„Nuž práce stůj, stůj po tu dobu, až spadnou z rukou řetězy, je velká stávka na pochodu, a velká stávka zvítězí…“
z hymny českých anarchosyndikalistů (1900)
Již přes 150 let, od vzniku „Mezinárodní asociace pracujících“ pod heslem „Emancipace pracujících musí být věcí samotných pracujících“, byla v hnutí dělníků a dělnic založena tradice, která směřuje nejen k organizaci zaměstnanců k prosazování zlepšení hospodářských poměrů, ale také sleduje vizi spravedlivějšího uspořádání světa bez existence námezdní práce, ekonomické nerovnosti mezi lidmi a vytvoření společenského zřízení, kde lidé nebudou rozdělování na ty, co vládnou a na ty, co jsou ovládáni.
Tato tradice, beroucí na sebe podobu odborového hnutí, označující se obecně syndikalismem – s různými přívlastky jako revoluční, federalistický či anarchosyndikalismus, sleduje stejný cíl: prosazování ekonomických požadavků zaměstnanců přímou akcí tady a teď a zároveň spěje k nové společnosti – řízené přímo pracujícími lidmi – společenské samosprávě.
Syndikalismus zavrhuje nepřímé cesty, které mají zaměstnance odvést od vytčeného cíle do slepých a vedlejších uliček. Můžeme rovnou říct, že se nejedná ani tak o uličky, jako o stoky politiky, politikaření a reformismu. Jak ekonomické potřeby (zvýšení mezd atd.), tak politické požadavky (právo na stávku, svobodu tisku a shromažďování, zachování klidu zbraní a míru atd.) si musí pracující a jejich organizace (odbory/syndikáty) vynutit mocí/nátlakem, přímou činností v ulicích a zastavením práce (stávkou). Nikoliv cestou zástupců, parlamentární cestou. Nikdo jiný než my sami musíme být těmi činiteli, kteří mění své životy, chod a podobu společnosti.
Syndikalismus odmítá parlamentarismus a boj o politickou moc, protože ta dává možnost vzniknout na jedné straně kastě „politiků“ a na druhé straně řadových pracujících bez reálně možnosti ovlivňovat jejich jednání. I kdyby se tito zástupci sebevíc oháněli zájmy pracujících, je jen otázkou času, kdy je moc zkorumpuje a donutí zradit ty, které mají zastupovat. To je historicky poznaný fakt.
Stejně tak nás dějiny poučily a dávají za pravdu syndikalismu, že společenské změny nelze dosáhnout parlamentární cestou. Zaměstnavatelé a bohatí akcionáři nikdy nedovolí, aby byli prostřednictvím parlamentu zbaveni své moci a pohádkového bohatství ve prospěch celé společnosti. To raději pomocí vlády a represivních složek rozpustí parlament a klidně sáhnou po nějakém diktátorovi a totalitní formě vlády.
Společenskou změnu si musí vynutit a provést pracující sami, prostřednictvím svých (nejen) odborových organizací pomocí všeobecné generální stávky (tzv. velké stávky), během níž ochromí fungování státu a zároveň převezmou výrobu a distribuci pod svou přímou kontrolu, stejně tak převezmou pod svoji kontrolu své obce a na federalistickém principu správu nad celou zemí.
zdroj: knížka „Společenská samospráva: nástin správy společnosti bez šéfů a politiků“ (2023)