MARXISTÉ A ANARCHIE (Josef Belza)

Přinášíme další anarchistickou kritiku marxismu v rámci seriálu na toto téma z pera českého anarchistického komunisty Josefa Belzy, která ačkoli byla sepsána před víc jak sto lety, nic neztratila na své aktuálnosti a argumentační váze. ČAS Sever

Sociální demokraté (marxisté) často tvrdí, ať již to nevědomostí nebo svévolností, že cíl sociální demokracie a cíl anarchie je jeden a ten samý, a že pouze cesty k němu jsou rozdílné. Jak velice se mýlí anebo jak nedostatečně pochopili tyto dvě rozdílné ideje, o tom nás poučí v krátkosti následující článek, jehož je hlavním účelem, objasnit hlavní body ideje sociálních demokratů (marxistů), a zároveň i ideje revolučních anarchistů.

Sociální demokraté (marxisté) žádají předně zkrácení doby pracovní k poměru pokroku výroby; doposud se zasazují o omezení doby pracovní na 8 hodin denně. Dále žádají, aby stát převzal v držení veškeré
železnice, telegrafy, loďstvo, továrny, a vůbec chtějí mít veškerý majetek (pozemky, dopravní prostředky, suroviny a stroje) zestátněny tak, že by žádný soukromý majetek nestával, až na nějaké maličkosti, jako je domácí nářadí, skvosty a pod.

Stát má mít vše v své moci, státní úředníci mají rozdělovat práci a odměňovat za vykonanou práci státními poukázkami, jež by byly právě tak, jako nynější peníze. Práce se má odměňovat dle zásluhy. Tak například by obdržel profesor, malíř, umělec, nebo vynálezce 3 — 4 až 10 nebo i vícekrát tolik, jako dělník s lopatou na ulici nebo v továrně při stroji pracující za hodinu práce, ač práce tělesná práce tak unavuje jako práce duševní.

Úřednictvo státní by tedy bylo zastoupeno ještě ve větší míře než je teď. Státních poukázek místo peněz by se používalo, čímž by ti lépe placeni mohli nahromadit velký mrtvý kapitál, jehož by užívat
mohli, kdyby se jim práce znechutila, čímž by opět ti druzí, kteří by méně mzdy dostávali, za ně pracovat museli a je živili jako živí nynější dělnictvo kapitalisty.

Zavedením sociálně demokratického (socialistického) státu by se změnilo jen velmi málo. Pracovalo by se tedy méně hodin denně, dle potřeby, pak by se stroje a nové vynálezy zdokonalovaly a množily. Stát by zůstal státem a většina obyvatelstva by dělala zákony, ať by to bylo menšině vhod nebo ne. Nynější
úředníci by byli nahrazeni jinými — sociálně demokratickými, — a neexistoval by žádný soukromý majetek.

Anarchisté naproti tomu chtějí zavést volnou společnost, jejíž obyvatelé by požívali té nejširší svobody jaká se jen myslet dá. Peníze chtějí odstranit na dobro, pracovat má každý dle toho, jak sám toho potřebu uzná. Žádný nemá být do ničeho nucen, neboť každý sám ví, co mu nejlépe slouží a jaká práce mu radost působí a společnosti je k užitku. Mají být založeny volné kolonie nebo města, jichž obyvatelé by na vzájemném se dohodnutí, oddaly nějaké výrobě. Na veškerou práci mají být užívány nejdokonalejší stroje, ač by žádný ani jednotlivcům nemohl poroučet, jakým způsobem mají pracovat. Vezmeme-li v úvahu i to, že práce je k zachování zdraví též nevyhnutelná, musíme přijít k tomu výsledku, že by každý zdravý a rozumný člověk dobrovolně několik hodin denně pracoval, aniž by potřeboval nějakých drábů nebo policajtů nad sebou, byť by byly třeba sociálně demokratičtí. Výrobky by se mezi jednotlivými členy nerozdělovaly, naopak každý by si vzal co by potřeboval, bez toho aby nějaký nedostatek v něčem trpět musel a bez toho aby opět se u mnohého, jenž by méně spotřeboval než druhý, nějaký přebytek jevil.

Dále by i anarchistická společnost měla tu výhodu, že by ti lidé, kteří by v sociálně demokratickém státě služby policajtů, detektivů a podobných vykonavatelů sociálně demokratické spravedlnosti zastávali, užitečnou práci k dobru celé společnosti přispívali. V anarchistické společnosti by bylo nemožností kapitál shromažďovat, protože by žádných peněz nebylo, čímž by se veškeří lidé vyrovnali; nebylo by ani bohatých ani chudých, ale volných lidí a obyvatelů této země.

Zdroj: noviny českých anarchistických komunistů „Dělnické listy“ (1896)

Josef Belza (1868 – 1949) byl český anarchokomunista žijící v emigraci v Americe. Většinu života strávil v New Yorku. Byl členem anarchokomunistické organizace Mezinárodní dělnické jednoty, která byla federací skupin napříč USA. V New Yorku se organizoval v anarchistických skupinách MDJ a byl členem Čtenářského zábavního vzdělávacího spolku Ferdinand Lassale v New Yorku a poté členem Dělnické skupiny Volnost v New Yorku. Působil v redakci “Dělnických listů” (1894 -1898). Psal proletářskou poesii a působil jako řečník na dělnických schůzích a přednáškách pořádaných anarchisty. V roce 1896 přeložil publikaci Johana Mosta „Povstal člověk z opice“, která vyšla nákladem „Dělnických listů“. Zemřel 21. května 1949 v Glendale, kde je také pochován.