VÁNOCE (Tomeš Kaše)

Přinášíme zajímavý článek z pera anarchisty a odboráře, který jako chudý horník, velice dobře poznal bídu kapitalismu a pokrytectví bohatých a vládnoucích, a zamýšlí se nad oslavou křesťanských Vánoc. Jak nadčasová jeho slova jsou, nechť čtenáři a čtenářky posoudí sami.

Téměř devatenácté století přešlo přes onoho velikána, kteréhož lidstvo svět jmenuje. Devatenáct století trudných a strašných přelétlo přes veškeré překážky živelní do stínu minulosti, zmizí v jícnu nevyzpytatelného a nenasytného „táty“ času, brázdíce neodstranitelnou rýhu mezi svými dětmi — lidskou společností. Devatenáct století strastiplných uplynulo od narození největšího syna lidstva, Krista, kterého narození křesťanský svět v tyto dny slaví, muže, který ochraňující mravní zásady lidské, nejrozhodněji potíral farizeje (dnešní vládce a filistry), tyto vydřiduchy lidstva se zásadou: „Miluj bližního svého jako sebe samého“ dokazoval, že jsme všichni lidé sobě rovni, jelikož z jednoho lůna velematky — přírody pocházíme.

Celý křesťanský svět slaví po devatenáct století narození onoho vykupitele, který vyvedl lidstvo z bludu nevědomosti, za který se obětoval a mučednickou smrť postoupil. Veškeří vyznavači křesťanského učení slaví po devatenáct století památku zakladatele svého učení, opěvujíce slovy: „Pokoj lidem na zemi dobré vůle!“ Ach jaká trpká ironie spočívá v těchto slovech: „Mír všem národům!“ Kdo může říci, že tato slova, která každoročně z milionů hrdel v křesťanských chrámech zaznívají, se zachovávají? Žádný člověk ne! Slova tato, které křesťanští lidé za svá přijali, se nejhnusnějším způsobem przní a pod pláštíkem křesťanství páchá společnost‘ lidská na svých spolubližních ty nejsprostší zločiny a slova „Mír všem národům“, zaznívající po 1900 roků jsou jako posměšnou ironií v klamu tomto.

„Pokoj lidem na zemi dobré vůle!“ Kdo tomu může věřit? Řídil se křesťanský svět po celých devatenáct století dle těchto slov? Ne! Nikoliv! Klanění se zlatému teleti přijali vyznavači tohoto učení za své, mamon se stal jejich bohem, jejich modlou. Mravní zásady, které Nazaretský šířil a učil mezi lidstvem, ustoupily před zhýralostí zločinů, vraždění a ziskuchtivostí do pozadí, a na místo učení křesťanského, zavládl nejdivočejší rej po mamonu a nadvládě.

Všechna století jsou obrazem hrozného boje a zotročování chudé třídy, po celých devatenáct století se podobá celý svět vražednému chaosu, a přece slaví se památka slavného reformátora křesťanství, který hlásal: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň jim!“ — Mnohé vyznavače učení Ježíšova zaznamenávají dějiny co nejsprostší vrahy, žháře a lotry. „Mír národům“ hlásali lidstvu papežové s pochodní války v jedné a plamennou hranicí v druhé ruce. Křesťanský kříž zprzněn mnohými vyznavači jeho, zašlapán v reji vraždy a zločinů. Náměstkové Kristovi rozkazovali křesťanům k válce proti bratrům.

„Pokoj lidem dobré vůle na zemi“ pějí národové v celém křesťanství! Statisíce zmíralo ubožáků v inkvisičních podzemních kobkách a nad nimi pěli jejich tyrani: „Pokoj lidu dobré vůle!“ Tisíce nevinných obětí dokonalo v mučírnách a na hranicích a jejich katané hlásali: „Miluj bližního svého, jako sebe samého!“

A řídí se v dnešní dobu lidská společnost jinak? Miliony milionů lidí zahubeno kulemi z jícnů smrtonosných zbraní vycházejících, miliony staly se mrzáky z libůstky několika jednotlivců; nesčetný počet žen a dětí osiřelých, jejichž otcové chránili zády svými ty, kteří největší zločin na společnosti lidské provozují, zmírá hladem. Moře krve vsála země z ubohých obětí nevinně padlých a nářek, běd a zoufalost mísí se ve hlas: „Mír všem národům!“ „Pokoj lidem dobré vůle na zemi!“ Tak pěly kůry andělské při narození Krista. Miliony milionů ubožáků volá v tyto dni o chléb. Tisíce tisíců trpí bídu a zmírá hladem v zemi, kde oplývá vše „medem a strdím“. Nesčetný počet hladovějících zemře v roce z poranění, anebo jsou zničeni, ozývají-li se o chléb a žalostný nářek pozůstalých vmísí se v refrén: „Mír všem národům!“

Z našeho hornicko-hutnického obzoru mizí každoročně tisíce tisíců obětí v podsvětí, následkem vykořisťování nelidského. Každoročně přibude velký počet do seznamu zahynulých a — křesťanští hlasatelé učení Ježíšova žijí v největším přepychu, nevšímajíce sobě žalostného hlasu trpících. Každoročně loučíme se s mnoha tisíci našich bratří, kteří jsou otráveni, usmrceni různými případy vinou nesprávného důlního zařízení. Každého roku očekáváme našeho vykupitele, leč on dřímá a jen někdy procitne, dávaje nám známku o svém životě. Procitne někdy, vstane ze své dřímoty. Vstane vbrzku?

Veškeré lidstvo křesťanské slaví v tyto dny narození vykupitele; z milionů hrdel zní: „Narodil se Kristus Pán, veselme se!“ Bohatá třída opěvující svého boha, mamon, po celý roční čas, veselí se v tyto dny a raduje v kruhu rodinném, nepostrádající ničeho.

Raduje se též horník nebo hutník? Nikoliv! Smutný to den. Horník nemůže po celý rok svoje potřeby uhradit a proto v ten den vzpomíná na doby mládí, když ještě mladé jeho srdce bylo prosto svízelů životních — nyní však přeplněno hořem a žalem. Vzpomíná na rodinný kruh, vidí před sebou stařičkého otce a matku, jak štkají žalem i radostí; on však neznaje ještě svízelů životních, raduje se ze skromničkého dárku pracně vydělanými penězi zakoupeného — a veškeré vzpomínky, veškeré případy, udavší se v jeho životě, objeví se mu před očima a marně vzdychne: „Narodí-li se nám též spasitel?“

Skromná večeře, zástup vychrtlých dítek, manželka churavá — toť svátek horníka, toť den, kdy veselí se panská třída a oslavuje narození Vykupitele. Proč tedy ten nestejný rozdíl? Kde je důkaz plnění nebo zachování slov muže, který hlásal: „Miluj bližního jako sebe samého?“ Či má být ta láska v tom, že jsme od kapitálu týráni a že kněžská kasta nás povzbuzuje k trpělivosti? Nevypili jsme již kalich utrpení až na dno? Jak dlouho máme ještě trpět? Neprobudí-li nářek tisíců nešťastníků vykupitele našeho z mrtvého spánku, kdo nás vysvobodí z tohoto otroctví?

O vzmuž se ty utýraný horníku, neboť dokud budeš stále jen otrokem tvých pánů, nebude moci se veselit, nebudeš moci pět a oslavovat vykupitele. —

Tvá síla je jen toho schopná; ty jen dokážeš, že stávající poměry nestejné musí pominout, jen ty najdeš východ z tohoto labyrintu, v kterém dnes celá společnost lidská bloudí a teprve můžeš zapět: „Narodil se Kristus pán, veselme se!“ Dokud toto se nestane, dokud jeden každý nebude myslet, že pro každého člověka se „narodil nám“, bude stále vykupitel dřímat, který čeká jen na slova: „Až potud!“ Pak budoucnost naše, pak můžeme zapět: „Nám, nám narodil se!“

zdroj: odborový časopisu horníků „Na Zdar“ (1892) v Mostu, podruhé pak v odborovém časopisu „Odborné listy“ (1894) v Ostravě pod redakcí anarchistů Tomeše Kašeho, Martina a Františka Vágnerových. Text s dovolením použit z knihy „Tomeš Kaše: průkopník anarchismu českého severu“ vydaného Historickým spolkem Zádruha v roce 2020.

Tomeš Kaše (1858-1910) pocházel z Kladna. Veterán severočeského dělnického hnutí již od konce sedmdesátých let 19. století a hornický anarchistický komunista. Jako anarchosyndikalista se podílel na vydávání několika odborových a anarchistických časopisů „Na Zdar“, „Odborné listy“, „Omladina“ a především v redakci týdeníku anarchistického hornictva „Hornické listy“, v jehož redakci nacházející se v Duchcově přímo bydlel. Krátce před svou smrtí napsal Tomeš Kaše v teplické nemocnici na útržek papíru vzkaz všem svým přátelům a druhům v boji „Zdravím vás všechny a všem tisknu ruku s přáním, abyste zůstali důslednými anarchisty ryzími severočeskými, děj se co děj.“ Dne 6. srpna 1911 mu byl slavnostně odhalen náhrobní pomník na duchcovském hřbitově.