PROSTŘEDKY A CÍLE: ANARCHISTICKÁ KRITIKA UCHOPENÍ STÁTNÍ MOCI (Zoe Bakerová)

Anarchistická kritika uchopení státní moci je často zesměšňována jako založená na abstraktní morální opozici vůči státu, která ignoruje tvrdou realitu, které v současnosti čelíme. Při pozorném čtení historických anarchistických autorů však zjistíme, že skutečným důvodem, proč tvrdili, že revolucionáři by se neměli chopit stávající státní moci, byl ten, že to bylo nepraktické pro dosažení jejich cílů.

Tyto praktické argumenty byly založeny na jejich chápání společnosti. Anarchisté zastávali názor, že společnost je tvořena lidskými bytostmi se zvláštními formami vědomí, které se zapojují do činnosti – uplatňují schopnosti uspokojit motivační pudy – a přitom současně mění sebe i svět kolem sebe. Například, když dělníci stávkují, může dojít k řadě zásadních změn. Pracovníci mohou rozvíjet své schopnosti tím, že se naučí zapojit se do přímé akce a sami řídit svůj život; získat nové motivační síly, jako je touha postavit se svému šéfovi nebo se stát členem odborů, kteří platí poplatky; a transformovat své formy vědomí, čímž mám na mysli konkrétní způsoby prožívání a chápání světa, jako např., že si uvědomí, že jejich šéf je třídní nepřítel, nebo si uvědomí, že ke zlepšení své situace se musí kolektivně organizovat s ostatními pracovníky. Zapojením se do takové činnosti se pracovníci nejen přeměňují, ale také rozvíjejí nové sociální vztahy. Vytvářejí pouta vzájemné podpory a solidarity se spolupracovníky, zatímco mění sociální podmínky, ve kterých žijí, například vydělávají lepší mzdy nebo se jich šéf bojí. Často se tomu říká teorie praxe nebo praxe a je to jeden z mnoha teoretických závazků, které mají anarchisté a Marx společné.

Sociální reprodukce anarchistického komunismu

Pro anarchisty bylo jedním z hlavních důsledků teorie praxe to, že existuje neodmyslitelné spojení mezi prostředky a cíli. Konečným cílem anarchismu – svobodného nebo libertariánského komunismu – je bezstátní beztřídní společnost, ve které pracovníci kolektivně vlastní výrobní prostředky a sami spravují svá pracoviště a komunity prostřednictvím rad, ve kterých má každý hlas a přímé slovo v rozhodnutích, která ho ovlivňují. Tyto rady by koordinovaly činnost na velkých územích tím, že by se sdružovaly do decentralizovaného systému regionálních, národních a mezinárodních federací, v nichž by co nejvíce rozhodnutí přijímaly samotné místní rady. Toho by bylo dosaženo prostřednictvím pravidelných kongresů na regionální, národní a mezinárodní úrovni, kterých by se účastnili okamžitě odvolatelní pověření delegáti, které si rady zvolily, aby je zastupovali. Zásadní je, že delegátům by nebyla udělena pravomoc rozhodovat nezávisle a vnucovat svá rozhodnutí ostatním. Rozhodovací pravomoc by zůstala v rukou rady, která je zvolila.

Taková společnost by byla časem reprodukována lidskými bytostmi, které by se zapojily do těchto forem činnosti a tím by neustále vytvářely a znovu utvářely jak komunistické sociální vztahy, tak sebe jako lidi se správnými druhy schopností, pudů a forem vědomí pro komunistickou společnost. Například za komunismu by dělníci v rámci svých místních samospráv rozhodovali prostřednictvím systému přímé demokracie, ve kterém má každý člen hlas. Účastí v těchto místních samosprávách by se nejen rozhodovali, ale také by se reprodukovali jako lidé, kteří jsou schopni a chtějí rozhodovat tímto způsobem, např. schopni efektivně vést zápisy, formulovat návrhy, které lidé podpoří, a zajistit, aby se na schůzích aktivně neprojevovala pouze menšina účastníků.

Lidé, kteří chtějí a jsou schopni znovu vytvářet komunistickou společnost, nevzniknou kouzlem. Anarchisticko komunistická společnost může vzniknout pouze prostřednictvím sociální revoluce, která zruší kapitalismus, a proto ji budou muset vytvořit lidé, kteří v současnosti žijí v kapitalismu. Aby bylo dosaženo komunistické společnosti, musí se většina členůpopulace během boje proti samotnému kapitalismu zapojit do aktivit, které je promění v lidi, kteří chtějí a jsou schopni sami řídit svůj život a svou komunitu prostřednictvím místních samospráv a federací rad. Pokud se tak nestane, pak anarchistický komunismus nevznikne. Je tomu tak proto, protože aby anarchistický komunismus mohl existovat, skuteční lidé jej musí den za dnem utvářet a reprodukovat svou vlastní činností.

Revolucionáři proto musí používat prostředky, které jsou tvořeny formami praxe, které ve skutečnosti promění jednotlivce v typ lidí, kteří budou schopni a budou chtít dosáhout konečného cíle – anarchistického komunismu. Pokud revolucionáři udělají tu chybu, že použijí špatné nebo nevhodné prostředky, vytvoří lidi, kteří vytvoří jinou společnost, než jakou původně zamýšleli. Abych citovala Malatestu, „nestačí po něčem toužit; pokud to někdo opravdu chce, musí být použity adekvátní prostředky k dosažení cíle. A tyto prostředky nejsou libovolné a nemohou být podmíněny cíli, o které usilujeme, a okolnostmi, za nichž se boj odehrává, protože pokud ignorujeme volbu prostředků, dosáhneme jiných cílů, možná diametrálně odlišných od těch, na které aspirujeme, a to by byl zřejmý a nevyhnutelný důsledek naší volby prostředků. Kdo se vydá na silnici a špatně odbočí, nejede tam, kam má v úmyslu, ale kam ho vede cesta.“(1)

Stát jako sociální struktura

Anarchisté považovali uchopení státní moci za cestu, která povede dělnickou třídu spíše k nové formě autoritářské třídní společnosti, než k zamýšlenému cíli – komunismu.  Abychom pochopili, proč, musíme nejprve pochopit, co anarchisté mysleli státem. Abychom pochopili, proč musíme nejprve pochopit, co anarchisté mysleli státem. Prostřednictvím hloubkové analýzy státu jako skutečně existující sociální struktury, jak historicky, tak v současné době, anarchisté dospěli k definici státu jako hierarchické a centralizované instituce, která používá profesionálně organizované násilí k plnění funkce reprodukce třídně rozdělené společnosti. Takto chápaný stát řídila politická vládnoucí třída (generálové, politici, vysoce postavení státní úředníci, panovníci atd.) ve svém vlastním zájmu a v zájmu ekonomické vládnoucí třídy (kapitalisté, statkáři atd.), proti masám. Kropotkin například píše, že stát „nezahrnuje pouze existenci moci umístěné nad společností, ale také teritoriální koncentraci a koncentraci mnoha funkcí v životě společností v rukou několika málo lidí. Je vyvinut celý mechanismus legislativy a policejní práce, aby byly některé třídy podrobeny nadvládě jiných tříd“. Stát je tedy „dokonalým příkladem hierarchické instituce, vyvíjené po staletí, aby podřídila všechny jednotlivce a všechna jejich možná seskupení centrální vůli.  Stát je nutně hierarchický, autoritářský – nebo přestává být státem“.(2)

Anarchisté tvrdí, že stát, stejně jako všechny sociální struktury, je tvořen formami lidské činnosti, a tak účast ve státě produkuje a reprodukuje určité druhy lidí a určité druhy sociálních vztahů. K tomu dochází bez ohledu na záměry nebo cíle lidí, protože na čem záleží, je povaha sociální struktury, na které se podílejí, a formy činnosti, kterou tato sociální struktura tvoří a prostřednictvím které je reprodukována. Podle Recluse se socialisté, kteří vstupují do státu, „umístili do určitých podmínek, které je zase určují“. (3) Ti, kdo vládnou státní mocí, se proto zapojí do forem lidské činnosti, která je časem promění v utlačovatele dělnické třídy, kteří se zabývají reprodukcí a rozšiřováním své moci nad ostatními lidmi. Anarchisté se domnívají, že tento proces přeměny socialistů na utlačovatele by nastal jak u socialistů, kteří jsou zvoleni do současného kapitalistického státu, tak i u socialistů, kteří se pokoušejí zmocnit se stávajícího státu převratem a přeměnit jej na dělnický stát.

Anarchisté se domnívají, že k tomu dojde ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, stát je centralizovaná a hierarchická instituce, ve které politická vládnoucí třída monopolizuje rozhodovací pravomoc a určuje životy většiny, která podléhá jejich vládě. Menšina socialistů, kteří skutečně vykonávají státní moc, proto bude vnucovat rozhodnutí a určovat životy dělnické třídy, spíše než aby dělnické třídě umožnila, aby si sama řídila svůj vlastní život. Slovy Malatesty: „Kdo má moc nad věcmi, má moc nad lidmi;  kdo řídí výrobu, řídí také výrobce; kdo určuje spotřebu, je pánem nad spotřebitelem. To je otázka; buď jsou věci spravovány na základě volné dohody mezi zainteresovanými stranami, a to je anarchie; nebo jsou spravovány podle zákonů vytvořených správci, a to je vláda, je to stát a nevyhnutelně se to ukáže jako tyranské.“ (4)

Za druhé, zapojením se do činnosti vládnoucí státní moci budou socialisté zkorumpováni svým postavením autority na vrcholu společenské hierarchie a budou přeměněni v lidi, kteří nebudou chtít ani se snažit zrušit svou vlastní moc nad ostatními. Podle Recluse: „Anarchisté tvrdí, že stát a vše, co implikuje, nejsou žádnou čistou esencí, tím méně filozofickou abstrakcí, ale spíše souborem jedinců umístěných do specifického prostředí a vystavených jeho vlivu. Tito jedinci jsou povyšováni nad své spoluobčany v důstojnosti, moci a preferenčním zacházení, a proto jsou nuceni myslet si, že jsou nadřazeni obyčejným lidem. Ve skutečnosti je však množství pokušení, které je sužuje, téměř nevyhnutelně vede k poklesu pod obecnou úroveň.“ (5)

Zvyk přikazovat

Socialisté, kteří vstupují do státu, mohou zpočátku „horlivě toužit“ po zrušení kapitalismu a státu, ale „nové vztahy a podmínky je pozvolna mění“, dokud nezradí věc a neřeknou si, že ji prosazují. (6) Stručně řečeno, abychom citovali Bakunina, „zvyk velet“ a „uplatňování moci“ vzbuzují v lidech „pohrdání masami a u mocného člověka přehnaný pocit vlastní hodnoty“. (7)

Státní socialista by mohl namítat proti tomuto argumentu tvrzením, že státy nemusí být ovládány menšinou, která tvoří politickou vládnoucí třídu. Pro anarchisty taková námitka ignoruje, že státy jsou nutně centralizované a hierarchické instituce, a tak je může ovládat pouze menšina jednotlivců na vrcholu, kteří vykonávají skutečnou každodenní práci při výkonu moci. Bakunin k tomu napsal: „Pro několik tisíc, natož pro desítky nebo stovky tisíc mužů, je určitě nemožné tuto moc efektivně ovládat. Bude muset být vykonávána na základě plné moci, což znamená svěřit ji skupině mužů zvolených, aby je zastupovali a řídili, což se neomylně vrátí ke všem podvodům a podlézavosti zastupitelské nebo buržoazní vlády.  Po krátkém záblesku svobody nebo vášnivé revoluce se probudí občané nového státu jako otroci, loutky a oběti nové skupiny ambiciózních mužů.“ (8)

V reakci na to by se dalo namítnout, že ačkoli by tito zástupci tvořili menšinu, stále by byli dělníky, a nepředstavovali by tak samostatnou politickou vládnoucí třídu. Bakunin odpověděl na tento argument tím, že trval na tom, že takoví jedinci jsou „bývalí dělníci, kteří, jakmile se stanou vládci nebo zástupci lidu, přestanou být dělníky a začnou se na celý dělnický svět dívat z výšin státu. Už nebudou zastupovat lid, ale sami sebe a své vlastní nároky na vládu lidu“. (9)

Pro anarchisty měl stát negativní dopady nejen na ty, kdo ovládali jeho moc.  Poškodilo by to také obrovské množství lidí, kteří této moci podléhají, tím, že by byli nuceni zapojit se do takových forem praxe, které by z nich nevytvořily lidi potřebné pro komunistickou společnost.  Namísto toho, aby se pracující učili, jak si efektivně organizovat svůj život, podléhali by moci vládnoucí menšiny, a byli tak nuceni jednat podle pokynů. Naučili by se poslouchat a podřizovat se svým nadřízeným, spíše než myslet a jednat sami za sebe. Místo toho, aby se učili, jak se stýkat s ostatními jako sobě rovnými, naučili by se postavit ty, kdo jsou u moci, na piedestal a uctívat je stejným způsobem, jakým se lidé v kapitalismu učí hrdinně uctívat takzvané „kapitány průmyslu“ nebo politické figurky, jako jsou např. britská královská rodina. Jak napsal Bakunin, „moc kazí ty, kdo do ní investovali, stejně jako ty, kteří jsou nuceni se jí podřídit“. (10)

Prostředky a cíle státní moci

Vzhledem k výše uvedenému dospěli anarchisté k závěru, že uchopení a ovládání státní moci bylo nutně založeno na prostředku – vládě menšiny politickou vládnoucí třídou – což bylo neslučitelné s dosažením cílů vytvoření anarchisticko komunistické společnosti založené na sebeurčení dělnické třídy jako celku. Teoreticky by vedení dělnického státu zorganizovalo odumírání a případné zrušení státu, jakmile už nebude potřeba k obraně revoluce. Ve skutečnosti však anarchisté předpovídali desetiletí před ruskou revolucí, že formy praxe zapojené do výkonu státní moci promění skutečné oddané socialisty v tyrany, kteří se zabývají reprodukcí a rozšiřováním své mocenské pozice, spíše než jejím zrušením ve prospěch komunismu. V Etatismu a anarchii Bakunin prohlásil, že ačkoli státní socialisté tvrdí, že „toto státní jho, tato diktatura, je nezbytným přechodným prostředkem k dosažení úplného osvobození lidu; anarchie neboli svoboda je cílem a stát nebo diktatura prostředkem“, ignorují, že „žádná diktatura nemůže mít jiný cíl, než se udržet a že může plodit a živit pouze otroctví v lidech, kteří ji snášejí“. (11) Dělnický stát by prohlašoval, že je diktaturou proletariátu, ale ve skutečnosti by se podle Malatesty „prokázal jako diktatura ‚strany‘ nad lidmi a hrstky mužů nad ‚stranou‘“. (12)

Závěrečné poznámky:

1. Errico Malatesta, The Method of Freedom: An Errico Malatesta Reader, ed. Davide Turcato (Oakland, CA: AK Press, 2014), 281-2.
2. Peter Kropotkin, Moderní věda a anarchie , ed. Iain McKay (Oakland, CA: AK Press, 2018), 234, 227. Kropotkin tvrdí, že stát je
   v tomto textu nutně vícekrát centralizovaný a hierarchický. Viz: tamtéž, 199, 275, 310.
3. Elisée Reclus, Anarchie, Geografie, Modernita: Vybrané spisy Elisée Reclus, ed. John Clark a Camille Martin (Oakland, CA: PM Press, 2013), 147.
4. Malatesta, život a myšlenky: anarchistické spisy Ericco Malatesta, ed. Vernon Richards (Oakland, CA: PM Press, 2015), 138.
5. Reclus, Anarchie, Geografie, Modernita , 122. 6. Tamtéž, 122.
6. Michail Bakunin, Bakunin o anarchii: Vybraná díla aktivistického zakladatele světového anarchismu, ed. Sam Dolgoff (New York: Vintage Books, 1972), 145.
7. Bakunin, Vybrané spisy, ed. Arthur Lehning (Londýn: Jonathan Cape, 1973), 254-5.
8. Bakunin, Statismus a anarchie , ed. Marshall Shatz (Cambridge: Cambridge University Press, 2005), 178. 10. Tamtéž, 136. 11. Tamtéž, 179.
9. Malatesta, Dlouhá a trpělivá práce: Anarchistický socialismus L‘Agitazione 1897-1898 , ed. Davide Turcato (Oakland, CA: AK Press, 2016), 27.

Zoe Baker je anarchistická socialistická youtuberka, která pracuje na šíření radikální teorie související s anarchismem. V současné době dokončuje doktorát ve Velké Británii.