlém mládí těžce pracovat a namáhat se.

Toho ve volné společností nebude. Dítky budou věnovat svůj čas učení a hrám, jak to dětský věk vyžaduje a až vyrostou a zesílí, teprve budou pracovat a to dle toho, jak tělo jejich vyžadovat bude. Můžeme si ovšem lehce představit, jak dlouho by pro každého jednotlivce bylo třeba pracovat, kdyby se pracovalo nejdokonalejšími stroji a aby byli i ti zaměstnaní, kteří dnes prácí dostat nemohou a pak i ti, kteří se práci nyní vyhýbají, anebo lépe řečeno ti, kteří za sebe jiné pracovat nechávají a sami v malichernostech život svůj tráví. Na každého by připadla jen malá částka každého dne, kterou to prací by lehce a rád vykonal, nebo by mu byla jen pouhou zábavou.

Zbytečný čas by mohl každý ještě dobře zužitkovat pro svoje i jiných dobro. Každému by bylo volno navštěvovat ty nejvyšší školy a ústavy tak, že by se každý dle své vůle s svých vloh i schopností mohl vzdělat a vždy dále a dále vzdělávat.

Pomysleme jen na ty vědomosti, které by lidstvo tímto získalo a jakým způsobem by je dále mohlo zužitkovat. Lidé sami by rozuměli práci a jsouce učeni i v oboru lučby a techniky, mohli by velmi snadno různé věci zdokonalit, že by za krátko průmysl pokročil tak daleko, že by stroje potřebovaly mnohem méně obsluhy než nyní, anebo by se dokonce obsluhovaly samy dle různých okolností, — vynálezů a zařízení.

Praví se sice, že příležitost by učinila z lidí lenochy a jelikož by ve volné společnosti jeden druhému poroučet nemohl, nechtěl by žádný pracovat a každý by chtěl jen užívat ovoce práce jiných. To však se úplně nezakládá na pravdě, nebo práce je zdravému tělu právě tak potřebnou, jako potrava, zábava atd. Tělo i duch, mají-li zůstat svěží a zdraví musejí se něčím zaměstnávat a proto je obava před leností nepodstatnou.

Výstavné domy, paláce a pohodlné stavení budou dle libostí použity obyvateli volné společností a každý si může dle svého vkusu svoji domácnost zavést a řídit. Ani na pohodlí všech nebude v nižádném ohledu zapomenuto. A proč by také nemělo lidstvo užívat svých výrobků v hojnosti, anebo nač jimi šetřit? Co se spotřebuje jeden den, nahradí se prací dne druhého, aniž by musela být skladiště naplněna, jako dnešního dne, za stávajícího „pořádku.”

Jelikož budou všichni lidé sobě rovni, všichni svobodni, nemůže se o poutech manželství docela ani mluvit. A nebude také úplně žádných závazků a slibů manželských třeba, nebo celá společnost se bude starat o dítky a rodiče — otec nebo matka — nemusejí soukromě dítky své vychovat; k tomu budu, zajisté ústavy, ale nemůže též žádný rodičům bránit, aby dítky své soukromě nevychovávali. Tato sedmá svátost je za našich dnů velmi choulostivou otázkou. Tak mnoho lidí nechce o volné lásce ani slyšet, ani se v její dobré stránce poučit, ač ve skutečnosti volná láska existuje již nyní. Či není to volná láska, když se povolují manželům rozvody, když se tito nemohou spolu dobře snášet? Zajisté je i toto volná láska, jen s tím rozdílem, že ve volné společnosti nebude třeba ani soudce, ani kněze, který by lidi „vázal” aneb opět „rozvazoval” — oni se budou sami řídit dle svých povah a náchylností. A není to lepší, když dva lidi, kteří se nemilují, jdou od sebe, než aby byli jeden druhému na obtíž a otravovali si navzájem celý život?

Však nejen o dítky, ale i o starce a stařeny bude ve volné společnosti dobře postaráno. Nyní musí stařeny i starci, kteří po celý život pracovali pro jiné a majetek jim shromažďovali – do chudobinců — mají-li to štěstí se tam dostat; ne-li, pak jsou odkázáni na dobro činnost svých spoluobčanů a zmírají pozvolna, ale jistě, nedostatkem. Ve volné společnosti budou mít staří lidé na výběr, jaký život vést chtějí — buďto soukromý, nebo uprostřed svých dítek, anebo dle přání i v ústavech pro ně určených. Tím bude i jim úplná svoboda zajištěna.

Z těchto řádků vysvítá, jak blahodárná bude ona volná společnost a jak bez všech trubců a lenochů, kapitalistů a bankéřů bude lidstvo šťastně žít. Mohl by snad někdo z nás, členů pracující třídy tuto společnost zavrhovat, proti jejímu zavedení brojit a nepřát si brzké její uskutečnění? Zajisté ne; nebo jen kapitalisté, naši otrokáři si ji nepřejí, jelikož se mají dobře i bez ní a ovládají nás.

A poněvadž nám budoucí volná společnost slibuje neklamný blahobyt a nekonečné dobro pro veškeré lidstvo, je naší povinnosti se o její uskutečnění zasazovat, nespokojenost se stávající společností na jevo dávat a čině se zúčastnit veškerých prací, které k zvrácení tohoto systému a k zbudování oné společnosti se podnikají.

Zdroj: noviny českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1897)

Romuald Hrdlička byl český anarchokomunista žijící v emigraci v Americe. Usadil se v New Yorku. Byl členem anarchokomunistické organizace Mezinárodní dělnické jednoty, která byla federací skupin napříč USA. V New Yorku se organizoval v anarchistických skupinách MDJ a byl členem Česko dělnického vzdělávacího spolku a poté Mezinárodní dělnické Omladině v New Yorku. Působil v redakcí anarchokomunistického časopisu „Dělnické listy“ a jako delegát se účastnil konferencí MDJ. Nakonec se rozhodl opustit USA a vydal se na cesty do jižní Ameriky. New York pustil 27. září 1897 a usídlil se ve Venezuele. Odtud zasílal do „Dělnických listů“ zprávy o dělnickém hnutí v jižní Americe, ale i svá cestopisná vyprávění. Začal zde farmařit, podrobnější informace o jeho životě chybí.