ÚVOD DO ANARCHISTICKÉHO SOCIALISMU

Úvod

Socialismus je opět oficiálně módní slovo. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění 44 % amerických mileniálů „upřednostňuje socialismus před kapitalismem“ a dokonce i  hlavní demokraté se začínají nazývat socialisty. Jak zněl jeden titulek: „Socialism Is So Hot Right Now“. Jen málo slov používaných k označení všeho možného od Bernieho Sanderse po stalinistické Rusko, inspiruje tak rozmanité a protichůdné významy. Jako u většiny módních slov byl skutečný význam slova socialismus zatemněn jeho popularitou.

Co ale vlastně socialismus znamená a jak vypadá v praxi? Socialismus je ve svém jádru myšlenka, že zdroje a instituce ve společnosti by měly být řízeny demokraticky komunitou jako celkem. Zatímco za kapitalismu je ekonomická a politická moc soustředěna v rukou bohatých, socialisté bojují za společnost, ve které jsou prostředky výroby a distribuce zboží a služeb společné prostřednictvím demokratické samosprávy pracovišť a komunit.

Tento článek ukáže, že anarchistický socialismus představuje nejdůkladnější a nejdůslednější ztělesnění základních socialistických principů. Anarchistický socialismus je v podstatě politikou svobody a kolektivního sebeurčení, realizovanou prostřednictvím revolučního boje proti kapitalismu, státní moci a sociálnímu útlaku ve všech jeho podobách.

Část 1: Svoboda od kapitalismu

Socialismus vs kapitalismus

Aby přežili v kapitalismu, jsou ti bez majetku nuceni pronajímat se vlastníkům nemovitostí a být vykořisťováni za účelem zisku. Tento vztah mezi „mít“ a „nemít“ tvoří samotný základ kapitalistické společnosti – třídní vykořisťování. Moc v takové společnosti plyne přímo ze vztahu k majetku, tedy z třídního postavení. Zatímco hrstka lidí vlastní a ovládá instituce společnosti, velká většina lidí (dělnická třída) je jako jednotlivci bezmocná. Jak řekla revoluční socialistka a aktivistka za práva zdravotně postižených Helen Kellerová: „Těch několik málo vlastní mnoho, protože mají prostředky k obživě všech.“

V kapitalistické společnosti se neděje prakticky nic, pokud to bohatého člověka neudělá ještě bohatším. Kapitalismus se ze své podstaty nejen živí třídním vykořisťováním a majetkovou nerovností, ale vyžaduje také nekonečný růst a expanzi ekonomiky, což má za následek války, kolonialismus a ekologickou destrukci. Korporace se ve své patologické honbě za ziskem nezastaví prakticky před ničím.

Socialisté obhajují „třídní boj“, ve kterém se ti z nás, kteří se stali bezmocnými v kapitalismu, organizují, aby posunuli rovnováhu moci, dokud nebudou instituce společnosti pod demokratickou kontrolou a třída jako taková nebude zrušena. V socialistické společnosti by byl eliminován soukromý zisk. Místo toho by účelem politických a ekonomických institucí bylo trvale uspokojovat potřeby a přání lidí prostřednictvím demokratické samosprávy pracovišť a komunit. Jak říká socialistická zásada:
„Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“

Odstraněním třídy zaměstnavatelů a třídy zaměstnaných (nebo nezaměstnaných) bez majetku by byla pracoviště místo toho kooperativně řízena samotnými pracovníky a nahradilo by se soukromé podnikání. Veřejná politika by byla plánována prostřednictvím demokratických samosprávných rad, federovaných od sousedství směrem ven, nahrazujících centralizovaný stát. V tomto původním duchu definujeme socialismus jako revoluční hnutí za beztřídní společnost.

Socialismus vs sociální demokracie

Tato vize je v jasném kontrastu nejen s takzvanými „socialistickými“ diktaturami v Rusku nebo Číně, ale také s kapitalistickými zeměmi, jako je Švédsko nebo Norsko, často označované jako „socialistické“. Tyto společnosti (také nazývané „sociální demokracie“) mají stejnou dynamiku moci jako jakýkoli jiný kapitalistický stát. Zatímco socialismus volá po kolektivním vlastnictví a přímé demokracii, „sociální demokracie“ si udržují koncentrovanou ekonomickou moc v rukou bohatých, přičemž mocná centrální vláda reguluje sociální programy, čímž ponechává třídní strukturu společnosti nezměněnou. V tomto smyslu by samozvaní socialisté, jako je Bernie Sanders, byli vhodněji popsáni jako „sociální demokraté“ nebo „liberálové“, protože jejich konečným cílem je provádět progresivní reformy, aby byl život v kapitalistickém státě snesitelnější. Takové reformy mohou významným způsobem zlepšit životní a pracovní podmínky lidí, ale daně a levnější zdravotnictví netvoří socialismus. Socialismus je revoluční výzvou pro beztřídní společnost.

Není anarchistický socialismus oxymoron?

Ve Spojených státech má slovo „libertarián“ opačný význam než ve zbytku světa. Kupodivu se stal synonymem pro obhajobu extrémního kapitalistického individualismu, soukromého vlastnictví a „práv“ korporací být „osvobozen“ od veřejného dohledu. Ale svoboda pro mocné není svobodou vůbec.

Od svého vzniku je libertarianismus synonymem pro anarchismus nebo anti-autoritářství: přesvědčení, že vztahy založené na nadvládě, hierarchii a vykořisťování by měly být odstraněny ve prospěch svobody a sebeurčení. Pro anarchisty může být jednotlivec svobodný pouze ve společenství rovných. Jak řekl ruský anarchista Michail Bakunin v 19. století: „Politická svoboda bez ekonomické rovnosti je přetvářka, podvod, lež.“ Nemělo by pak být žádným překvapením, že libertariáni byli vždy socialisté, protože kapitalismus je založen na třídní nadvládě.

Ačkoli je možný zmatek pochopitelný, libertariánský (anarchistický) socialismus je spíše nadbytečnost než rozpor. Svoboda a socialismus jsou jeden pro druhého nepostradatelné. Bez jednoho ztrácí druhý smysl. Libertariánský (anarchistický) socialismus tedy jednoduše znamená „svobodný socialismus“. Jak řekl anarchistický myslitel Rudolf Rocker: „Socialismus bude svobodný, nebo nebude vůbec.“

Část 2: Svoboda od státní moci

Anarchistický socialismus versus státní socialismus

Historicky existovaly v hnutích za socialismus dvě obecné tendence, které můžeme zhruba popsat jako ty „shora“ a ty „zdola“. Obě strany jsou oddány zrušení kapitalismu, ale zásadně se liší ve vizi budoucí společnosti a v tom, jak se k ní dostat. Klíčovým rozdílem mezi těmito tendencemi je jejich přístup ke státní moci. Zatímco státní socialisté považují stát za prostředek k socialismu, anarchisté jej považují za bariéru.

Socialismus zdola

Anarchističtí socialisté dlouho tvrdili, že státy (nebo vlády) nejsou neutrálními institucemi, ale nástroji třídní vlády, zřízenými k ochraně vládnoucí menšiny prostřednictvím monopolu na násilí. Bez policie, věznic, militarizovaných hranic a centralizované politické kontroly už stát není státem. Taková koncentrace moci je v rozporu s demokratickou samosprávou, a tedy i se socialismem.

Abychom dosáhli „svobodného socialismu“, musejí ti z nás, kteří se v kapitalismu stali bezmocnými, nabýt moci tím, že zorganizují místo, kde žijí a pracují a chodí do školy, že vytvoří lidové organizace (tj. řadové odbory pro dělníky a nájemníky, lidová shromáždění, masové komunitní organizace). Budování kolektivní moci slouží nejen k řešení problémů, kterým čelíme, ale také k tomu, aby se instituce kolem nás dostaly pod demokratickou kontrolu. Nakonec se dělníci mohou zmocnit svých pracovišť, nájemníci převzít od majitelů kontrolu nad bydlením a domorodé komunity mohou prosadit suverenitu nad kolonizovaným územím. Pokud jsou hnutí dostatečně organizovaná a vzájemně sjednocená, mohou izolované akce přerůst v sociální revoluci v plném rozsahu a položit základ nové společnosti, v níž by byly vlády a korporace nahrazeny koordinovanými orgány lidové samosprávy.

Takové struktury by měly být založeny na principu přímé demokracie, ve které se lidé přímo účastní rozhodnutí, která ovlivňují jejich životy. Namísto pouhého volení vlastních vládců (aka „zastupitelská demokracie“) dává přímá demokracie lidem pravomoc kolektivně si vládnout sami.

Svět je složitý a detaily vždy závisí na okolnostech, ale naše hlavní zásady jsou nekompromisní: koncentrovaná moc ve všech jejích podobách musí být překonána ve prospěch svobody, rovnosti a přímé demokracie.

Socialismus shora

Státní socialisté mají jiný názor. Namísto toho, abychom revoluci považovali za vlnu transformace zdola, je třeba ji realizovat shora.

Z tohoto pohledu je socialismus chápán jako věda vyžadující odbornou správu. 
Jádro profesionálních revolucionářů („předvoj“) se proto musí zmocnit kontroly nad kapitalistickým státem jménem „mas“ (buď volebními nebo vojenskými prostředky) a spravovat socialismus prostřednictvím existujících mechanismů moci. Místo toho, aby se ekonomika dostala pod komunitní a dělnickou samosprávu, jsou půda a průmysl znárodněny a umístěny pod přímou státní kontrolu.

Revoluce versus změna režimu

K socialismu neexistuje žádná zkratka. Nahrazení kapitalistické vládnoucí třídy samozvanou „socialistickou“ vládnoucí třídou není sociální revolucí, ale převratem; změna režimu. Státní socialismus je tedy v pojmech protimluv, přesněji popsaný jako „státní kapitalismus“, protože obecná populace je stále nucena pronajímat se šéfovi (v tomto případě všemocnému „socialistickému“ státu).

Pokud je jádrem socialismu kolektivní samospráva, pak socialismus se zbraní v ruce nemůže být vůbec socialismem. Dokonce i sám Karl Marx řekl: „Emancipaci dělnických tříd musí dobýt dělnické třídy samotné.“ Společnost, ve které moc proudí zdola nahoru, lze budovat pouze zdola nahoru. Proto každý pokus o prosazení socialismu shora logicky selže ve svém proklamovaném cíli. Kdykoli v průběhu historie převzala státní moc ve jménu socialismu malá skupina lidí, namísto vytvoření beztřídní společnosti se stát stává stále více centralizovaným, což často vede ke společnosti více utlačovatelské než té, kterou svrhl.

Ruský příklad

„Avantgardní“ ideologii státního socialismu poprvé rozvinul Vladimir Lenin během ruské revoluce a poté ji implementoval, jakmile se on a bolševická strana zmocnili státní kontroly v roce 1917. I když skutečná socialistická revoluce skutečně zachvátila zemi, rychle byla kooptována a zrušena novým „socialistickým“ státem. Nově vytvořené demokratické dělnické rady (sověty) a zemědělské komuny – samotné základy socialistické revoluce – byly demontovány bolševiky a umístěny pod přímou státní kontrolu. Zatímco ruští dělníci požadovali „všechnu moc radám!“, Lenin trval na tom, že: „revoluce vyžaduje, aby masy nepochybně poslouchaly jedinou vůli vůdců“. Bezpočet socialistů bylo uvězněno nebo zabito ve jménu socialismu dlouho předtím, než se Stalin dostal k moci.

Avantgardismus v jeho různých formách (leninismus, trockismus, maoismus atd.) byl v průběhu 20. století brán jako ideologický model mnoha, kterým se podařilo převzít státní moc. Bohužel, díky úspěchu modelu při vytváření samozřejmých „socialistických“ režimů (Rusko, Čína, Kuba), se avantgardní ideologie do značné míry stala synonymem pro samotný revoluční socialismus.

Anarchistické socialistické revoluce

Naštěstí ne všechny socialistické revoluce byly kooptovány autoritáři. Od španělské anarchistické revoluce po zapatistické povstání a rojavskou revoluci v severní Sýrii existuje mnoho příkladů hnutí reorganizujících společnost podle socialistických principů bez státu. Tato hnutí, jako každá jiná, nejsou univerzálními modely, které by se daly replikovat, ale příklady, které nám mohou dát důležité lekce a inspirovat nás nadějí na revoluční možnost.

Část 3: Svoboda od sociálního útlaku

Solidarita a kolektivní osvobození

Pro anarchistické socialisty jsou všechny boje proti útlaku nutně spojeny v širším boji za kolektivní osvobození. Společnost zakořeněná v sebeurčení vyžaduje plnou emancipaci všech lidí – nejen od třídního vykořisťování a státní autority, ale od všech forem sociálního útlaku.

Jako socialisté věříme, že koncentrovaná ekonomická moc a třídní vykořisťování jsou zásadní pro útlak, kterému dnes lidé v kapitalismu čelí. Ale jako anarchisté také odmítáme myšlenku, že by pouhá „socializace výrobních prostředků“ automaticky vytvořila svobodnou společnost. Místo toho věříme, že v jakékoli společnosti, kapitalistické nebo jiné, musí lidé všech společenských vrstev bránit svá práva před všemi formami diskriminace a útlaku. Boj proti sociálnímu útlaku, jako je rasismus, sexismus a transfobie, by neměl být považován za dodatečný nápad nebo vedlejší poznámkou ke „skutečné práci“ třídního boje. Místo toho by měl být chápán jako ústřední a nepostradatelný pro jakýkoli anarchisticko socialistický projekt. S holistickým chápáním útlaku můžeme vidět, že pokud třídní boj znamená boj lidí z dělnické třídy za jejich svobodu, pak nemůže existovat žádný třídní boj bez queer boje, feministického boje, antirasismu a antikolonialismu. Anarchistická socialistická společnost nutně vyžaduje ukončení veškerého sociálního útlaku, protože skutečná svoboda pro každého vyžaduje důstojný život pro všechny. Nebo jak říká starý slogan Wobbly: „Zranění jednoho je zraněním všech.“

Moc versus privilegia

Pro anarchistické socialisty kolektivní osvobození také vyžaduje, abychom se zabývali základními příčinami útlaku. Projevy osobních privilegií a kulturní diskriminace by měly být chápány jako symptomy základních struktur ve společnosti, které určují, kdo má moc a kdo ne. Mocní (většinou bohatí bílí muži) využili své kontroly nad institucemi společnosti k tomu, aby utvářeli dominantní kulturu k obrazu svému a vlastním zájmům. Pouze společným bojem a revoluční transformací můžeme tyto instituce zásadně přetvořit tak, aby sloužily zájmům všech.

Část 4: V praxi

Budování moci versus přebírání moci

Jak můžeme bojovat za socialismus, aniž bychom se nechali chytit do pastí liberalismu nebo autoritářství? Krátká odpověď: budováním lidové moci. Lidová moc je opakem koncentrované moci. Znamená to vybudovat samostatně řízená sociální hnutí nezávislá na institucionální levici, která mohou vyhrát smysluplné reformy a zároveň položit základy pro jejich překonání.

Otázkou, kterou si musíme položit, není, kdo by měl sedět v křesle moci, ale spíše jak posunout rovnováhu moci tak, aby křeslo ztratilo svůj význam. Spíše než vkládat svou víru v ty, kteří tvrdí, že nás zastupují jako benevolentní vládce (v této nebo příští společnosti), bychom se měli považovat za zodpovědné za své vlastní osvobození. To je rozdíl mezi reprezentativní politikou a přímou akcí.

Reprezentativní politika

Zastupitelská politika vyžaduje, aby většina z nás seděla na zadním sedadle. Tím, že se soustředíme na volbu politiků nebo sjednocení za charismatické vůdce, vzdáváme se své agendy výměnou za sliby. V praxi naši „představitelé“ usilují o přístup ke státní moci. To je nebezpečné, protože, jak již bylo zmíněno, státy nejsou neutrálními institucemi, ale nástroji vlády menšin. Státy mohou (a měly by být) reformovány způsoby, které zlepšují životy lidí, ale historie volební politiky ukazuje, že sociální hnutí spíše ochromí, demobilizují a vytvoří vztahy závislosti, než aby je posílily. Chceme-li transformační změnu, musíme za reformy bojovat budováním moci zdola, nikoli jejím posilováním nad námi.

Přímá akce

Lidovou moc nelze ničím nahradit. Ne strany, ani charismatičtí vůdci. Přímá akce znamená bojovat sami za sebe: sjednotit se s ostatními a bojovat proti útlaku vlastní silou, spíše než prostřednictvím nějaké třetí strany. Dokonalým příkladem je stávka: dělníci využívají svou vlastní kolektivní sílu k tomu, aby jednoduše přestali pracovat, dokud nejsou splněny jejich požadavky. Nejen, že je to přímější a účinnější prostředek změny, ale je to také transformační a povzbuzující pro pracovníky k budoucnosti, kde by mohli provozovat své vlastní pracoviště. Totéž platí o bojích o půdu, bydlení, vzdělání atd. Transformační změna nastává, když obyčejní lidé objeví a uplatní svou vlastní kolektivní moc.

Závěr

Pokud se upřímně podíváme na struktury a vztahy kolem nás dnes a zeptáme se sami sebe: „mohlo by to být svobodnější, rovnoprávnější a demokratičtější?“, naše odpověď bude téměř vždy znít: „ano“. Pokud vezmete tyto zásady vážně a budete se jimi řídit až do jejich logického závěru, můžete se probudit a zjistit, že jste anarchistický socialista. Ale nebojte se! Socialismus není nějaký utopický sen. Svoboda je možná. A přiznat si to je prvním krokem revoluce.

Autor textu Arthur Pye je členem Anarchistické federace Black Rose/Rosa Negra v Seattlu.