Uprostřed nesmírného množství zla, které marxismus a obzvláště bolševismus způsobili lidstvu a hnutí za sociální osvobození, se nachází omyl, který jejich tvůrci a zastánci vnesli do vědomí našich současníků – pomýlení principu komunismu. Bolševická teorie a praxe zasadily komunismu těžkou ránu a zdiskreditovaly jeho samotné pojetí. Dnes stojí těžký úkol nejen před tím, kdo se snaží uskutečnit komunistický princip vyšší spravedlnosti, ale i před tím, kdo se snaží rozptýlit neprůhlednou mlhu onoho omylu.
Jestliže je dnes vysloveno slovo „komunismus“, v představě kteréhokoli člověka vyvstane představa politického režimu donucování, násilného systému, tmářské tyranie, totální ztráty svobody, plánované chudoby a hladu.
Ve skutečnosti není samozřejmě komunismus politický systém nebo politický princip, a marxisté, včetně těch, kteří se nazývají „komunisty“, až k Marxovi, Leninovi, Stalinovi i Trockému, komunisty nikdy nebyli! Komunismus je ekonomický princip, tzn. princip budování výrobních vztahů mezi lidmi, počínaje disponováním přírodním a společenským bohatstvím, přes tvorbu statků, až po jejich rozdělení.
V politické ekonomii jsou známy tři možné principy systému výrobních vztahů, směny a spotřeby. Jsou to: soukromě-vlastnický, charakteristický pro současnou kapitalistickou společnost a kolektivistický, který bere v úvahu vlastnění výrobních prostředků celou společností, socializovanou výrobu hmotných statků a jejich rozdělení v souladu s množstvím vložené práce do vyrobeného nebo do služeb poskytnutých kolektivu.
Komunistický princip, který též předpokládá zespolečenštění (socializaci) vlastnictví a výroby. Ale navíc přiznává rozdělování v souladu s potřebami, za účasti v pracovním procesu a v souladu se silami a schopnostmi jedince.
Je sice pravda, že v dílech marxistických teoretiků všech odrůd státního socialismu, se vyskytují deklarace oddanosti komunistickému principu. Ale při jakékoli formulaci otázky ohledně výrobních vztahů v socialistické společnosti, všichni marxisté bez výjimky – včetně těch, kteří si zvykli říkat komunisté – vždy přijímali, udržovali a utužovali právě kolektivistický princip. Jeho opodstatnění je obsaženo v samotné teorii hodnoty, předložené Adamem Smithem, Ricardem a Rodbertusem, rozvinuté a zdokonalené Marxem, který vzal za míru hodnoty kvantitu (množství) práce neboli „společensky nezbytné práce“ pro výrobu hodnot, míru absurdní a v podstatě nezměřitelnou. Právě tato kvantita, kterou nikdy nikdo nemohl a nemůže změřit, má sloužit jako měřítko při rozdělování v souladu s kolektivistickým principem, který byl podrobně rozvinut, zdůvodněn a v zkarikované podobě zaveden v SSSR a jeho satelitech.
Tedy marxisté nemají ani v teorii, ani v praxi, nic společného s komunismem. Je to natolik jasné, že kdokoli se základními znalostmi se může jen divit, jak se mohl rozšířit a udržet takový omyl.
V historii socialistických idejí, předcházejících vzniku marxismu a anarchismu, je myšlenka komunismu vyjádřením samotného komunistického principu. Jeho stoupenci byli Louis Blanc, Ch. Fourier, E. Cabet, Pecqueur a další, nazývaní „utopisté“. Ve své primitivní formě představoval kasárenský, klášterní princip rovnosti. Proto ho Proudhon odsuzoval a prohlásil se za antikomunistu. Marx a Engels vydali Komunistický manifest, ve kterém vykládali myšlenky státního socialismu. Ještě více od komunismu odradil všechny ty, pro které byly myšlenky socialismu a svobody nedělitelné. Proto Bakunin a jeho stoupenci v I. Internacionále, třebaže v podstatě nebyli vzdáleni komunistickému principu – definovanému a později přijatému Bakuninovými následovníky Cafiérim, Malatestou, Kropotkinem, Reclusem a dalšími – dali přednost tomu, nazývat se kolektivisté, aby si je nepletli se státními socialisty nebo s „utopisty“ a jejich kasárensko-řeholnickým komunismem. Dnešní anarchisté komunisté (anarchokomunisté) nazývají svůj komunismus anarchistickým, bezstátním nebo jednoduše svobodným (libertinským). Ve skutečnosti je samozřejmě pouze jeden komunismus – ten který je definován zásadou: „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.“ Jiným ani být nemůže, nežli svobodným.
Vzniknul historickým procesem, jakožto upírání práva jedněch na vykořisťování druhých, upírání práva využívat uzurpátorský monopol na majetek, přírodní a společenská bohatství a výrobní prostředky. Princip komunismu byl anarchisty formálně přijat poprvé roku 1876 v Itálii. Bylo to na konferenci Internacionály ve Florencii na základě Cafierova referátu podpořeného Malatestou. Později byl rozpracován a široce podložen Kropotkinem. Právě proto je Kropotkin považován za teoretického zakladatele anarchistického komunismu.
V čem tedy vlastně spočívá princip komunismu a jaké je jeho zdůvodnění? Komunistický princip je starý jako samotný svět. Ačkoli se formuluje jako princip teorie hospodářských vztahů, jedná se ve své podstatě spíše o morální, nežli ekonomický princip. Odrazil v sobě věčný a hluboký cit pro spravedlnost, který je v omezené formě představován také v křesťanství jako láska k bližnímu, jako milosrdenství k nemajetným a strádajícím. V etice je tento cit totožný s citem solidarity a v sociologii s právem na život.
Každý člověk svého narození a bytí, jako produkt společnosti a její nedělitelná část, má právo užívat přírodní bohatství a společenské statky, uspokojovat své potřeby a zabezpečovat si podmínky pro svoji existenci. Nikdo a kvůli ničemu nemůže být zbaven tohoto práva. Ale žádné právo nevylučuje povinnosti, rozumí se takové, které může člověk splnit. Z toho vyplývá formulace, že každý má plné a nezrušitelné právo uspokojovat své potřeby v sociálním bohatství, ale protože takové statky jako přírodní bohatství a výsledky lidské práce nejsou nevyčerpatelné, každý zdravý práceschopný člověk, který dosáhnul určitého věku, má povinnost vůči společnosti se zúčastňovat práce na vybudování těchto společenských statků v souladu se svými silami a schopnostmi.
Komunismus je bezesporu jakožto morální princip nedostižně výše nejen v porovnání s počátečním obdobím soukromého vlastnictví výrobních prostředků a statků, ale i v porovnání s kolektivismem, protože pouze při úplném uskutečnění principu komunismu může být dosaženo rovnosti, ke které směřují i kolektivisté. Jako princip rozdělování společenských statků a podstata sociálně-ekonomických vztahů, je komunismus nejen nejspravedlivější, ale i jediný rozumný princip. Nikdo není schopen srozumitelně odpovědět, proč jedni mají právo vlastnit přírodní bohatství a jsou schopni ostatní tohoto práva zbavit. Je to natolik šílené, že jakákoli debata zde není na místě. Co se týká výrobních prostředků, vyrobených nebo vybudovaných statků, dokonce i takových, u nichž se jeví, že by jejich vlastníkem měl být člověk, jenž je bezprostředně vytvořil, ty ve skutečnosti všechny patří celé společnosti. Vše co je vybudované a vyrobené, je plodem nezměrného úsilí mnoha lidí všech předcházejících a nynějších generací, lidí fyzické i duševní práce, vědy a techniky.
Kdo by dokázal změřit (a je-li to vůbec možné?) délku vlastní práce v každém z duševních nebo materiálních statků? Ani vynaložený čas, ani vložené úsilí, a to i kdyby je bylo možné změřit, nemohou sloužit jako měřítko. Jakým právem si někdo může dělat nárok na ten nebo onen výrobek jen na základě toho, že se podílel na jeho vytváření nebo ho vyměnil za podobný výrobek, jehož hodnota byla také stanovena jen podmínečně. Jakou vědecko-ekonomickou hodnotu může mít rozdělení statků na základě kolektivistického principu: „každému podle jeho práce a zásluh“?
Není-li například absurdní tvrzení, že nějaké duševní statky, řekněme daná stať je výhradním plodem autora a musí výhradně patřit jemu, nebo, že za ní musí dostat odměnu, která by odpovídala množství jím vložené práce? Což pak snad on náleží jen sám sobě? Mohl by snad napsat takovou stať, kdyby ho společnost – v komplexním a ohromném množství obtížně měřitelných faktorů – nevytvořila, nezformovala a nezaopatřila v jeho vlastní existenci? Kým by člověk byl, dokonce i na poli myšlení, kdyby za ním, za námi všemi nestála nesmírná pokladnice kultury, vědomostí, úsilí, za jejíž vybudování bylo prolito tolik krve? Dokonce nezměříme ani společenskou práci vloženou do pera, kterým autor napsal stať, pera, bez něhož by nemohl na papíře vyjádřit své myšlenky.
Tato stať je kapitolou z brožury „Pozitivní program anarchistů“ (fragmenty z knihy „Základy bezvládí“) napsané Georgijem Chadžijevem, vydané v roce 1994, v Moskvě.
Připravil MP
„SVOBODNÁ PRÁCE“ č.17 (únor 2000)
Přidejte odpověď
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.