Jelikož se domníváme, že mnozí z čtenářů o významu těchto slov mylné představy sobě činí, chceme tak, krátce jak jen možná opakovat to, co jsme porůznu během vydávání tohoto listu o tomto předmětu byli napsali.
Připomenout je ještě dlužné, že slovo socialismus nebo socialista je v jistém ohledu velmi nejasné, protože neurčuje se slovy těmi nic více než snahu po spravedlnosti v ohledu ekonomickém. Jelikož pak i v tomto náhledy lidí se různí, povstaly tak zvané školy socialistické, které, ač mají jeden konečný cíl —osvobození lidstva — přece navzájem se potírají, což je ostatně z cela přirozené. Stoupenci nové idee jsouce opravdově o šlechetnosti ideí svých přesvědčení, s velkou houževnatostí jich se drží a hájí, což nejinač může být vykládáno než ve smysl ten, že je to jednání šlechetné, jež pravdě vždy prospěje. Rozumí se samo sebou, že podobné hádky bývají často i osobní, však ne v té míře jak se snad mnohý domnívá. Schovávají-li se za ideu lidé špatní, jichž jednání zásadu korumpuje — proti takovým osobám dlužno vystoupit z celou energií a odhalit je dělnictvu, aby pravou jejich podobu seznalo —Než, k věci.
Idea státního socialismu není nová; byla již známá starým Řekům, pokud se neomezené moci státu nad všemi společenskými zařízeními týče. V novější době našla idea ta mocnou agitací Ferdinanda Lassalla v Německu velmi dohrou půdu. Nikde neujal se tento druh socialismu tak rychle jako právě zde. Panující militarismus nezůstal na ducha lidu německého bez vlivu. „Národ myslitelů“ oblíbil sobě život kasárnický, disciplínu a bezvýjimečnou úctu k „vyšším“ a slovo „stramm“ (tuhost) zní v uších Němce daleko líbezněji než „svoboda“. Jaký tedy div, že právě v Německu ujala se idea státního socialismu v takové míře, jako v románských zemích idea anarchismu?
Statní socialismus k němuž hlásí se všichni sociální demokraté, učí, že jedině stát je schopným převzetím půdy a výroby sociální spravedlnost zavést. Stát musí se stát v ohledu ekonomickém tím, čím je car v ohledu politickém. On řídit má výrobu i spotřebu, vychování dítek, vědu a umění atd. On má být jedinou autoritou, jež nade vším rozhoduje. Lidu pak přináleží právo vládu si volit, dle přijatých ustanovení se zachovávat, nic nepodnikat co by se ustanovením těmto příčilo, pracovat dle předpisů daných,
za což se mu dostane odměny, že se může najíst. Stát (zákon) je boss, ministři jeho superintendenti, pak následuje armáda popoháněčů, statistiků, odhadců práce vykonané a pod. Zneužívání moci, švindlu, porušenosti jsou dvéře dokořán otevřeny. Odměna za práci řídí se dle hesla: ,Každému dle jeho schopnosti“ — krásný to základ k věčné řevnivosti mezi „bratry“.
O svobodě slyšeti velmi málo. „Jen když nám stát zaručí živobytí/ — tak sobě myslí sociální demokrat. Nejlepší kritik politického hospodářství, doby nové Karel Marx, pochopen ne co ekonom, nýbrž co politik. Jemu ale nešlo nikdy o to, malovat ctitelům svým budoucí ten stát, to dokázali teprve jeho učňové. Marxisté (sociální demokraté) zapomněli úplně, ekonomické učení své se svobodou v soulad uvésti což je jedna z hlavních podmínek volné společnosti. Tato „neopatrnost“ měla za následek, že čelnější sociální demokraté jako na př. Engels a Bebel, v nejnovějších svých spisech staví se na stanovisko anarchistické, považujíce tzv. sociální stát za nesmysl. Toto poznání šíří se mezi německými sociálními demokraty velmi rychle, následky čehož budou „pánům vůdcům“ dost záhy jasné: neboť upletli sami na sebe bič.
Kdežto sociální stát podobá se dnešnímu jako shnilé vejce jedno druhému, vyžaduje komunismus již radikálnějších změn dnešních společenských poměrů. Sociální demokraté žádají centralizaci (soustředění) všech činitelů, komunisté pak decentralizaci. Tím odejmuta má být moc provozovat tyranství ve velkém. Komunismus v ohledu hospodářském neznamená nic jiného, než: společný majetek. Kdežto sociální stát řízen dle formule „Každému dle jeho schopností“, řídí se komunisté dle hesla: Každý dle svých schopností (pracuj), každý dle svých potřeb (užívej). Kdo sobě komunistické zařízení nemůže představit, ten pohlédne na rodinu. Zde panuje společný majetek. Otec, matka, synové, dcery, každý pracuje dle „svých schopností“. V řádné rodině vede se společná „kasa“, do níž každý dle svých sil přispívá. Přispěje-li člen jeden méně než druhý, nikdo mu proto od úst neutrhne. To je komunistické. Komunismus, vyštván soukromým majetkem ze všech částí společenské organizace usadil se v rodině a tvrdošíjně hájí své stanovisko. Rozšířit zásadu tuto na větší kruhy lidí znamenalo by zavedení komunismu co formu organizované společnosti. Tím povstalo by množství malých států [obcí], které by se dle libosti v pádu potřeby úžeji spojily a po dokonané úloze předsevzaté, opět se rozejit mohly. Výhoda samostatné obce [komuny] je zjevná: ačkoliv stává jakési vlády, nicméně není takového druhu, že by velkých škod natropit mohla. Avšak autority stává přece. Již Boerne pravil: “Bojím se autority jako lupiče v tmavém lese“—a měl pravdu. I v tomto malém kruhu dovede autorita být škodlivou a pokroku na ujmu. Komuna se zákony nebyla by o nic lepší, než sociální stát. Pokud se svobody (lépe řečeno nesvobody) týká, jsou si obě tyto soustavy stejný.
Přicházíme k anarchismu. Každý z našich čtenářů ví, že slovo toto znamená tolik co bezvládí. Anarchisté upírají každému člověku práva, panovat nad svým bližním. Tím řečeno vše. Anarchista nepřeje si sociální stát, ani autoritářskou komunu. Dějiny lidstva plny jsou příkladů zneužívání moci osobami, jimž lid moc tuto propůjčil. Lid musí konečně být ponechán sám sobě, má-li se stát volným. Tvrdí-li protivníci anarchismu, že lid není pro anarchismus zralým, pak zapomínají, že tento lid pak též není schopen utvořit dobrou vládu; dovede-li však lid činit rozdílu mezi svobodou a tyranstvím, pak je také schopen obejit se bez vlády.
Mluvíme-li o anarchismu pak míníme vždy komunistický anarchismus. Jinými slovy: Hájíme náhled, že komunismus bez anachismu je tyranstvím. Nepociťujeme žádnou choutku domáhat se spořádaného života kasárnického. V ohledu ekonomickém žádáme komunismus, v politickém pak anarchii; jedno bez druhého považujeme za nemožné.
Sumárně vzato, jeví se nám následující:
- Sociální stát (sociální demokracie/marxisté): znamená tuhou centralizaci všeho majetku, práce, vyučování atd. pod dozorem lidem zvolené vlády; odměňování podle schopností.
- Komunismus: znamená nejširší federalizaci, společný majetek a stejné právo všech na jeho užívání; podřízenost individua, panství většiny nad menšinou.
- Anarchistický komunismus: znamená v ohledu hospodářském totéž co komunismus, neuznává však prospěšnost ani potřebu zákonů nebo autorit.
Zdroj: anarchistická časopis „Budoucnost“ z Chicaga (1884)
Norbert Zoula (1854 -1886) byl povoláním zlatník. Průkopník českého dělnického hnutí, zakladatel sociální demokracie. Na počátku 80. let 19. století se stal přesvědčeným anarchistickým komunistou a vlastně apoštolem anarchismu mezi českým dělnictvem. Kvůli perzekuci emigroval do USA, kde spoluzakládal českou sekci anarchokomunistické internacionály Mezinárodní dělnické jednoty (1883 -1900). Byl redaktorem anarchistického týdeníku „Budoucnost“, který vycházel v Chicagu až do jeho zákazu po haymarketských událostech. Byl autorem celé řady mezi pracujícími populárních anarchistických a dělnických písní a básní. V létě roku 1885 byl nucen vzdát se kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu vedení „Budoucnosti“, a odjel se léčit na venkov do Kalifornie. Na lůžko ho upoutala tuberkulóza, kterou se nakazil ve vězení za politickou činnost. Zamřel 14. února 1886 v obci Pine View v Kalifornii. V Plzni je na jeho počest pojmenována ulice.
Přidejte odpověď
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.