SPOLEČENSKÝ PŘEVRAT A VOLNÁ SPOLEČNOST (František Hlaváček)

Téměř všichni pokročilí dělníci shoduji se v zkušenosti, že násilné rozkotání celého stávajícího systému je nutným, neboť oni poznali, že panující třídy, ani té nejmenší čárky dobrovolně se nevzdají, že od jejich majetku, ani výsad neupustí, jestliže jim nebudou násilně vzaty.

Až po dobu nejnovější, směřovalo přání a snažení pracujícího proletariátu ku paliativům, reformám, které byť na papíře největšího úspěchu slibovaly, ve skutečnosti však ničeho nezměnily. A to je lehce vysvětlitelné, že i sama buržoasie časem vůči dělnictvu se stavěla, neboť věděla, že jí podobná přání neohrožují.

A vzdor tomu musela každá nová idea nebo potřeba s nepřekročitelnými, jak ze strany vládnoucích, tak i nevědomých dělníků, překážkami zápasit a po nejvíce množství obětí vyžadovala, než-li pro ni veřejné mínění získáno. Jakmile se tak stalo, pak byla i buržoasie okamžitě při ruce, a počala se o „nové“ nejenom zajímat, ale totéž dělnictvu dovolila, ač jen polovičatě.

Zkrácení pracovní doby je jedním dítkem přání, které za doby dnešní téměř ve všech zemích v platnost se uvádí. Vydírači všech barev dobře postihli, že chtějí-li nadále roztrpčený lid na uzdě udržet, jsou k tomu nuceni, a pak že podobná vymoženost dělnictvu žádného stálého zlepšení nepřináší a jim vydíračům dovoluje, dělníka v 8-mi hodinách právě tak, jako ve 12 vykořisťovat.

My anarchisti poznali jsme totéž velmi dobře. Na základě tohoto poznání potíráme veškeré podobné požadavky a prohlašujeme pouze jedinou úplnou cestu, k osvobození ze všech stávajících nespravedlivostí vedoucí, totiž — úplné odstranění všech dnešních společenských zřízení a zbudování společnosti, jíž volnost, rovnost a spravedlivost slouží za podklad. My nechceme ani pánů ani otroků a proto potíráme každou autoritu. My chceme, aby každý dle svého zdravého dobrozdání mohl žít a proto ponecháváme každému jednomu plnou svobodu.

Má-li se však taká společnost zbudovat, tož musíme lid předem k účelu tomu přizpůsobovat, jej nabádat, bez každé autority samostatně jednat. My uznáváme, že individuální podnět, samostatné jednání každého jednotlivce, je skutečným faktorem k osvobození z dnešní společnosti. A domnívají-li se mnozí, že zapotřebí k zvrácení stávajícího, že naproti organizované moci vojenské, musí stávat také ozbrojená armáda revolucionářů, pak tím dokazuje, že nezbavil se doposud vzdor učení dějin, předtuch a nesnází, které se nám všude a vždy v cestu stavět budou.

Podobný doklad hází se nám pod nohy i ohledně vojenské diktatury, neboť se tvrdí, že v době povšechného boje, musí stávat jakási moc, která by přímo tu lůzu a k boji neschopná individua na uzdě držela a v pádu potřeby i k boji donutila. Další bádání přivodí nám zcela jiný výsledek.

Je jisté, že moci musí se naproti postavit zase jenom moc, avšak jedná se o to, kde ta sama se nachází. Tuto moc lze ve vůli lidu vystihnout, která v okamžitých povstáních se značí. Je tudíž vůle lidí, širší masy, k převratu nakloněna, pak stěží dá se převrat zamezit.

Příští společenský převrat, sociální revoluce, musí být mezinárodní, má-li být vítězným, nebo jinak, kdyby pouze v jediném státu revoluce se ohlásila, pak nebudou ostatní tyrani, jichž otroci mírumilovnými občany jsou čekat a okamžitě „svatou alianci“ utvoří, aby spojenou mocí revoluci utlumili.

Jestliže ale sociální bouře ve všech zemích, ve všech končinách začne burácet, lid ve městech a na venkově povstane tak, že vlády v takých úzkých se octnou, že vědět nebudou, kde dříve začít mají. Pak stane se i jich postrašující moc vojenská malomocnou.

Tato povstání musí se však zrodit z podnětu lidu a jím být provedeny. Neboť v tom okamžiku, kdyby lid vůdce sobě zvolil a jim celé jednání a konání v ruce vložil pracoval by jen v ruce reakce. Revoluce minulosti mohly by o tom již každého přesvědčit. Proto nemůže u nás anarchistů o nějaké revoluční armádě, o uzavřeném počínám si vůči nepříteli být žádné řeči. Podobné organizované revoluční oddíly armády potřebují vůdců, jichž rozkazů musí každý uposlechnout. Kde nalezne se taký člověk ve vážných okamžicích, který tolik rozhledu, opatrnosti a moudrosti vlastní, aby proletariát ke skutečnému vítězství vedl? Ještě více! Nebyl by takový muž po dobytém vítězství od svých poddaných za vyšší bytost považován a dle toho ctěn a tím dán nový podnět k zahnízdění se nové autority?

Revoluce stane se tehdy výslednou, když z lidu vyšla a od tohoto provedena z vlastní individuální vůle, v jejímž trvajícím období masa dělnictva samostatně v boji jednat si zvykne, což pro zbudování nové, volné společnosti je nevyhnutelnou podmínkou.

My nesmíme zapomenout, že pravá moc ve vůli jednotlivců vězí, kteří, osvobozeni ode všech vnějších, zastaralých předtuch, pouze dle jejich názorů se sdružují, aby o nejlepším způsobu a druhu boje se dohodli a dle toho také jednali. Takových družin bude každopádně nesčetně mnoho stávat a dle toho utváří se i celý boj v rozdílné podobě. A toto je pro revoluci, jak si představujeme, přímo nevyhnutelným, neboť naše válečné pole nalézá se všude tam, kde stávají vyděrači a nouze. V továrně, na poli mezi rolníky, i pod zemí v dolech, poučujme své spoludělníky o malicherných předhůzkách, které dnes ještě všestranně ovládají a vychovávejme z nich samostatné vojíny revoluce.

Čím více budeme dělnictvo s ideou podněcující jednotlivců propagandy seznamovat, čím vytrvaleji ji budeme rozšiřovat, tím spíše dostaví se i výsledek zasloužený.

Je-li jedenkrát kapitalistická společenská budova ze všech stran napadena, v továrnách, na venkově, v kasárnách a konečně i v kostele a paláci, a dělnictvo počne s plnou chutí expropriovat na celé čáře, když tu a tam státní knihovna dluhů v povětří se octne a její obyvatelé životem jist nebudou, a přec o nějaké velké armádě revolučního vojska, ani zmínky nebude, pak octne se vládnoucí chátra na konci své zoufalosti, neboť nebude vědět, kde se má dříve bránit — společenská soustava počne odumírat.

A ostatní masa lidu, která nevystihla do té doby požadavky a cíle anarchismu, jakmile pozná dobrý výsledek zvrácení různých společenských zlo zřízení, když na místě hladu, vše v přebytku k použití mít bude, pak můžeme se kojit tou určitostí, že ona společně s námi bude pro myšlenku volnou bojovat, aniž by ji k tomu diktatura donutila.

Se zcela opačným výsledkem bychom se potkali, kdyby diktatura stávala, kde poručenství, tam musí též množství těch stávat, kteří rozkazy se shora v platnost uvádějí a poslušenství jim zjednávají.

V předešlém článku jsme naznačili, že se budoucí společenský převrat, sociální revoluce, musí bez každé reprezentace provést. Ona musí být proti autoritě, má-li se vůbec vítězství dodělat.

Dejme tomu, že by skutečně někteří dělníci v okamžiku vítězství a ještě více k upevnění a utvrzení dobytého vítězství, za diktátory se považovali a z jejich středu jistý počet individuí vyvolili, jimž by byla dána plná moc k poručnictví — byl by to buď revoluční výbor nebo rada. Avšak zde byla by již příležitost dána nejenom buržoákům, ale i zbabělým dělníkům, pomocí jejich lepších schopností a třeba i mluvy v řady dělníků se vetřít a tak se zalichotit, aby některé z takých míst dostali nebo jiné postavení ulapili. Toto bylo by nezamezitelným, a ti samí byli by mnohem nebezpečnějšími, než-li kdyby se vůbec boje vzdálili. Pokud tito vůči nám nepracují, pak nechme je bezstarostně běžet, jsou-li však vůči nám, pak musíme s nimi, co s nepřáteli zacházet.

Zbudováním jakékoliv reprezentatívy umrtvila by se mimo to přímá akce lidu, neb tento mohl by pouze dle nařízení a náhledu „nejlepšího, vyvoleného revolučního výboru“ jednat, který obyčejně celé haldy paragrafů a usnášení probírat a přetřásávat musí, což v době, kdy nejrázněji a přímo jednat se má, delšího času vyžaduje, než-li ku konečnému výroku se shodne, ve které době pak lid k nečinnost odsouzen.

Přečteme-li si dějiny všestranného zmatku revoluce z r. 1848 a konečně dějiny gloriosní komuny Pařížské; v pohlednější zvlášť vyskytují se tucty zlořádů a nebezpečí právě takého revolučního komité. Mezi tím co lid s nadšením „Vive la Commune!“ provolával, oddávaly se opoziční strany na radnici malicherným hádkám, týkajících se vnitřních záležitostí — nikoliv ale zevnějších, tedy záležitostí nepřítele — a teprve v době nanejvýše kritické uchopil se výbor těch ,,nejschopnějších a proto zvolených“ ochranných experimentací, když již téměř revoluce z poloviny ztracena. Vzdor tomu všemu, konala však přímá akce komunardů pravé divy hrdinů, ač již pozdě.

V podobném diktátorském klubu vyvolených naskytla by se mimo to příležitost špiclům a jiným lokajům bohatých, aby zvěděli o jejich plánu a přípravách, aby tak mohl i nepřítel přípravou se zabezpečit a nejméně obsazená místa lehko zajmout, aby naskytl se nepříteli čas, v němž by mohl své síly soustředit a tím lépe svoji pozici hájit. V tomto ohledu pracoval by pak taký výbor nepříteli přímo v ruce.

Ne jinak shledáváme totéž i ohledně tzv. „prosté – hadrářské lůzy“ výrazy to, jež panující vynalezli a vodopolívkoví je po nich papouškují, které však žádného oprávnění nemají. Tento na nejnižší stupeň stlačený druh lidí, žije v neustálém boji s „vrchností“, jelikož o zákony s jejich vykonavateli ničeho nedá a o ně se vůbec nestará. Tito lidé hledí pohodlně, bez těžké, vyměřené práce, jejich živobytí protlouci a z té příčiny ztrácejí trnitou cestu společenskou a bloudí na cestách pohodlnějších — oni oddají se loupeži naproti buržoasii, která ale zákonitě loupí.

V době revoluce bude i tato masa na naší straně stát, neboť povždy v boji vůči buržoasii a jejím zastáncům stála a stěží přidá se ku této straně a mimo to bude se jednat ve příští revoluci o zničení každé autority i vyvlastnění majetku soukromého, dva body, které té mase lůzy vždy největší překážky tvořily. Oproti nové diktatuře budou však jistě bojovat, nebo by v ní spatřovali novou překážku ve svém řemesle.

O tomto jsou i ostatní školy socialistů dobře přesvědčeny, proto se také pokoušejí, aby dělnictvu namluvily, že ta „prostá lůza“, bezuzdná masa pouze pomoci největší přísnosti na uzdě udržet se dá a pro tuto, že zákonů je zapotřebí.

Myšlenka o potřebě diktatury přivodila by však ještě mnohem horších následků, než-li ze shora uvedeno. Dělníci všude zvítězí, nepřítel na celé čáře odčiněn a provždy vyhlazen. Nebylo však nyní zcela důsledným, když by lid toto vítězství „moudrým, vyvoleným výborům revolučním“ připisoval? Zajisté! A právě tak jistým je, že by tuto reprezentatívu — co nejlepší podržel i nadále. Jelikož však za každého vlivu a působení autority nespokojenost v jistých kruzích najevo přichází, proto zdá se být taký poručnický výbor nutností, který by nespokojence ku poslušnosti přinutil. A o účelu a následcích nové vlády je nám dostatečně známo, jak by se lidstvo v novém otroctví octlo.

Lid proléval by vlastní krev jen proto, aby rotě ziskuchtivých hrabivců k žlabům dopomohl, kteří za každou cenu budou se namáhat svá dobrá bydla podržet a za jich přítomnosti byl by lid právě tak zotročen a vydírán, jako před tím. Nová, krvavá revoluce stala by se nutností, která by opět za válečný pokřik si obrat musela: „Pryč se soukromým majetkem a autoritou jej chránící.“

A to je, čemu my anarchisté hledíme zabránit. To může se však jen tehdy stát, když budeme rázně myšlenku anarchistickou mezi lidem šířit. Vysvětleme dělnictvu, že my nechceme krev prolévat, nýbrž že panující systém k boji konečnému dělnictvo dohání, a my, že příchod tohoto boje uspíšit se snažíme, a sice tím, že nabádáme v tisku i slovu, aby jeden každý přivykl si jednat, jak prakticky, tak i teoreticky, aby každý jednal dle svého individuálního podnětu a neodkazoval se na nějaké organizované sbory nebo konečně na nutnost reprezentatívy. Již ta skutečnost, že jsme poznali myšlenku pokročilou, pojí nás svojí solidárností mnohem více, nežli veškeré programy a nařízení.

Ukažme dělnictvu, kde vlastně síla spočívá a označme, že je hlavní podmínkou příští revoluce, aby věděli, co chtějí, že revoluce, jíž taká příprava předcházela, bez každého vůdce i autority vítěznou se stane.

Nejbližší revoluce — má-li být již poslední — musí být předem anarchistické povahy, a čím více bude boj důsledností anarchistickou prováděn, tím pevnější a odporu vzdorující bude příští forma společenská — volná společnost.

Zdroj: noviny českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1895)

František Josef Hlaváček (1853 – 1957) byl jedním z hlavních průkopníků anarchismu v Čechách. Stál u zrodu anarchistického hnutí na konci 70. a počátku 80. let 19. století. Proslavil se jako básník a autor dělnických písní. Kvůli perzekuci nucen emigrovat do USA počátkem roku 1886. V USA se zapojil do anarchistického hnutí v Chicagu a vstoupil do redakce zdejšího slavného anarchistického časopisu „Budoucnost“, vydávaného anarchokomunisty z MDJ. Po přestěhování do New Yorku působil jako šéfredaktor novin českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1893 -1896). Byl členem anarchokomunistické celonárodní organizace Mezinárodní dělnická jednota – MDJ v letech 1886 – 1896. Koncem devadesátých let pro osobní neshody s některými členy MDJ odchází z hnutí, aby se nakonec stal umírněným sociálním demokratem a redaktorem dělnických časopisů. Zemřel 11. února 1937 v Ciceru u Chicaga. Ve Slaném a Prostějově je po něm pojmenováno náměstí, na němž má sochu.