ANARCHISTICKÝ KOMUNISMUS (Václav Řetický)

Má-li veškerý lid obcí nebo národů žít v míru a štěstí, je potřeba tří základních podmínek: svobody, osobní bezpečnosti a hojnosti. Jak těchto podmínek docílit, bylo otázkou minulých staletí a je záhadou naší doby. Všichni, kdo přicházejí k lidu s různými návrhy, která mají za účel vyřešit sociální otázku a uspořádání nových průmyslových a společenských poměrů, zapomínají anebo vůbec nechápou, že tyto tři podmínky jsou nerozlučné v základu lidského štěstí.

Co rozumíme slovem svoboda? O pojmu tohoto slova panují názory značně se lišící. Jinak je už v pojmech osobní bezpečnosti a hojnosti, tyto již spíše správně jsou chápány. O svobodě podali nám encyklopedisté v naučném slovníku několik definic, z nichž následující zdá se nejlépe vyjádřil pravý smysl: „nenucenost a neomezenost“. A toho smyslu použiji v následující úvaze o svobodě. Osobní bezpečností chci říci: „nepřítomnost nebezpečí chudoby, tělesného úrazu nebo obavy předčasné smrti“. Hojností naznačuji nadbytek potřebných prostředků k pohodlnému životu a radosti člověka.

Když jsme takto zjistili a roztřídili pojmy uvedených slov, je potřeba dále zkoumat cíle, abychom sobě znázornili budoucí stav svobody, bezpečnosti a hojnosti.

Svoboda jako stav bez omezování a donucování, vrcholí v bezvládí, neboť všechny vlády vynucují odvádění daní a různých poplatků a omezují jedince v jeho schopnostech a energii ve vědomostech i výrobě. Vláda tvoří takto třídu byrokratů, kteří opojení výsadami, vždy bylo drzí, domýšliví a hlavně marnotratní. Spotřebují plody práce svých spolulidí, bez toho aby náhradou přispěli společnosti užitečnou prací, co znamená čin, který oni u jiných nazývají krádeží. Vlády vyžadují sobě konečně i právo rozdělení plochy zeměkoule, tvořící a udržující monopol půdy, upírající volné užívání půdy těm, kteří by tuto rádi obdělávali a přece bez obhospodařování půdy není dnes už život lidí myslitelný. Zavádí a udržuje jednu zhoubnou věc za druhou, až úplně zničí svobodu individua, neboť, člověk je snížen na pouhý automat, vláda se stává tak stvůrou řídící jednání a život jedince. Vláda, ať už zemská či obecní, pokouší se regulovat vztahy člověka k člověku, míchá se i do záležitostí čistě vnitřních a osobních, předpisuje vám co můžete, např. Co máte číst a co číst nemáte a nesmíte, pod výměrem těžkých trestů upírá a znemožňuje poštovní dopravu vědeckých děl, jako i časopisů vládám nepohodlným.

Vzdor všem nabytým zkušenostem, nachází se ještě lidé, kteří skrývají se zástěrkou různých socialistických stran, kteří pracují k rozšíření pravomocí vlád, snažící se pod dozor a řízení vlády uvést veškerou výrobu životních a pracovních potřeb, čím dána by byla vládě moc vynucovat poslušnost zákonů a rozkazů pod trestem znemožnění zaměstnání, tedy trestem hladu. Tím by pochován byl poslední ždibec svobody individua, jež by se stal pouhým zoubkem ve velkém a složitém ústrojí státu, ze všech stran úplně omezen ve vlastním individuálním rozvoji.

Každá vláda omezuje svobodu svých poddaných, proto chceme-li dosáhnout svobody a míru, nesmíme snahy naše podřídit vládě a státu.

Ve skutečné svobodě bude hlavním vodítkem společenského života a styků vzájemná dohoda, neboť chceme-li aby druzí se k nám přidružili, bude nutné vzájemné vztahy lidstva zpříjemnit.

Společenské organizace budou dobrovolné, vzájemně se doplňující. Člověk je od přírody již tvorem společenským. Nemůže a nechce vést samotářský život. Seskupuje se v houfech a tato skutečnost nutí k příznivému zacházení jednoho s druhým. Za dnešní vládní soustavy se ještě mnozí lidé domnívají, že zákon je zárukou přízně a následovně tleskají, když vláda domnělé názory většině lidu vnucuje, avšak, v národu skutečně svobodném bude úsudkem lidu pravidlem přízně a jednání, myšlenky pěstované na úkor společenského dobra pominou a je pravděpodobné, že nikdo nebude se stavět v odpor spravedlivému úsudku lidu.

Je pozoruhodné, že ponejvíc ti, kteří jen v zákonu spatřují zabezpečení svobody a života, nedovedou pochopit, že vzájemnost lidského rodu je lidu vrozena a jen uměle a násilím vládnoucích zakrněla. Proto se stále domnívají, že k zdrženlivosti výstředních pudů je zapotřebí strachu před stanoveným trestem zákona. Nepochybují, že dnes lidé počínají si nedůstojně následkem nepravé výchovy a svého okolí, ve kterém žijí a různé názory a city v jednotlivých utváří a že jednali aby zcela jinak, když nebude stávat příčin, které k násilnostem a hrubostem povzbuzují. Pud sebezáchovy je v člověku tak mocným, že přemáhá všechny ostatní vrozené náklonosti. Chceme-li tudíž sebe zachovat, nebudeme se dopouštět násilí a pustošení, ba naopak jsme vždy připraveni, pokud je třeba zlo násilí a vraždy odvrátit, neboť dopouští-li se někdo násilí a vraždy, je schopen znásilnit a vraždit nás. Vzájemnost společenská je u člověka vyvinutou zkušeností, a je-li si této vědom, shledává-li i nutnost solidarity. Pozná, že jeho zajištěnost nejlépe je zabezpečena je jistotou druhých. Až lid přestane se obracet k vnější moci, vládě, o zabezpečení svého života a každý pozná nejlepší záruku v jistotě svých sousedů, pak nebude žádného rozporu o stavu svobody, neboť volnost rozvětví se ve všech dobrých vlastnostech člověka. Nádhera a bída hraje důležitou roli v bezpečnosti individua. Zmírá-li lid hlady uprostřed hojnosti životních potřeb, ztrácí pak přirozeně cit šetrnosti k životu svých Šťastnějších spolulidí a dopouští se i zločinů, může-li tak živit svůj prodloužit a případně zabezpečit. Leč tito lidé považovali by život svých bližních ta stejně posvátný jako vlastní život, kdyby jen měli prostředků nutných k sebezachování a případně i jistého pohodlí.

Hojnost přispívá ve značné míře k bezpečnosti člověka, umožňuje mír a štěstí a nabízí příležitost k povznesení a zvelebení uměleckých schopností, které dnes tlakem okolností jsou umrtvovány. Ve společnosti, ve které životní prostředky budou k volnému použití všech, kdož práci svou k všeobecnému blahu přispívají, až nebude trudných otázek zda zítra má jisti anebo v noci kde spát, obrátí všichni svoji pozornost k výrobě a takovému povolání, ve kterém najde nejvíce záliby, pěstovat bude svých nákloností v umění, hudbě a takových předmětech, které tak nápadně člověka od jiných tvorů liší a které blaženě působí na nejšlechetnější stránky člověka. Ve stavu svobody bude pak taková hojnost všeho, o čem sobě dnes jen mlhavý obraz dokážeme představit. Považme jen, jak ohromně plýtvá tvorbou naší práce příkladně vláda, těch tisíců, kteří jsou zaměstnáni jsou výrobou smrtících přístrojů, těch desetitisíců výběrčích daní: těch zákonodárců a soudců, těch statisíců státních služebníků, kteří v různých oborech nápomocni jsou vládě. Ti všichni odcizení jsou užitečné výrobě a musí být vydržovány na úkor těch, kteří chopili se užitečné práce. Všechna takto ztracená energie obrátila by se k produktivní činnosti v bezvládí. Vzpomeňme pak onoho bezpočetného roje různých parazitů, kteří prací producentů se živí: advokáti, politici, kapitalisté, majitelé realit, bankéřů, kněží a různých kazatelů a konečně i obchodníků. Jsou jich legiony, ale všichni nepřispívají užitku společnosti – všichni spotřebují, bez patřičné náhrady. Je je vidět, zbaví-li se lid vlády a s touto nutně sdruženého zla, stoupne produktivnost i spotřeba a zabezpečeno bude blaho všeho lidu. Pak také pomine v člověku náklonost chtít se zmocnit věcí, které již jiný potřebuje, a bez náklonosti neboli pudu nejedná přece nikdo. Když bude nadbytku všeho a každý těšit se bude stejným příležitostem, pominou pak rozdíly dnes převládající a které budí nesvornost, zášť a nenávist. Odstraněním příčin společenských nesrovnalostí vymizí i zjevy rušící mír a soulad jedinců i národů.

Anarchistický komunismus zaručuje takový způsob svobody, bezpečností a hojnosti. Když nebude stávat organizované a pomocí násilí udržované vlády, která by lid omezovala a potlačovala, každý jednotlivec bude na stejné úrovni se svými druhy. Solidarita národů bude dostatečnou zárukou proti nepřátelským vpádům méně vyvinutých kmenů.

Za poskytnutou práci pro dobro společnosti poskytne se příležitosti a prostředků k všestrannému se zdokonalení. Uvedením svobody ve společenskou organizaci pominout předepsané formy vlády a usnesení spočívající na vzájemné dohodě průmyslových i hospodářských obcí budou dobrovolně respektována a budou vždy odleskem samotného života obcí, národů, veškerého lidu. Zásada solidarity bude povždy průvodčím každé skupiny, tj. Solidarita – uznaní svoboda a vzájemná závislost každého – bude zárukou pokroku a harmonie ve společenském zřízení budoucnosti. Tím, že omezí se plýtvání na stupeň nejnižší, přibude armádě užitečných pracovníků a zvýší se výroba i přírodní plody mnohonásobně. Dobře napsal všestranný umělec, básník a kritik William Morris, že teprve v anarchistické komuně rozkvetou nejkrásnější růže svobody, až lid holdovat bude životu a kráse, pal pomine jednotvárný poměr člověka a lid po vykonání práce podmínění životem skupiny, věnuje ostatní svůj čas hudbě, básnictví, malířství, řezbářství a různému výtvarnému umění, vědě a filozofii, jako i ušlechtilé zábavě, všemu, co lidský rod zušlechťuje.

V odpověď na možnou otázku, jakým způsobem chtějí anarchisté uvedenou společenskou organizaci uvést v život, těžko lze stanovit jistý programový směr, těžko předurčit zvrácen-li bude starý společenský řád tíhou společenského nepořádku nebo násilnou revolucí. Ale jedno je jisté, že vzrůstem vzdělanosti budí se v lidu touha po šťastnějším a blaženějším životě, třeba proto uvést pozornost na ideje předem uvedené, aby lid tyto pochopil, a pak nezbývat bude než chtít, aby našel cest a prostředků k jejich uplatnění. Pochopí-li ideje anarchistického komunismu, přejdou-li myšlenky v život, tož přestane dnes už být dobrovolným otrokem státu, přestane volit a dávat tak sankci státní rozháranosti, nebude vykonávat vojenských a policejních služeb, ani jakýmkoli způsobem nápomocný bude na udržení státní formy. Bude se dle možností pokoušet zřizovat skupiny pro výrobu i distribucím bude se čile podílet na zápasech bojujícího proletariátu, bude se vzdělávat, aby svému ideálu co nejvíce půdy připravil a pro svoje myšlenky získal pochopení.

Ve státních proměnách zakládat bude anarchistické obce čili komuny, tyto se pak federativně sdruží a půjdou příkladem ostatním bratřím dělníkům a starat se budou, aby hnutí proletářů nezabředlo do vládních kolejí a neuvázlo ve zhoubném komercialismu. Toť naším úkolem.

Zdroj: časopis anarchistických komunistů „Volné listy“ (1910)

Václav Řetický (1862 – 1918) patřil mezi přední české anarchistické komunisty, kteří se do dělnického hnutí zapojili již v sedmdesátých letech devatenáctého století. Živil se jako kovodělník. V osmdesátých letech byl ve Vídni, odtud prchl kvůli perzekucí anarchistů do Budapěšti. Do USA se z Maďarska v roce 1886 vydal do Ameriky. Usadil se po zbytek života v New Yorku. Patřil mezi přední organizátory anarchokomunistické skupiny „Bezvládí“ a podílel se na vydávání anarchistického exilového časopisu „Volné listy“ (1890 – 1917). Do „Volných listů“ přispíval svými články pod pseudonymi „V.R.“, „Vašek“, „Jeden kovodělník“. Psal také do radikálního tajně vydávaného anarchistického časopisu „Pomsta“. Od roku 1912 se podílel také na vzniku České anarchistické federace v Americe. Zemřel 27. října 1918 v New Yorku.