MYLNÁ UČENÍ A KLAMNÉ CESTY PARLAMENTNÍ LEVICE (Jan Nekvasil)

Anarchistická kritika marxismu a voleb prezentovaná anarchistickým komunistou Janem Nekvasilem během roku 1896 na dělnických přednáškám jako časová výstraha pracujícímu lidu.

POČÁTKY SOCIALISMU A MARXISMU

Socialismus v Německu nepočíná od dnešního dne ani od roku 1878 nebo 1863; a konečně ani od uveřejnění Komunistického manifestu v roce 1847. On vzal svůj počátek — tak jako ve všech Evropských zemích — v událostech, které bezprostředně souvisí s francouzskou revolucí. V oněch ostatních zemích — Francii, Belgii, Anglii — byl socialismus již před rokem 1848 úplný. Tento socialismus nemluvil v zájmu jedné jediné třídy a taktéž ne v zájmu dělnické třídy, nýbrž v zájmu celého lidstva; on se vyslovoval nikoli pro povrchní změny, nýbrž pro radikální a nevyhnutelně násilné přetvoření nynějších společenských poměrů. — Zkrátka, on nesměřoval k odstranění toho nebo onoho zřízení – jako: majetek, vláda, peněžnictví, rodina neb jakékoliv jiné zřízení — nýbrž on je napadl všechny najednou, dobře pochopil těsné spojení oněch výplodů dnešní společnosti; neboť je nevyhnutelné je všechny najednou současně zničit, pakliže se nechceme vydat v nebezpečí, vidět ty samé zase znovu povstat z oněch, které jsme ještě ponechali. Jedním slovem: on byl dalekosáhlý jako evoluce (vývin) a představoval život.

Tento úplný a určitý ráz německého socialismu před rokem 1848 byl též jeho silou a způsobil ono revoluční hnutí, které se v tomto historickém roce ohlásilo. Když dnes znovu čteme spisy Marra, Grüna, Weitlinga a dalších, žasneme nad odvážnými a dalekosáhlými myšlenkami i nad hlubokou kritikou dnešní společnosti. Vše, co od rozličných socialistických škol – anarchisty v to pojímaje — co se týče zásad, propagandy a způsobu boje a dokonce až k individuálnímu vyvlastnění a krádeži – myšleno a řečeno bylo, vše to bylo již od těchto pionýrů socialismu v Německu myšleno a řečeno. Jednajíce v souladu se svým přesvědčením, pod hrozbou ztráty svobody i života, pracovali pro věc a velmi by se byli rozhorlili, kdyby jim bylo řečeno, že nemají věřit v bezprostřední uskutečnění toho, co za pravé a spravedlivé považují. Pravda, která se nemůže ihned uskutečnit (dobře rozuměno, jakmile máme dobrou vůli k tomu), není žádná pravda.

Tak přispěl socialismus před rokem 1848 — nyní propadlý zapomnění – mocně k událostem toho samého roku. Vícero jeho přívrženců postavilo se do řad bojujících, a ještě až do roku 1863 a docela až do 1875 byli to zbylí bojovníci z oné slavné doby, kteří zase znovu prapor sociální v Německu vztyčili.

Nynější socialismus, který je odlišný od onoho, který jsme my poznali, vzal dvakráte svůj původ ze zpátečnictví. Po reakci v roce 1849 a v následujících letech objevil se Lassalle a po reakci v 1871 vystoupili dnešní sociální demokrati do popředí. Obě strany — některé malé nesrovnalosti vyjímaje — mají ten samý cíl:

Jejich snaha se nenese více ku zničení příčiny systému mzdy, nýbrž k organizování placených dělníků nebo jejich menšiny, a s těmito pak panující moc uchvátit. Marx a Lassalle zanechali obě hospodářské otázky, aby s politikou skončili. Pro Lassallea byla otázka sociální pouze otázkou žaludku; Marx spatřoval v celé této události pouze hospodářskou nehodu a v boji proletariátu proti kapitálu pouze výplod a úspěch velkoprůmyslu. Lassalle uznal „nezbytný zákon mzdy“, Marx hlásil pravidlo, že osvobození dělníků má být pouze výkonem dělnické třídy. Nedbajíce toho, podporovali Lassallisti kooperativní zřízení se státní pomocí a všeobecné hlasovací právo, Marxisti prohlásili se pro zastoupení práce a snažili se dobýt politickou moc. Jedni národní, druzí mezinárodní, byli obojí stejně omezeným třídním duchem prosáklí.

Jejich spojení bylo pouze otázkou času. To se stalo skutkem roku 1875 v Gotha, kde se tyto dvě strany sloučily, pod jménem sociálně demokratická strana; revoluční a zákonitá, socialistická a demokratická. Marxisté odňali Lassallistům jejich demokratické paliativy a jejich autoritativní organizaci, (ač to byl tehdy předmět tak mnohých výčitek se strany Marxistů), Lassalisti oproti tomu přistoupili plně na „vědeckou“ teorii Marxovu. Na pohled byli to Marxisti, kteří je s sebou strhli, ale s parlamentní politikou zanesli Lassallisti zárodek zpátečnictví a korupce do strany. Marx poznal nebezpečí a vyslovil se proti tomu ostře ve svých „randglossen“, které se opatrně celých 16 let před obecenstvem ukrývaly.

V historii se stává, že lid po delším trpělivém čekání a po mnohém marném apelování na veřejnou moc stane se netrpělivým; snaha po zlepšení stane se horečnou, násilnou a překročí meze zákonnitostí. Tak se stalo, že v roce 1878 v celé Evropě, Německo nevyjímaje, atentáty a jiné pobuřující výkony se přihodily. Vlády využily této příležitosti, aby mohly s celou tíhou proti socialistům všech odstínů vystoupit a tak pomocí hrůzy pokrok idejí utlumit. V Německu byl přijat výminečný zákon, kterým se rozličné společnosti rozpustily, schůze a všecky literární výplody, které jakousi socialistickou povahu jevily, zakázal, taktéž vypovídací opatření a stav obležení odůvodňoval.

Samo sebou se rozumí, že vláda špatně pochodila. Na nějaký čas hnutí socialistické ovšem bylo utlumeno, ale ono povstalo znovu, silnější a násilnější než dříve, ony idee proryly si v masách nové brázdy a zákon, tento čarodějný proutek, jenž tak mnoho divu provést měl, zlomil se v rukou těch, kteří jím vládli. Zajisté, že tento zákon upokojil oněch několik silných duchů, v kterých starost o osobni zájem převážila příchylnost ku věci, (co hlavně platí o redaktorech rozličných listů a o socialistických poslancích).

Na druhé straně však vytvořil onen zákon mnoho nespokojených a revolucionářů, on přesvědčil hlavně mládež o ceně parlamentarismu. Roztržka nenechala dlouho na sebe čekat. My nechceme zde v pamět uvádět rozličné příhody onoho boje ani smutné příběhy, které jej doprovázely, a jež lidskou povahu v škaredém světle předváděly. Prostředky, které používali muži parlamentu oproti podmaněným a revolucionářům, byly takového druhu, že nemohly žádné věci prospět. My přejdeme přes to k dennímu pořádku a přejdeme k roku 1890.

Na sjezdě tohoto roku v Halle pořádaném bylo slyšet zpočátku pouze stížnosti proti programu a vedení strany. Berlínští soudruzi si stěžovali, že jim — proti ve Vídni přijatým usnesením — předepsáno bylo při užších volbách pro liberály hlasovat. Soudruzi z Hamburku byli rozhorleni, že vůdcové tak dlouho mlčeli, dokud jejich „mandáty ve vzduchu visely” (jak sám poslanec Singer přiznal), ale ihned po znovuzvolení a v předvečer 1.května vydali manifest proti zastavení práce na tento den, a tak počatý boj zmařili a dělníky k nevyhnutelné porážce zatratili. Soudruzi ze Saska byli nad vydaným úkazem od bossů strany a nad redaktory dvou listů, kteří uveřejnili dva články pocházející od Berlínské opozice, „zděšeni“. Jedním slovem, všichni měli příčinu si stěžovat a proti autoritě ve straně povstat. Tato však vzdor tomu zvítězila. Ona oklamala opozičníky číslicemi a pěknými slovy. Vyzdvižení výjinečního zákona, přiznání německého císaře, počet voličů, který dosahoval výše skoro jeden a půl milionu, počet poslanců 35, pokladní hotovost — hlavně pokladní hotovost, která se páčila na několikrát sto tisíc — byly doklady, s nimiž se mohlo dojmu docílit. A ony učinily dojem. Jmenovala se komise, před kterou se pralo špinavé prádlo, a všecko zůstalo při starém. Program, organizace strany, volební politika, autorita a parlamentární frakce — vůdcové obdrželi docela rozšíření jejich zplnomocnění – a zarazil se v Berlíně úřední list „Vorwärts“.

Z desetileté zkušenosti se masa strany ničemu nepřiučila. Něco však se v Halle přece změnilo, totiž: povaha strany. Málokteří to zpozorovali, neboť se o tom žádný zvláštní rozhovor nevedl, ani žádné usnesení nebylo přijato. Ale z řečí vůdců, z rozličných mezi řečí nadhozených vět a ze souhrnných přijatých usnesení vycházelo zřejmě najevo, že sociální demokracie vchází do nového období jejího bytí. Jakékoliv revoluční hnutí bylo trvale zahrnuto. — Příští společnost stala se prázdným snem. Šílenstvím, na revoluci myslet; neboť pan Liebknecht dokázal na základě údajů, že stojí dvacet proti osmdesáti, a pravil, že se musí čekat, až bude osmdesát proti dvaceti! Lassallův nezbytný zákon mzdy se zapřel, neboť tento nevyhnutelně k revoluci vede, a Marxem zastupovaná diktatura proletariátu se odstrčila stranou, nikoli snad proto, že by se bylo obávat nového panství, nebo že by se v toru vynašly nové mýlky a nesrovnalosti, nýbrž proto, že by buržoazie byla čtvrthodinovou revolucí ohrožovaná. Zabředlo se do studování zákonitých zařízení a byl dán návrh na zavedení osmihodinového dne počínaje od 1.ledna 1898! Pan Bebel vyjádřil se v Halle v odporu k tomu, co již dříve mnohokrát opakoval, že nebude-li možno pod nynějším zřízením sociální otázku rozluštit, tato ku svému rozluštění blíže přivedena být může. Toto prohlášení — poznamenal časopis „Grenzbote“ — je velmi důležité a označuje úplné politické zatáčení sociální demokracie, neboť ona skládá důvěru v zákonité prostředky a tím každý revoluční skutek, anebo pouhý pokus o něj, úplně vylučuje. Dle toho je jisté, že v povaze sociálně demokratické strany se stala přeměna, „nejuspokojujícího způsobu“, — praví tento buržoácký plátek. Revoluční strana je mrtva. Na její místo vstupuje reformační strana, která s buržoáckými stranami a docela i s monarchií pracovat bude, a končí následovně: „Tato strana ztratila na revoluční síle, co na rozšíření nabyla.“

Nyní nezbývalo nic jiného, než program strany přivést v soulad s novým postavením. To se též uskutečnilo rozvržením nového programu.

Tento rozvrh pozůstává ze dvou částí: Z teoretické části, ve které učení Marxovo o vydírání a o stále stoupajícím soustřeďování bohatství vylíčeno je, a z praktické části, v nížto nalézající se reformační plány vysvětlovány jsou, které úplně s dnešními poměry souhlasí. Nic není tak očividné, jako odpor mezi teorií a praxí; neboť v propagandě se praví: „Cíl a úkol sociální demokracie je: Stávajícím poměrům konec učinit, skrze odstranění jejich příčin.“

K čemu tedy dělnické zákonodárství, jehož bezúčelnost přiznána byla; ono najevo dávané nepřátelství oproti jiným politickým stranám a ty sociálně demokratické reformy, které se za dobré prohlásily, jako: všeobecná obrana, mezinárodní smírčí soudy, bezplatné vyučování a bezplatné soudy (také pro bohaté?) a rozličné jiné bezplatné věci, které obyčejně velmi drahé jsou. —

Německá sociální demokracie pomocí tohoto programu— jehož hlavnější body ještě posuzovat budeme — zřekla se úplně socialistických zásad.

KU KRITICE UČENÍ KARLA MARXE

Abychom se mohli obeznámit s učením a taktikou sociálně demokratické strany v Německu, — v ostatních, zemích Evropy je vše podle toho samého vzoru — musíme vystihnout základní teorii této strany — tj. teorii Marxovu.

Je to tím více třeba, když právě v Německu — o ostatních zemích nemluvě — spatřujeme, jak sama opozice, kupř. „mladí” z Berlína, připravené zbraně ku potření vůdců ve straně, skrze učení Karla Marxe složila.

Tak hluboko vnikl Marxismus do duší dělníků! Tak jsou jejich hlavy nacpané teoriemi o stejné ceně, o přebytku, o stálém a měnivém kapitálu a jinými hříčkami slov.

Musíme přiznat, že Marx za jeho živobytí byl o mnoho větší duch a o mnoho opravdovější revolucionář, než všichni jeho dnešní přívrženci; a jeho teorie se výtečně hodí k vyvrácení parlamentární taktiky jeho nohsledů.

Vskutku, jestliže „mladí“ tuto taktiku potřít chtějí, tož potřebují pouze v paměť uvést, co on o příčinách vydírání dělníků napsal: „Příčina příčin je kapitalistický systém, soustava mzdy, odtržení dělníka od pracovních nástrojů — následkem toho, bez odstranění kapitálu, systému mzdy a přeměnění pracovních nástrojů, které jsou majetkem soukromým – do majetku společného, vážné a společné zlepšení osudu dělníků možným není.“

To je to, co Marx učil a v čem dnešní Marxisti a zastánci parlamentu rádi mlčí, balamutí dělníky klamnou nadějí, že lze pomocí zákona domoci se zkrácení doby pracovní a pozvolna odstranit i jiné oddíly kapitalistického vydírání, a tak svoje postavení zlepšit.

Taktéž pravda je, že Marx se vyslovil — zajisté že mýlkou, která se nachází na základě jeho systému — pro zastoupení práce v parlamentě. Následovně „staří” potřebují pouze „mladým”, kteří jim chtějí výtažky z K.Marxe předkládat, říci: Obraťte list!

Příčina odporu, do kterého Marx zabředl, leží na falešném východisku a zvláštní důležitosti, kterou on přikládá řízení a jednotlivostem kapitalistického vydírání.

Marx staví pracovní smlouvu jako prvopočátečně oprávněnou, poněvadž se ona zakládá na zákonu výměny. Dělník prodá svoji pracovní sílu, kapitalista tu samou koupí za její pravou cenu — co její vydržování stojí – a zaplatí ji. Proti tomu není nic k namítání. Podle Marxe je pracovní smlouva svobodná, oprávněná a na stejné ceně vyměněných věcí založená. Kapitalista a dělník „jednají oba k jejich společnému prospěchu a zároveň v zájmu a k dobru celku”.

Pak, když výrobky, pro které dělník najatý byl, zhotovené jsou, pozná se, že dělník více vyrobil než jeho vydržování stojí. To je náhoda, – praví Marx doslovně — skrze zvláštní přirozenost pracovního materiálu zaviněná náhoda, dělníka však v žádném případě nepoškozující! Tato náhoda, kterou kapitalista úspěšně podporuje, pomocí prodloužení pracovní doby – pomocí zákonů a upotřebením nejnovějších strojů – končí nahromaděním všeho bohatství na jedné straně a bídou na straně druhé.

Kdybychom se mohli Marxe otázat, jestli výměna je pravá, správná a svobodná, odpověděl by nám, že se to zakládá pouze na předpovědění, které kvůli přístupnosti k jeho učené větě učinit se mu zamlouvalo. Toto falešné předpokládání je však velmi bludné. Ono staví nám kapitalismus co velkého molocha, který pouze pro sebe celou pracovní smlouvu a všechnu námahu práce spotřebuje. Avšak ve skutečnosti majitel, obchodník, úředník vězí za tím, majetek, obchod, vláda — tj. nájemné, čachr, daně a jiné s tím souvisící zařízení, které zničujícím vlivem působí na pracovní smlouvu samu a na výměnu všeobecně. Právě následkem těchto vlivů není pracovní smlouva nikdy správná, ať již jakákoliv výměna, není nikdy správná, neboť při každé výměně za nynějších poměrů jedna strana získá, kdežto druhá tratí.

My se ještě přesvědčíme z následujícího, jakou úlohu hrají obchodník, majetník půdy, stát a finančník v rozdělení pracovní smlouvy a skrze jaké prostředky — mimo těch, z kterých Marx větší cenu vyvozuje — oni tyjí a se obohacují. Marx zajisté podceňuje účastnění se státu na okrádání dělníka; příjmy, které on jedněm dosíci nechá a vysávání, jež on na druhých vykonává. Kdyby se tak Marx dožil nynějšího vyšinutí spekulací, trustů, ochranných celních systémů a la Bismarck (a což těch zlodějských spekulací v této „sweet Land of Liberty”), snad by napsal jiný „Kapitál“, aby tu celou obchodní a politickou společnost poznamenal.

Marx připisuje prvopočátek kapitálu válkám, vyvlastnění sedláků panující třídou, obchodu, monopolu a jiným úskokům a tvrdí, že jednou povstalý kapitál od sama sebe dále žije, anebo netřeba mu tak nutně ochrany, při čemž ale není podotknuto, že pouze existence státu je již sama sebou ochrana, ba ta největší ochrana pro kapitalistickou třídu, jaká se jen myslit může.

V čem by stávalo rovnosti v nějaké pracovní smlouvě? Marx doznává tu samu v tom, že kapitalista dá dělníku to — nebo dát se zdá – co k udržení jeho existence potřebno je a co mu umožňuje jeho pracovní sílu a jeho schopnost upotřebit, k vyrobení jistého druhu práce. Ale co za existenci! Bytí bez klidu, bez jakéhokoliv duševního života, bez cíle; bytí, které úplně slouží kapitalistovi k upotřebení a k užitku!

Skutečnost, že se dělník na tento způsob prodal, potvrzuje, že nespravedlnost pracovní smlouvu předchází. Tato nespravedlivost počíná již tehdy, kdy si vojenští a občanští vůdcové kmene počali přivlastňovat statky a půdu, dále ve skutečnosti, že jistí členové společnosti na dané znamení pracovat přestali, aby od čachru žili, zároveň si zvířata a lány země pronajmuli, dále v rozličném přivlastnění ze strany zákonodárců, čachrářů, kramářů, kněží a monopolistů. Přivlastnění nebo spíše vynucení, které ještě podnes pod jiným jménem a pod jiným útvarem v platnosti je, mělo, má a bude mít vždy jen jediný cíl na zřeteli: Dělníka na rukou a nohou svázaného kapitalistickému vydírání vydat. To jsou ony nesrovnalosti vlastnictví a čachrování s životy zavedené v nynější společnosti a vysávání dělníka je jejich přirozený následek. Jisté okolnosti, které po objevení Ameriky nastaly – přírůstek na kovech, rozšíření dopravních cest a prostředků, pokrok strojů – mohou vysávání v nynějším kapitalistickém systému vyvinout; ale bylo by mýlkou domnívat se, že tyto okolnosti bez předcházející existence vlastnictví, vlády a obchodu jiné následky by měly, než rozmnožení všeobecného dobra člověčenstva.

Na čem se zakládá Marxe a jiných ekonomistů tvrzení o rovnosti výměny? Na odtažku anebo lépe, na řadě odvozování. Marx odvozuje od přirozenosti a od skutečné pohnutky člověka, od přirozenosti a od zvláštní vlastnosti práce, od přirozenosti a od zvláštní prospěšnosti práce, jedním slovem, od všech okolností, jež vyrábění předcházejí, s ním souvisejí, jej následují.

Dělník prodá svou pracovní sílu, aby svoje bytí udržel. Předně nemožno ale určitě říci, co životní potřeby jednoho muže představují; zde jsou obrovské rozdíly. Pak působí s sebou ještě jiné živly na určení mzdy: Marx jich nedbal. Co se týče jakosti rozličných prací, odbývá je Marx docela krátce pomocí jiného odvozování: On pojímá všecky, samu uměleckou, duševní, řemeslnou prácí a vynálezy jako odtažky, neurčité, stejné a nevyvinuté dohromady.

Pracující masa, která při zpracování nějakého zboží toto vycenila; nebo lépe toto vycenit měla, anebo při okamžiku výměny cenou opatřit má – společnosti potřebné práce – určuje cenu výměny zboží; taková výměna je tajenou věcí, společenská záhada, něco nepřirozeného.

K tomu se pojí ještě jiné předpokládání, totiž světový trh. To rozličné zboží je pouze zlomek světového zboží, obzvláštní pohyblivost kapitálu a jednotlivců; pořád ještě na předpokládání se zakládající odstranění všeho druhu přechodních obtíží, od jednoho průmyslu ku druhému, od jedné země ku druhé: Zrušení vzdálenosti, zvyku, citu, nedostatku vědomostí atd. Hospodářství přijde k oběhu, k neustálému pohybu. Cítíme se být přenešeni do jakési ideální, utopistické země. Marx vypůjčuje si svá srovnávání a svá názvosloví z bohovědy a z bájesloví.

Lidé ztratí svou tělesnost, dělník stane se pracovní silou, kapitalista agentem hromadění, vtěleným kapitálem. Obchodníci, majitelé atd. jsou tajemné osobnosti, stíny kapitalistů, kteří jsou spokojeni s tím, co jim přímý vyděrač práce od své kořisti přenechá.

Všichni lidé budou jednat pouze ku svému hmotnému prospěchu a zboží je nepotřebné pro ty, kteří je vlastní, kdežto pro všechny ostatní je potřebné. Jak s ním spotřebovatel naloží, je docela lhostejno a nenáleží docela do oboru hospodářství. Potřeby lidstva jsou všecky v peníze přeměnitelné a podle peněz měřeny, rozdílnosti v nutnosti, živosti atd. rozdělí se v jednoduchém způsobu, že se vezme na pomoc společenský průměr. Všecky zmotanosti, všechen tento fantas je k tomu chvályhodnému účelu, kapitalismus účinněji potírat — jej ze všech nesrovnalostí dnešní společnosti nařknout.

Marx vystoupil v okamžiku obrovského vývinu kapitalismu, žil a psal ve vlasti kapitalismu – v Anglii. On postřehl úplně, co rozličná zřízení škodlivého na sobě mají, ale on chtěl vše kapitálu podřídit. Jinými slovy, Marx chtěl buržoáckému systému jednu hlavu nasadit, aby ji mohl jednou ranou srazit. Toho dosíci, potřeboval se přidržovat pouze učení politického hospodářství.

Toto učení si vzalo za úlohu — poněvadž ty křiklavé nespravedlivosti povstalé z Francouzské revoluce a jejího hospodářského útvaru nedovedlo odůvodnit — nedbat většího dílu spolupůsobících zřízení. Toto učení si vytvořilo fantastickou společnost, kde všichni lidé v působnosti a vzdělanosti navzájem se předstihují, aniž by jim v tom vadilo přivlastnění, povstalé z pramenů a z nástrojů práce. Politické hospodářství přichází následkem tohoto učení k tomu stanovisku, že se mají lidé, jsouce svobodní, ponechat bez překážky dosíci bohatství; prvopočáteční nespravedlivosti během času bezpochyby se vyrovnají a každý bude spokojen s výtěžkem podle svých zásluh.

Následkem této teorie se vyšetřilo, že kapitál je pouze nahromaděná práce, že důchod se nemůže počítat do ceny výrobku a ještě na jiná podivná odhalení se přišlo, z nichž nejzvláštnější je (pro ty, kteří nespokojeni jsou), že hospodářské spojení všeobecně, rozdělení bohatství ale zvláště, skrze pevné a nezměnitelné zákony spravované jsou a žádná změna na nich předsevzatá není možná, aby soulad celého výplodu se nezničil a pomsta a zloba oněch zákonů nebyla přivoděna; tyto zákony jsou dost mocné, aby chod věci zase v pořádek přivedly a hůl hozenou do jejich ústrojí ony zase z něho vyhodí.

A Marx věřil na tyto zákony; on opakoval, že ty samé obdivuhodné jsou a nezměnitelné; ale připojil k tomu — neústupný Hegelián, jakým on byl – že tyto zákony samy od sebe se zruší; neboť kapitál se nahromadí na jedné straně a bída na druhé, následkem čehož se stane srážka nevyhnutelnou. — Ta srážka, to je revoluce. Ať jakkoliv revolučně se Marx prohlásil, přece věřil v trvání jakéhosi pospolitého zárodku (díky soustředění kapitálu) uvnitř dnešní kapitalistické společnosti. Po něm Engels a všichni jiní tvrdili, že výroba již dnes společněna je, zbývá ještě společněné rozdělování. V základu je hospodářské osudověrství (fatalismus) Marxe a jeho přívrženců v nejvyšší míře zpátečnické.

Právě tak, jako politické hospodářství v liberalismu dospělo k buržoácké diktatuře, tak dospěl Marx k diktatuře proletariátu a k sociálně demokratickým reformačním plánům. Zde se dá pozorovat mezi teorií a skutky důsledné spojení.

KE KRITICE SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÉHO PROGRAMU

Po povrchním odbočení do bludiště marxistického učení můžeme se zase vrátit k sociální demokracii a jejímu programu.

Tento program je vytvořen zcela v duchu K. Marxe a nedotýká se, jak jsme již podotkli, skoro vůbec otázky pozemkového vlastnictví; právě tak málo dotýká se rozličných vysávacích soustav obchodu a politiky a časově významného zjevu hospodářského světa, jako je ochranný systém a monopoly. Předpokládá dělnickou třídu vymanit, aniž by se jedním slovem zmínil o nezaměstnaných, zapírá zcela socialismus, poněvadž tento obsahuje čistě demokratické požadavky.

Zajisté, že by bylo velmi zapotřebí přizpůsobit teoretickou část tohoto programu některé výlučně průmyslové a obchodní zemi jako jsou Spojené státy americké. V Německu však, kde ještě feudalismus vzpříma stojí, kde knížata a vůbec celá šlechta nejenom prázdný titul nosí, nýbrž velkou část země vlastní, kde ještě přetrvávají zařízení a výsady středověku, jako kupříkladu svěřenské statky (fideikommis), čelední řád atd., je pozemkové vlastnictví stále ještě nepřítel – stále ještě podklad, na kterém společenská budova, předně vláda, a pak sám kapitalismus, spočívá. Ochranný systém, úřednictvo, vojenství a všechna ta velká zařízení, která charakterizují nynější hospodářskou a politickou soustavu v Německu, děkují svému původu převážnému vlivu velkostatkářstva, tj. šlechtě, která je tou nejpevnější a nejuzavřenější všech žijících aristokratů, a jež dovedla dobře těžit z práva jí v roku 1807 uděleného, které jí dovolovalo obchodu a živnosti se věnovat.

Následující malá tabulka vyjadřující množství továren, nalézajících se na velkých panstvích, dokáže velmi dobře, jak dalece kapitál s majetkem půdy souvisí.

Tovární průmysl na větších panstvích je takto rozdělen: cukrovarů 102 – z toho připadá na šlechtu 34, vinopalen 2546 – z toho připadá na šlechtu 1167, továren na škrob 383 – z toho připadá na šlechtu 111, mlýnů 1817 – z toho připadá na šlechtu 1406, pivovarů 322 – z toho připadá na šlechtu 208, cihelen 2627 – z toho připadá na šlechtu 1354.

Ještě významnějším dokladem je velké množství v posledních 20ti letech založených svěřenských statků a všeobecné rozšíření velkostatkářstva v rozličných částech země. Je zřejmo, že ani kritika kapitálu, ani zastoupení dělnictva a ani taktika sociálních demokratů nejsou dobré zbraně ku potření nynější soustavy.

Při posledních všeobecných volbách neobdrželi sociální demokrati vůbec žádné hlasy ve východních provinciích Pruska, kde panuje velkostatkářstvo. To jim zavdalo podnět k činnosti a v Halle bylo usneseno napsat brožuru pro sedláky, pokusit se tyto pro příští volby si naklonit. Skutečností je, že marxistický socialista je zcela odcizen všem otázkám, vztahujícím se na zemědělskou třídu; on se zajímá pouze o kapitál a o dělníky velkého průmyslu. Sedlák oproti tomu nenávidí politiku; on nenávidí odvozování, předpokládání a nezodpovědnost zastupovací soustavy.

Moc proti moci; přidrží se on moci majitele, která je mu bližší a citlivější, a jenž s to je si poslušnost zjednat, která časem lidštější je, poněvadž je osobně vykonávaná.

Stává tedy skutečné zápletky mezi sociálními demokraty a venkovským obyvatelstvem. Svobody a politická práva, která sociální demokrati žádají, zvětšují břímě daní a služby na bedrách venkovana, neboť dluhy učiněné v tomto století velmi jeho postavení zhoršily.*)

Pak má sedlák vtělený strach před uchvácením moci skrze dělníka ve městech; obává se stát se mezkem nové panující třídy, tak jako dnešní dělník je jím pro buržoazii.

A my připouštíme, že toto obávání se a nedůvěra památkou minulosti je velmi oprávněná. V roku 1848 byl sedlák ku povstání připraven, když on o povstání ve městech zprávu obdržel; tam, kde mu nebylo možno v jeho rodišti revoltovat, spěchal povstalým ve městech ku pomoci. Navrátil se domů zpět, vyhnal strážce lesů a polí, napadnul zámek pána, spálil záznamy daní a dluhopisů, pomstil se na čachrářích, sesadil rychtáře a soudce. Řekl docela jednoduše, že nyní, když feudální násilí je odstraněno, zajisté půda bude náležet jemu; když se pak zestátnění některých od knížat vzatých panství prohlásilo, věřil pevně, že tyto budou rozděleny a on jednu část z toho dostane. Ze všeho jednání revoluční vlády zajímalo jej pouze odstraněni desátku, upravení daní, lesů, honby a snad trochu obecní správa.

Co se týče parlamentu, tu se ptal, jestli tento sestává z infanterie nebo z kavalerie.

Když však viděl svoje naděje zklamány, když poznal, kdo má ve skutečnosti prospěch z odstranění desátku a z rozličných novot, když až po krk ve volbách vězel. Volby pro parlament, pro porotu, pro purkmistra, pro obecní — okresní — krajskou radu atd.… – tu se obrátil k revoluci zády a tato byla ztracena.

Z předešlého jsme poznali, že velkostatkáři jsou taktéž velkoprůmyslníci a velkokapitalisté. Připojme ještě k tomu, že ti samí, díky jejich přímému vlivu na vládu, tučné důchody na účet dělníka si zaopatřili.

Zde se zase jeví nedostatečnost marxistické teorie. Podle Marxe je to přebytek výroby, přes vydržování ceny dělníka, která tvoří výtěžek, o nějž se pak kapitalista, majitel a obchodník rozdělí. My však poznáváme, že výdělek těchto tříd přichází přímo od daní, které stát od svých občanů vybírá.

Je bezůčelno, dějiny svobodného obchodu, jakož i ochranného systému v Německu v paměť přivádět a přes to filozofovat. Postačí připomenout, že Bismarck, když se odhodlal svobodnou obchodní politiku Delbrückovu zavrhnout, otevřeně přiznal, že tak činí v zájmu panující třídy.

Zkusme raději bližší pojem ve výši ochranného cla si učinit, abychom věděli, zdali to samé hradí větší část nákladu majitelé a kapitalisti, a sebe poučit o skutečné ceně té chudé ochrany, jež se dělníku poskytuje v podobě dělnických zákonů.

Nemožno určitě odhadnout, o mnoho-li více museli spotřebitelé následkem ochranného cla zaplatit, než co skutečná cena obnášela; ale je dokázáno, že ceny obilí stoupaly v poměru ku celní sazbě. Prostřední cena v Německu anebo aspoň v průmyslovém západu říše je udržovaná trvale pomocí cla od 30 — 40 M (za tunu o 1.000 kilo) přes anglickou cenu.

Zajisté není třeba dokazovat, že celní sazba není k dobru nesčíslným malým vlastníkům, kteří nuceni jsou kupovat namísto prodávat, nýbrž výhradně ku dobru velkostatkářů.

Po clech na obilí přijdou podle důležitosti cla ze železa. Zde je taktéž nemožné odhadnout úhrnný výtěžek, jaký majitelé dolů a velkoprůmyslníci vytěží. Avšak přibližný pojem si můžeme učinit, když víme, že čistý výtěžek, který v roce 1879 pro společnosti 9,900.000 M. obnášel, v roce 1883 na 25 millionů vystoupil a počet společností, které žádné dividendy neplatily, v tomtéž čase z 50 na 29 klesl. Vysoké ceny železa řídily spekulace a přivodily v následujícím roce (1884) krizi. Vláda co vlastník a ředitel většiny železnic, potřebujíc obrovský počet kolejí, činila objednávky u průmyslníků tuzemských, kteří si o mnoho větší cenu zaplatit nechali, než cizí železárny žádaly. Ministr Maybach, který během dlouhé řady let nesčíslné důkazy přízně tohoto druhu prokázal, chtěl tomuto zneužívání konec učinit a výsledek byl — jeho odstoupení.

Výše vývozné odměny, kterou německý lid 400 cukerním továrníkům zaplatil — skoro všichni velkostatkáři — byla ceněná na 481 millionů marek. Jak povědomo, cukerním továrníkům se podařilo následkem zlepšení průmyslové techniky jednu část daní si přisvojit. — Cukerní výroba stoupla v letech 1870-71 až 1884-85 z 186,442 tuny na 1,123,030 tun; počet továren z 311 na 408; vývoz z 118,000 na více než 5 mil. dvou centnýřů.

Všichni severozápadní velkostatkáři, kteří nevyrábějí cukr, vaří pivo. Pouze „náhodou”, podobně jako v cukerním průmyslu, přichází valný díl na daně z lihu destileriím k dobrému, kterým se podařilo každému zmenšení cla zabránit. Tento dar, jenž se na takový způsob bramborovým vinopalníkům uštědřil, počítá se na 41 milionů marek. Vinopalny, nalézající se na východní straně Labe, přinášejí samy 85 procent celého výtěžku; tyto nalézají se většinou v rukou velkostatkářů a panství, na kterých se nalézají, vystoupila čtyřikrát až pětkrát výše své pravé ceny, mezi léty 1820 60.

Pivovary přinášejí 15 20, ano až 55 procent dividendy.

Zákaz dovozu amerického masa byl ještě jedno uštědření pro velkosedláky, zároveň však citelný vzrůst vydání pro chudého spotřebitele. V celku vzato, odhadovaly se daně na spotřebované věci a celní poplatek, který se od lidu vybírá, ročně na 600 milionů marek, k tomu přijde ještě 141 milionů za líh.

Zde máme pro majetnou třídu zajisté velký roční příjem, který ale z přebytku nepovstává; k tomu bychom měli ještě připočítat těch 34 milionů úroků, které stát platí ročně majitelům státních dluhopisů (o krajských a obecních dluzích ani nemluvě), dále oněch 60 milionů na civilní výslužbu, udělené podpory paroplavebním společnostem, výlohy koloniální politiky, jež taktéž, jak Bismarck sám přiznal, jedině v zájmu majetné třídy prováděna je, pak oněch 7-8 mil. dolarů, jež za právo vydávání bankovek (které však pouze třetinou své jmenovité hodnoty kryté jsou) do banky nebo do bank přicházejí. Každému známo, že rozpočty státní rok od roku stoupají, zároveň však spekulacím, burzovnímu čachru, úplatkům a krizím na počtu a síle přibývá.

Abychom se nestali nudnými, musíme se toho vzdát, ještě více podrobností uvádět o obchodním a politickém vydírání; ale tu zásadu můžeme stavit, že čím více se kapitalistické vydírání v pravém slova smyslu omezuje, tím bezohlednějším se stává obchodní a politické vysávání, spekulace, švindl atd.; čím více výtěžek továrníků se zmenšuje, tím více se zvětšuje u obchodníků, bankéřů a burzovních molochářů.

Je pitomostí zlepšovat osud dělníka pomocí nepatrných zákonů, které by měly kapitalistické vydírání řídit, zatímco panující třída na tisícerý způsob lidi prostřednictvím státu vydírá.

Potřebujeme se upamatovat té velké doby od 1871-73. Stát obdržel 5 milliard od Francie, které promarnil ve spekulacích, koupí losů, v půjčkách na státní a soukromé osoby, v odškodnění, v uložení do již stávajících fondů a v utvoření jiných. Tyto peníze – nebo lépe tento německým bankéřům od cizích otevřený kredit — sloužily k založení nejdalekosáhlejších spekulací, jaké kdy svět viděl. Vláda povolila úplnou svobodu v zakládání akciových společnosti, což mělo za následek, že tyto ve všech možných způsobech byly zakládány. Všecky podniky se přeměnily, všecky obchody, všecky zájmy — zboží, průmysl, sklady, ba i noviny a vzdušné zámky — v akciové společnosti, ku fabrikování akcií, jež se pak na burzu přenesly, kdež se v nesmírně vysokých cenách zanášely. Obrazotvornost, jakou zakladatelé rozvinuli, hraničila s geniálností. Pouze jedno odvětvi tohoto ,,zakládání” stačí připomenout — vezměme postavení budov; každému se mělo – po zaplacení ročního nájemného – dostat paláce. Měly se zřídit hotely; ulice, průchody, předměstí, avenue i dokonce celá města. Ovšem, že se zakládalo všecko pouze na papíře a ty sumy peněz, které se od hlupáků za akcie obdržely, byly nesmírné. Všecko zakládalo: Bankéři, šlechtici, úřednici, katolíci a židé, liberálové a konzervativci, profesoři a studenti.

K tomu ještě ta obrovská reklama novin; organizovaly se bankety, kterých se nejvyšší autority zúčastnily; císař, korunní princ přijímali zakladatele u sebe a účastnili se svěcení nebo pokládali základní kameny.

Ještě bychom se museli zmínit o železničních povoleních, jako Strausberg — Wagner — Schuster systém a o více jiných „systémech”, ale to by nás velmi daleko zavedlo.

Zkrátka, statistik Engel (sám také zakladatel, ovšem v malé míře), odhaduje brožurou ztrátu na vydání a zakládání, které se v létech 1870-73 událo, na 700 milionů dolarů; ale poněvadž v nejhorším případě pouze polovina akcií za tehdejší doby vydaných na burze zaznamenána byla, musela být úhrnná suma o mnoho větší, takže zajisté přesáhla výši francouzského válečného odškodného, mimo neštěstí, jež zaviněná byla skrze krize, soudy, dražby atd.

Tak kapitalismus v Německu svou širokou dráhu započal; od této doby datuje se jeho obrovské vyšinutí a nám ukazuje, kde svou munici bral.

Před rokem 1871 byly v Německu tři velké spekulační doby: Doba Napoleonských válek a od rozličných států učiněné půjčky ke krytí potřeb a odškodného, povstalé z těchto válek; doba početí železnic a s tím související spekulace (1840-44); doba zakládání půjčoven (1853-57); ku konci každé této spekulační doby dostavila se krize. Po roce 1871 spekulovalo se ustavičně: Burzovní švindl s cizími a národními akciemi, monopol a spekulace s potravními a jinými obchodními věcmi, stoupání státních a městských dluhů, koupě železnic státem, když jejich cena uměle o 35 procent zvýšená byla; loterie a peněžní krize zvýšily pak ještě příjmy kapitalistů.

Ještě jednou: Ono falešné, ono mylné učení marxistické teorie spočívá v tom, že Marx stále o pracovním čase a o mzdě mluví, tak jako by kapitalistická třída neměla žádné jiné pomůcky se obohatit; a chybou sociální demokracie je, že ta samá podle těchto teorií jedná a o směšné reformy se zasazuje, které se týkají pracovní doby a továrních poměrů.

Kdybychom třeba nynější výrobní soustavu odstranili, ba docela průmyslového podnikatele poslali tam, kde pepř roste, a výrobu na zákládě družstev mezi dělníky zorganizovali, dělníci byli by zrovna tak odvislí od majitelů pracovních nástrojů a od státu, aby mohli vyrábět a živu být, a museli by se od toho neb onoho — právě tak jako dnešního dne od majitele továrny — nechat vydírat na tak dlouho, až by soukromý majetek a ten celý obchodní a politický systém dnešní odstraněn byl.

PŘÍRODNÍ A HOSPODÁŘSKÝ

VÝZNAM STÁTU

Všecky reformy zavedené v tomto století, od začátku rolnického zákonodárství a celních spolků, až do založení říše – revoluci z r. 1848 nevyjímaje – přinesly užitek jen jedné třídě, totiž té, která již všecku moc a bohatství vlastnila. Výlučně v zájmu bohaté třídy, forma vlastnictví se přeměnila, překážky stojící v cestě svobodě průmyslu se odstranily, ústava se několikrát porušila, vnitrozemská cla se zrušila a území státu se rozšířilo.

A ještě dnes jsou všecky ústrojí státu — parlamentní vláda, soudy, vymahatelé daní atd. — ku prospěchu majetné třídy; ta maličkost, s kterou se učinil pokus ku společenskému zákonodárství, jako zákon na povinné dělnické pojišťování, měl pouze jedinný účel: Vládu panující třídy nad proletariátem upevnit — jako svého času zákony o chudých v Anglii — a kdyby se mohl čas v rozličných odvětvích průmyslu, taktéž co se týče výše mzdy, zákony řidit, tak by účel úplně byl dosažen: Dělník byl by zase takovým otrokem, jakým býval v zašlých dobách.

Abychom si mohli učinit nejen pojem o zákonodárných „reformách”, které nám přislíbeny byly, potřebujeme pouze pozorovat účinek těch, které nám již byly uděleny. V zákonech z let 1811, 1816 a 1850 bylo postaráno, šlechtě, když se jí průmyslová životní dráha otevřela, také potřebné prostředky dodat. Třetina anebo polovina půdy, na kterou měli sedláci nepopiratelné právo, avšak v katastru zanesena nebyla anebo její obdělavatel zemřel, připadla feudálním pánům. Poněvadž se sedláci chtěli svých poplatků a povinností zbavit, museli onen obnos 25krát výše zaplatit. Šlechta obdržela 1,533,050 jiter země, 18,544,766 dolarů na majetku, 1,599,992 dolarů ročních důchodů a na přírodních plodech 249,436 měřic žita, 10,633, měřic ovsa, pšenice a ječmene.

Výsledkem zákona z let 1811 a 1816 bylo odstranění práva časového nájemce, zatímco robota, ke které byl dědičný nájemce zavázán, v platnosti zůstala. Zákon z roku 1850 měl ještě odstranit 26 feudálních práv. Zrušení desátku prospělo pouze velkostatkářům, kteří obchod s obílím provozují, kdežto sedláci platí potřebné daně k udržení kostelu. Koupí důchodu skrze stát dán podnět k hypotečnímu dluhu a k spekulacím se státními úpisy.

Je zajímavé poznat východisko rolnického zákonodárství, které v úkaze z roku 1811 následovně zní: Ponechte sedláku dostatek k žití a k zapravení daní, zbývající se pak pánu přidělí. Později koupili velkostatkáři půdu, kterou sedláci nabyli zase zpět. Zde několik číslic k tomu bodu se vztahujících:

V provincii Pozňanské bylo v letech 1823 — 1880 zničeno 8,816 selských statků; jinak, 18,34 procenta zemědělského majetku, ostatní plocha země obnáší o 162,000 jiter méně, než v roce 1823. Ve Slezsku přišlo v letech 1859 — 1880 taktéž 4,921 selských statků s úhrnou plochou o 196,000 hektaru k ztracení pro „rozpínavé” sedláky.

V 16ti okresích Brandeburku ubylo na selských statcích od 5 — 70 jiter, v letech 1851 — 1881 o 1,023 jiter. Ve velkovévodství Sasko-Weimarském od 1864 ubyl majetek sedláků o 13 procent. V Pomořanech zakoupili velkostatkáři v letech 1811 — 1823 12,000 selských statků; v posledně jmenovaných letech tak vlastnili dvě třetiny půdy.

Konečně byly taktéž lenní statky díky zvláštnímu zákonodárství ve svěřenské statky přeměněny. Následkem tohoto zákonodárství se počet svěřenských statků v Prusku velmi zvýšil, 23 procent užitečné plochy bylo svobodnému používáni vzato a nalézá se nyní na ten nebo onen způsob v pevném držení. Z 547 svěřenských statků stávalo pouze 153 před tímto stoletím; 72 bylo založeno mezi lety 1800 -1850, 40 mezi 1850-1860, 63 mezi 1861 – 1870, 84 mezi 1871 — 1880 a 135 mezi 1881 — 1888. Při založení svěřenství byl ustanoven kolkový poplatek 3 procent z celé ceny (Lucius z Bullhausen a Bismarck vyhnuli se placení), při přetvoření lenního statku bylo zmírnění daní na 1 procent sníženo.

Protiobraz k rolnickému zákonodárství tvořila živnostenská svoboda, rozpuštění cechu a odstranění s majetkem nemovitých statků souvisejících výsad, jejichž cena pro Bavorsko na 40 až 100 milionů zl ceněna byla. Začato se svobodou živností a s ochranným systémem a panstvím trustů se skončilo. To je ještě jedna skutečnost sociálními demokraty přehlížená.

Trusty, v jejichž prospěch byla ochranná soustava, velkostatkářství, ba samo i dělnické zákonodárství (zákon povinného pojišťování dělníků zaměstnavatele spolčil) v posledním čase značné vyšinutí vykazovaly. Stává jich v každém odvětví průmyslu.

Počet známých trustů obnášel 70 v roce 1887 a vystoupil v roce 1890 na 119. Jejich účel sestával z toho, řídit výrobu, určovat ceny a zmocnit se trhu. Následkem toho byla vynalezena celá sbírka ustanovení, trestů a odměn. Tyto trusty rozdělily se podle území; jsou i takové, které se přes vícero provincií, přes celou říši rozpínají a některé dokonce si podávají ruce přes hranice s cizími monopolisty. Stát podporuje ty samé, vždyť je s nimi jako velkoprůmyslník spojen; soudy uznávají jejich zákonitost a platnost. Jejich následky se poznávají skrze zvýšení ceny zboží a snížení mzdy. Poslední zimu umluvili se majitelé dolů ještě zvýšit cenu uhlí, která již dosti vysoká byla; našli záminku, dodávky na vnitrozemské kupce prodloužit; zatímco v tomtéž čase uhlí za nízké ceny za hranice vyváželi*). Mělo to být podrobeno vyšetřování! — V měsíci dubnu 1890 zavázal se spolek továrníků všechny dělníky, kteří se na 1. máje z práce vzdálí, na 6 neděl vysadit a pouze pod podmínkou snížení mzdy je zase přijmout.

K tomuto bodu dospěla moc majetné třídy pod dnešním hospodářském a politickém vladaření. Jinak to nevypadá s její politickou mocí. Vše, co se s ní učinilo, bylo pouze změnění jména. Po roce 1848 vydané ústavní a volební zákony dosadily jednoduše na místo rytířského statkáře velkostatkáře do zákonodárných a administrativních sborů. Vlastnictví přiřknutý podíl v politickém zastoupení byl ještě zvýšen, skrze hlasovací právo v poměru k výši placených daní. K dědičnému statku náležející soudnictví bylo odstraněno, ale velkostatkáři rozvinuli jako členové administrativní správy dalekosáhlou kontrolu přes obecné záležitosti; zemské sněmy patří jejich třídě a také všecky důležité ústavy — škola, kostel a veřejná dobročinnost — závisejí od nich. V obchodních městech je to obchodní aristokracie a buržoazie, jež pod pláštíkem nejliberálnějších a nejdemokratičtějších zásad absolutní moc vykonává.

Ústřední vláda nemůže vlivu velkostatkářů a kapitalistů odolat. V žádné jiné zemi nezastupují politické strany tak přímo a bezohledně zájmy panující třídy jako v Německu; v žádné jiné zemi nemají tak zřetelně na čele napsáno, co jsou a co chtějí. V Německu není žádné třídy politikářů od řemesla – jako v USA — ale velkostatkáři, velkoprůmyslníci, kněžstvo, úřednictvo atd. utvořili mezi sebou politické strany, které navzájem proti sobě stojí, avšak proti lidu kráčejí vždy spojenými silami. Umění a tajemství vladaření spočívá v tom, prozřetelně, opatrně rozdat výhody tu mezi jedny a onde mezi druhé, a tak za sebou podle řady žádosti a přání velkostatkářů, průmyslníků, katolíků a protestantů ukojit.

Co můžeme od takovéto organizace požadovat? Jak by mohla kdy podporovat zájmy dělnictva?

Je úplně bezúčelno posílat zástupce do říšské rady. Oni nevlastní žádnou skutečnou moc oproti vládě. Říšská rada, praví John Lemoine, podobá se jisté hračce, kterou dáváme dětem: Ona bručí, ale přece se točí.

Přesvědčme se o této nezdolné pravdě. Při všech způsobech vladaření nespočívá moc v zákonodárných sborech; tyto jsou pouze pro parádu, pro komedii. Skutečná moc spočívá ve výkonném násilí v ministerstvu, v úřednictvu, v majetné třídě, která své emisary a nástroje má ve všech veřejných a administrativních zprávách.

Právě tak bezúčelné je ještě jednou „svobod” požadovat. Konstituce a zákony jich vícero proklamovaly, policie a soudy však se již o to postaraly, jak lidu zabránit na nějaký způsob z nich těžit, pakliže by to bylo proti vůli jejich pánů. Požadované přímé vladaření je již namnoze v platnosti. Jsou kraje, kde zemským shromážděním všichni obyvatelé přítomní být mohou. Ale lidé jsou chudí a nemají nic k spravování. Kolem nich a přes ně rozhodují majetní a úředníci přes všecko: Přes ozbrojenou moc, soudy, zavedení daní, školy, kostely, veřejnou dobročinnost atd.; „svobodným” občanům je pouze materiální práce správy ponechána.

Muselo by se začít s odstraněním majetku hlavně velkého vlastnictví. Dále by se muselo úřednictvo odstranit, které tvoří v Německu bezprostředně od vlády závislou třídu, drženou pod přísnou kázní a pouze návodům ministrů poslušnou. Kdybychom však přijali systém volených a neplacených zaměstnanců, komu jinému by připadly všechny ty veřejné úřady, než bohatým a zahálčivým buržoákům?

Pak by se museli odstranit. Ještě ty tak drahé a neužitečné parlamenty rozličných států, rozličné vlády a dvory, říšská rada a celý její aparát, jenž nepracuje a tak mnoho spotřebuje.

Marx zajisté předvídal, že stát jednoho krásného jitra zajít musí, ale on odložil odstraněni státu na den, který bude odstranění kapitalismu následovat, právě tak jako kněží, kteří nechají po smrti následovat ráj.

SOCIÁLNĚ-ANARCHISTICKÉ ZÁSADY

Je vidno z předcházejícího, jak důležité a opodstatněné jsou rozdílnosti mezi sociálními demokraty a anarchisty.

My jsme v předcházejícím slovo anarchismus nepoužili, ačkoliv jsme na anarchistické zásady dost zřetelně poukazovali. Kdyby se slovem socialismus netropil všelijaký švindl, tak bychom si jej možná ponechali; neboť anarchismus neznamená nic jiného, než onen základní, důsledný a vše pronikající socialismus, tj. politické a hospodářské znovuzbudování společnosti.

Nutnosti je utvoření společenského zřízení, v kterém všichni lidé navzájem si užiteční jsou, aniž by sáhli ku vydírání a utlačování, anebo se tomuto podrobili.

K docílení toho je nutno odstranit systém mzdy, kasty a třídní panství; ale dobře rozuměno, odstranit nikoli na nějaký čas, nýbrž navždy.

K odstranění systému mzdy, tříd a vlád provždy je nutno, aby každému, kdo k práci volný je, upotřebení nástrojů dovoleno bylo, bez vydírání jako: nájemné, zisk, úroky a daně. Každý člověk, který světlo světa spatřil, musí podílu brát na požitku a bohatství, které na jeho pokolení přeneseno bylo.

Jak by se to mělo uskutečnit? Jak ten systém zařídit, aby každému dělníku vždy a v každý čas pracovní prostředky k službám byly?

Sociální demokrati praví: Stát si přivlastní pracovní prostředky a zorganizuje práci ve státních dílnách, pod dohlídkou státních úředníků; veřejné výdaje se budou hradit srážkou na mzdě.

K tomu pravíme my docela rozhodné — ne! To by byla nadvláda politikářů a úředníků, která by lid ustanoveními, příkazy a břemenem daní utlačovala. A tomu se musí předejít; neboť kdybychom dovolili, aby se nová třída utvořila, nás ovládali a utlačovali, tu bychom se octnuli v reakci, ze které bychom se zase na dlouhý čas nevymanili.

Nejkratší a vskutku jediná cesta k rozluštění sociální otázky je, aby dělníci při nastalé sociální revoluci především se zmocnili všech výrobních prostředků, v tolik společností se sloučili, jak potřeba káže, tyto asociace potřebnými nástroji opatřili a každá svou práci si sama zorganizovala, ostatně její záležitosti si sama řídila.

Žádnou císařskou ani republikánskou vládu, žádný parlament, žádné ústřední ani místní ředitelství — svobodní lidé spojí se ve svobodné skupiny, to je základní kámen anarchismu.

Mnozí řeknou, že lidé nemohou se pospolu svorně snášet. My anarchisti jsme o tom přesvědčeni, že se budou svorně snášet; neboť oni musí žít a následkem toho vyrábět. Oni nahlédnou, že pomocí společné práce s malým namáháním více vyrábět mohou a tudíž více času k požitkům mají, nežli z osamocené práce. — Jejich společné zájmy je spojí; nebude žádného nucení třeba, žádného soudce, policisty atd.

Avšak, když by každá asociace výhradně její vlastní zájmy na zřeteli měla a absolutní vlastnické právo na nástroje v jejím držení si osvojovala, taktéž neomezenou spotřebu zhotovených výrobků, tož by se v kapitalistické společnosti zvrhly a nové nesrovnalosti by v společnosti nastaly. Ale to by nemohly učinit, poněvadž každá asociace pouze jeden nebo několik málo kusů vyrábí a mnoho jiných potřebuje. Proto musí navzájem ve spojení vstoupit, to je usjednotit se, navzájem si vypomáhát a rovnost ve společnosti uchránit. Jakého způsobu toto usjednocení by bylo, to nemůžem předem říci, poněvadž ono se řidit musí podle okolí a předmětů.

Možné je, že tyto společnosti jednu část svých výrobků podle určeného plánu vymění, jež jiné asociace společně upotřebí, jiné pak podle potřeb každého jednotlivce rozdělí, anebo k podobnému dorozumění, co se týče výrobků, přijdou; v té samé době však se o to starat budou, aby v žádné asociaci ani nouze, ani přebytek pracovních nástrojů nenastal a zakládání nových skupin nekladlo se překážek. Proti nějakému zasahování v jejich svobodu ze strany zpátečnické buržoazie nebo od jiných lenochů budou zajisté skupiny vědět, jak se jim ubránit.

Je k pozorování, že my nějaký předepsaný plán neudáváme, podle kterého by lidové masy automaticky pracovat měly, aby pak od ústředních dráteníků v pohyb uvedené být mohly. My chceme aby lid sám jednal a sám myslel. My žádáme, aby všichni dělníci rozdílnosti a nerovnosti od sebe odhodili. My nechceme žádný čtvrtý nebo pátý stav. — Skutečně nezaměstnaný nebo obyčejný ruční dělník a chudá utlačovaná žena musejí to samé postavení zaujmout, jako kterýkoliv z jejich bližních. Oni všichni musí se k boji spolčit a všechno ovoce vítězství užívat.

Sociální demokrati podřídili kapitalismu a pracovní smlouvě všechny ostatní otázky. My přičítáme obchodnímu systému, vládám, rodině atd., tu samou důležitost. Tyto zařízení musí současně s kapitalismem potírány být, zvláště velký nepřítel je vládní systém, neboť on není pouze oporou kapitalismu, nýbrž ta pravá příčina mizérie dělníka.

Následkem toho neznáme žádných třídných otázek. My žádáme od všech lidí, aby ať v mravním nebo hmotném prospěchu na převratu nynější společnosti se zúčastnili. Tím, že vydírání ze strany vlády potíráme, potíráme to samé nikoli v přítomnosti, nýbrž provždy.

My jsme protivníci každé diktatury, každého nového státu anebo každé nové moci, poněvadž jsme přesvědčeni, že ten stát nebo ona moc jedině pomocí utlačování a vydírání udržet se může. Ten „budoucí stát” byl by o mnoho despotičtější, neboť by vlastnil všecky pracovní nástroje a nesčíslnou armádu úředníků k vyřízení jeho rozkazu.

My nevěříme v možnost, aby v příští společnosti každý dělník úplný výtěžek své práce obdržel. I když by bylo možno, určitý podíl každého dělníka při pospolité výrobě zjistit, tož by přece nebylo správné, spotřebu jednotlivce odměřit, tak že by každý jednotlivec pouze k poměru vykonané práce užívat mohl a člověku, který hladový je, ale nepracoval, říci: Ty nedostaneš nic k jídlu! a naopak k jinému člověku, který pracoval, ale není hladov, říci: Ty musíš vzdor tomu jíst!

My jsme rozhodní protivníci dělnického zákonodárství, nikoli z té příčiny, že bychom osud dělníka zlepšený mít nechtěli — pakliže to možno, — nýbrž z té příčiny, poněvadž to pokládáme za nemožnost, pod nynějším systémem všeobecné zlepšení postavení dělnických mas pomocí zákonů docílit; ano my připouštíme, že by některá menšina dělnické třídy zlepšení svého postavení domoci se mohla, ale v tom spatřujeme pouze příčinu k nevraživosti a překážku k osvobození lidstva.

My jsme protivníci parlamentarismu a voleb, nikoli pouze z té příčiny, poněvadž od parlamentů a vlád ničeho neočekáváme, nýbrž proto, poněvadž v zúčastnění se na volbách spatřujeme zárodek nesvornosti, úplatnosti a upravování pravdy pro příští vládu a diktaturu.

My nevěříme v historický neúprosný osud; člověk je jedna z přírodních sil a jedna jednající osoba v historii a následkem toho je až do jistých mezí pánem svého vlastního působení.

Ono nedostačí člověku říci: Ta nebo ona událost přitrefit se musí, věda to tak žádá, je to věcí vývinu. Takové učení mohlo by nanejvýše odpor otupit, ale někdy skutky vyvolat, ono by naše síly oslabovalo, ale nikdy nadšení nevzbudilo, ono by nám „filozofy” vytvořilo, ale masu netečnou zůstavilo.

Proto potíráme to učení, které Marx německé sociální demokracii odkázal a tato je pak tak zvaným socialistům a dělnickým stranám celého světa vnutila.

Je čas těchto učení se zřeknout. — Je čas, abychom se od jistých věrouk (dogmat), které nám vštěpovali, osvobodili a sobě pravé a důkladné přesvědčení osvojili.

*] Představme si jenom dluhy učiněné ku podporování podniků, jejichž hlavní cíl a výdělek byl, cenu vlastnictví zvýšit.

*] Právě jako zde hřebíkový trust, který prodává soudek hřebíků o 1 dolar levněji na vývoz, než zde v zemi; ale tomu se stala ta nehoda, že nějaký geniální švindléř objednal velkou dodávku do Hamburku a odtamtud poslal tyto lodě obratem zase zpět do New Yorku, takže je zde prodával o 20 ct. na soudku laciněji nežli trust. Z toho velké rozhořčení a kapitalisté volají jedním hrdlem: Vysoké ochranné clo!

Jan Nekvasil patřil mezi významné české anarchistické komunisty v emigraci v USA. Působil v New Yorku, kam přijel v roce 1890. Zde byl zapojen do zdejších spolků českých anarchokomunistů. Aktivní byl v “Literárním a řečnickém kroužku “Pokrok”. Byl zároveň členem anarchokomunistické celonárodní organizace Mezinárodní dělnická jednota – MDJ (1883 – 1900), do níž patřil i zmiňovaný spolek „Pokrok“. Povoláním kožišník. Psal články do články do anarchokomunistického časopisu “Dělnické listy” (1893 -1898). Přeložil v roce 1896 do českého jazyka publikaci „Životopis Bakuninův“ (1896) a „Tři přednášky“ (1895) od Michala Bakunina. Jeho překladem vyšla také brožurka „Mylná učení a klamné cesty sociální demokracie“ (1897). Od Petra Kropotkina přeložil „Pařížskou komunu“, která vyšla v roce 1898.